Robert Peňažka o vztazích, které formují Letnou, jednu pražskou čtvrť

Pod hlavičkou tvůrčího studia Yinachi, které proslulo například spoluprací s Vladimirem 518 na trilogii Kmeny, vzniká už několik měsíců další knižní „městský“ projekt Jedna čtvrť Letná. Ten se do hloubky zabývá sociálními vazbami lidí a komunit v okolí Letenské pláně na Praze 7. Duše Letné je zde, abychom tak řekli, nazírána skrze příběhy místních obyvatel. Kniha bude obsahovat 250 fotografických portrétů lidí, kteří jsou letenskou komunitou považování za důležité propojovatele. Barmani, politici, paní z prádelny, umělci... Jde o portréty zachycující obrazy všední výjimečnosti lidí, kteří místní komunitě něco přinášejí. Kafe, čisté prádlo, zajímavé názory, úsměv nebo dobře ošetřený drink.

Cílem tohoto projektu, jehož iniciátorem je zakladatel Yinachi Robert Peňažka, je popsat městskou část tak nějak jinak, totiž zevnitř. „Nechceme se zabývat popisem vnějších parametrů, nedělat turistického průvodce po nejoblíbenějších kavárnách, ale podívat se na tuhle čtvrť očima lidí, kteří v ní žijí,“ představuje projekt Robert.

Nepopisujeme tváře, budovy, ulice, ale duši, srdce Letné. A k těm se nejlépe člověk dostane sdílením příběhů.

Robert Peňažka se narodil v Etiopii, chvíli vyrůstal v africkém velkoměstě, pak v Sofii, New Yorku a nakonec v Praze, kde žije už 35 let. Živí se jako stratég, marketér a vydavatel knížek ve zmíněné komunikační agentuře Yinachi. Za Robertem jsem si přišla povídat přímo k nim do kanceláře, jak jinak než kousek od Letenského náměstí.

V kanceláři, tedy spíš několikapokojovém bytě zařízeném tak příjemně, až čekáte, že se do něj každý večer po skončení pracovní doby vrátí zpátky nějaká letenská rodina, se ve vzduchu vznáší inspirace. Obrazy na zdech, všude knížky, pohodlný gauč, dřevěné parkety a vysoké stropy. „Takhle jsem to přesně chtěl, abychom i my měli na Letné kancelář, kde se lidé, přicházející z ulice, okamžitě budou cítit uvolněně, jako kdyby se ocitli u někoho doma,“ říká Robert, který na Letné nejen pracuje, ale i bydlí. Pohodlně se rozvalí na gauč a začne mi vyprávět, o co vlastně v knize Jedna čtvrť Letná jde. 

„Půjde o knihu, ve které se celebritami nestávají lidé na základě společenského postavení nebo bohatství, ale podle toho, kým jsou a jaké kvality přinášejí ostatním.“ Půjde o rozhovory s více než 250 místními, které nominovali zase jiní místní. A rozhovory budou proložené dalšími informacemi, na které výzkumníci narazili.  

K čemu jste zatím dospěli? Boří se mýtus, že Letná je tak trochu hipsterská čtvrť, která si žije sama pro sebe?

Zvenku možná působí nafoukaně, ale za těch pět let, co tady žiju, jsem ten pocit, že by na mě někdo koukal nějak shora, nikdy neměl. Možná, že Leteňáci zvenku působí jinak, ale tady zevnitř rozhodně ne. Tady je to ve své podstatě taková strašně placatá společnost, což je příjemný. Něco jako v Kodani. Tady je jedno, jestli bydlíš ve druhém patře, v pátém nebo ve sklepě, jestli máš takový nebo makový auto. Tady to nikdo neřeší. Pěkně to je vidět tady na rohu v hospodě Prašivka.

Postávají před ní jazzmani, Pasta Oner se svojí partičkou, fanoušci Sparty a další. To místo úplně maže jakékoli společenské postavení. Všichni jsou si rovni. A to se mi strašně líbí. Z rozhovorů a podle toho, jací lidé na ně byli nominováni, vyšlo, že společenské postavení nebo statut vůbec nemá vliv na to, jak se na Letný funguje. Což nevím, jestli bude takto vycházet i v jiných čtvrtích, do kterých bychom se po Letné s naším výzkumným modelem rádi přesunuli, ale spíš bych si tipl, že ne.

Je něco, co vás z těch dosavadních výzkumných zjištění překvapilo, co jste třeba nečekali? 

Co se mi líbilo, ale vlastně ani nepřekvapilo, spíš to, co mě nadchlo, bylo, že spousta těch lidí, kteří byli vybraní jako adepti na rozhovory, mluvili o dalších, kteří byli taky vybraní. Aniž by o tom navzájem věděli. Pak se stala zvláštní věc, že někteří další lidé začali řešit, jestli v té knize budou taky. To jsem vůbec nečekal, myslel jsem, že bude panovat obecné nadšení ohledně toho, že taková věc vůbec vzniká, a ne že se lidé budou ptát, proč tam je on a proč já ne. Jenže o slovo se začalo hlásit ego a někteří nevybraní měli pocit, že by tam měli bejt. Někteří z nich se dokonce sami nominovali. Ale my jsme si nakonec řekli, že nikoho přidávat nebudeme.

Spíš než o nějakou celebritu nám jde o nějakého normálního pána a o jeho vztah k Letné. Ten nám pak řekne: Já se tady potkávám s tím a s tím a tam spolu chodíme na pivo. A já najednou vidím, že ten a ten jsou taky v tý knize. A právě díky těmto vazbám jsme schopni popsat, co je Letná za čtvrť a jak to tady funguje. 

Šlo často o lidi, kteří se nějakým způsobem o tu komunitu starají? Mezi nominovanými byli často třeba barmani... 

Oni barmani někdy přecházej z baru do baru, takže pak s sebou berou lidi. My, když jsme začínali tenhleten projekt, tak jsme si říkali, že hledáme takové lidi, u kterých se ostatní shodnou, že pro ně vybraní jedinci něco dělají. Třeba Jakub Kohák, toho vždycky když potkám, tak mi zvedne náladu. Hodí trapnej vtípek, hlášku, ujetej pozdrav. Nebo Skálovi. To je úžasná rodina a já z nich mám dobrej pocit, že drží takhle pohromadě. Pak je tam paní z prádelny, která pere celé Letné.

U jednoho pána by mohlo být napsáno: Jsem schopný rozesmát celou Letnou. U jiného: Já vytáhnu celou Letnou na fotbal. Ale my to nechtěli takhle popisovat skrze ty jejich role. Komunita, to je v podstatě taková širší rodina. Každý tam má nějakou svou úlohu. A v naší knize jsou lidé, kteří nějakou takovou úlohu plní pro spoustu místních.

Jejich opravdová kvalita tedy tkví v tom, že mají pro ostatní hodnotu...

Přesně tak. Proto jsem nechtěl, aby to byla prezentace jejich prodejen nebo provozu, chtěl jsem klást důraz na lidi. Šli jsme za nimi, ne do ulic. Není to průvodce. Minimálně ne tím vnějším pozorovatelným světem. Tady na rohu je třeba ona zmíněná hospoda, které se říká Prašivka, i když se tak nejmenuje. Až  z vyprávění místních jsme zjistili, že tady byl pán, velký znalec hub, a za ním chodili houbaři a ptali se ho, jestli ty jejich houby jsou v pohodě. Takže oni mu dali takhle ten košík a on jim ty nejedlý pěkně povyhazoval. A tak vznikl fenomén tohohle místa a tohohle pána.

Může pak taková knížka sloužit i jako manuál pro nově příchozí, aby se tu rychleji začali cítit jako doma?

No já doufám, třeba se ale hlavně zase lidi začnou doceňovat za to, jací jsou, a ne za to, jaký podávají výkon. Ale nevím, jestli to tak je a bude, nebo jestli to je jen můj naivní pohled. 

Co Letná znamená pro vás, jak vy se tady cítíte?

Necítím se tady vyděděně, mám pocit, že sem patřím. Ta příjemná pomalost a k tomu ten vítr, ten to tady rozhýbává. Třeba na Andělu, tam ani nefoukne. Není to tam tak šílený jako třeba někde v Tokiu, ale ta hektická rychlost tam visí ve vzduchu. Třeba pak čtvrti jako Černý Most, nebo Chodov to asi nejsou místa pro mě. Na Letné se cítím dobře.

Mám pocit klidu, nějaké vnitřní vyrovnanosti. I když je fakt, že tu pak máte mejdany a pařby do devíti do rána. To jsem tak jednou šel ráno z baru a zdravil jsem místní: Dobrý večer! Vůbec mi nedošlo, že už je ráno. Letná přes svůj vnitřní klid umí být i pěkně divoká.

A kdybyste měl Letnou nějak personifikovat, nebo kdybyste si ji měl představit jako nějakou bytost, osobu, jak byste ji vyjádřil, jaký z ní vy osobně máte pocit? 

Jako ženskou, to stopro. To je asi jasný, zní to letně, vzletně. Zní to žensky. Zatímco Karlín, to je jasný chlap. Žena s dlouhými rozevlátými vlasy, která stojí tady nahoře na Letné, kouká do centra, a přitom je sama na úrovni Pražského hradu. Nad věcí, a přitom pořád v centru dění. Tu rozevlátost tam vnímám jako hrozně důležitou. A to, že stojí na kopci, že tady příjemně fouká a přináší to tady lidem jiné myšlenky. Takže žena, která má zdravý nadhled a v sobě lehkost. Nehodnotí, nesoudí. Stojí tam s otevřenou náručí pro všechny lidi.

A kdybyste ji měl vystihnout nějakou barvou? 

Já mám představu, že Letná je tak nějak hlavou nad zemí a nohama v oblacích. Takže modrá, tyrkysová, taková akvamarínová. 

Váš projekt mi ještě trochu připomíná Humans of Prague v knižní podobě. Až na to, že tam se vztahy mezi jednotlivými lidmi a jejich příběhy vůbec neřeší. V čem vy vidíte hlavní rozdíl?

Naší ambici nebylo dělat Humans of Prague nebo Humans of Letná, tohle je úplně jinej žánr. Na Humans of New York nebo Prague se mi líbí, že se jde přímo k věci. Že ten tazatel dokáže tak rychle navodit blízkost, sundat těm lidem masky.

Mě nebaví někam přijít a dvě hodiny tlachat o blbostech. Když někdo rovnou řekne, co se děje nebo co ho trápí, tak jsme ve vteřině v nějaké hloubce. V projektu Jedna čtvrť Letná jde ale o něco trochu jiného. Jde o osobní příběh, ale nejde o to toho člověka nějak odhalit, jde o to odhalit jeho vztah k Letné. A skrze ty lidi pochopit, co je tahle čtvrť zač.

Osobní příběhy ji tedy utvářejí a ona díky nim dostává uchopitelnější tvář?

Je to tak. Navíc jde o knižní projekt, lidé budou chráněni obálkou knihy před nějakou veřejnou kritikou. Samozřejmě, že to někdo může vyfotit a dát na sociální sítě, ale kniha mi přijde taková intimnější. Nepopisujeme tváře, budovy, ulice, ale duši, srdce Letné. A k těm se nejlépe člověk dostane sdílením příběhů. A ty by zase neměly být propírané sociálními sítěmi.

Samozřejmě, že z některých příběhů by se dalo hravě udělat něco jako Humans of Letná, protože jde o fakt silné životní osudy, ale tohle není naším cílem. Tahle kniha je o vzájemných vztazích v jedné městské čtvrti. A ty začínají tam, kde končí solitérství.

Reklama

foto: Jedna čtvrť Letná/ Yinachi , zdroj: Jedna čtvrť Letná