Skončí to Klinikou? Jak šel čas s pražskými squaty

Téma prázdných domů se periodicky vrací na stránky médií vždy, když některý z objektů obsadí kolektiv, který nejen rozčiluje bezprostřední sousedy pořádáním nepovolených kulturních akcí, ale navíc začasté vzdoruje i úředním zákrokům či spíše úředníkům, kteří se snaží jeho pobyt ukončit.

Naposled v médiích rezonoval příběh bývalého plicního centra na pražském Žižkově, přezdívaného familiárně Klinika. Asi nemá smysl popisovat veškerá zákoutí děje, který nakonec vedl k vystěhování i těch nejvytrvalejších klinikářů. Jejich příběh ale nese jeden podstatný znak, který lze pozorovat téměř u všech pokusů o obsazení prázdných a nevyužívaných domů.

Klinika vlastně docela úspěšně fungovala přes čtyři roky, nakonec ale zbytečně překombinovala dva odlišné přístupy.

Většina squatterů, kteří se rozhodli obsadit nějaký objekt, se dopředu snažila předejít očekávané námitce o obsazování soukromého majetku. Proto většina objektů, ve kterých squaty aspoň chvilku fungovaly, patřila buď státu, městu, nebo dokonce nikomu. Ani Klinika nepatřila žádnému nešťastnému soukromníkovi, kterému se squatteři nabourali do obýváku. Budova mnoho let chátrala jako majetek státu a sloužila jako veřejná „střelnice“ početné skupině žižkovských a jiných narkomanů. Právě ty odsud kolektiv uvažující o obsazení Kliniky s nasazením vlastních sil vyhnal a pustil se do úklidu zanedbaného objektu. Tento promyšlený přístup jim zajistil nejen jistou podporu místních, ale i poměrně pozitivní body pro mediální obraz.

S kuklou, nebo na Švýcara?

Klinika vlastně docela úspěšně fungovala přes čtyři roky, nakonec ale zbytečně překombinovala dva odlišné přístupy. První, nazvěme ho třeba švýcarský, spočívá v domluvě se státními orgány, které aktivisté upozorní, že osídlili neobydlený dům, hodlají v něm podnikat následující aktivity a v momentě, kdy se přihlásí jeho majitel s reálným projektem na jeho další rozvoj, sbalí kufry a půjdou hledat štěstí jinam.

Druhý, řekněme radikálnější přístup, pak volí ignorování veřejných činitelů, barikádování vchodů a schodišť, okupace střech včetně svolávání podpůrných demonstrací, které třeba v Německu často vyústily i v ostré střety se zasahující policií. Oba tyto přístupy podle všeho kombinovat nelze.

Koncerty v létě často začínaly až kolem desáté večer shodou okolností v době, kdy se rozzářila blízká lampa.

Buď jsem anarchista, se zástupci státu se nebavím a snažím se vybojovat si právo na obývání budovy, která by jinak nejspíš stejně spadla, nebo se chovám konstruktivně, s reprezentanty státní i místní moci komunikuji, pak ale musím respektovat výsledné dohody a ne se na poslední chvíli, když není vše po mém, rozhodnout klást odpor. Přesně to udělali zástupci Kliniky a přišli tak o zbytky veřejné podpory, a to i mezi některými skupinami, které jsou jinak podobným aktivitám tradičně nakloněné.

Jak to bylo s Miladou

Podobně promyšlený postup zvolili squatteři, kteří se na Prvního máje roku 1998 rozhodli obsadit vilu Milada vedle vysokoškolských kolejí v Troji. Ta byla právě kvůli stavbě kolejí původně určena k demolici a vyňata z katastru nemovitostí. Právně tak ten barák prostě neexistoval. Bohužel v něm také nebyla pitná voda, což squatteři elegantně vyřešili návštěvami umýváren sousední koleje, a nebyl tu samozřejmě ani elektrický proud. Koncerty proto v létě často začínaly až kolem desáté večer shodou okolností v době, kdy se rozzářila blízká lampa.

Přesto dokázali squatteři na Miladě žít celkem jedenáct let, i když studenti jim občas opláceli po svém a upozorňovali policii na podivné zelené rostliny na balkoně vily, na které kvůli výšce svých oken dobře viděli. Na Miladě platila dvě jednoduchá pravidla, jež byla domluvená s policií. Žádní nezletilí (tedy mezi přespávajícími, u návštěvníků akcí zřejmě podobná hranice neplatila) a žádné tvrdé drogy. Bohužel ke konci squat opustili někteří z tahounů a zbytek nedokázal zabránit eskalaci konfliktu s místními, přikrmovaný navíc medializovanými útoky squatterských psů na zvířata v nedaleké zoo.

Techno, punk i hip hop

Sedm let fungoval asi největší a světově nejznámější pražský squat Ladronka, kterého se část pražské anarchistické scény ujala v roce 1993. Šlo o chátrající, ale zároveň památkově chráněnou usedlost. Poskytoval zázemí různorodé skupině aktivistů a umělců. Kromě obligátního punku na Ladronce vznikl mimo jiné jeden z nejdéle fungujících tuzemských sound systémů Cirkus Alien, svou graffiti dílnu zde míval třeba Vladimir 518.

Na podzim 1991 pak část intelektuální scény obsadila dům U Zlaté lodi, kde vydržela další tři roky.

Ač se většina kolektivu kromě některých extrémních momentů, jako byl brutální policejní zásah v pražském klubu Propast nebo první pražské street parties, politicky příliš neprojevovala, stala se politika Ladronce osudná. Měsíc po pražském zasedání Světové banky a MMF, jež v Praze proběhlo v roce 2000, se policie rozhodla squat vyklidit. Obligátní ústup na střechu nakonec příliš nepomohl. A než dotyční k večeru sestoupili dolů, sešlo se kolem squatu, o jehož vyklízení informovala všechna hlavní média, sotva několik podporovatelů.

Pokusy z roku 1990

První squaty ale Praha poznala už na začátku devadesátých let. Dva měsíce drželi dům U Divého muže na Praze 1 členové Linhartovy nadace, kteří jej předtím měli pronajatý od Ministerstva vnitra. V polovině ledna 1991 policie zabednila okna a dveře a odpojila budovu od vody a elektřiny. I přes navrhovanou okupační stávku nakonec squatteři objekt o tři dny později opustili. Na podzim 1991 pak část intelektuální scény obsadila dům U Zlaté lodi, kde vydržela další tři roky.

Největší kulturní odkaz po sobě nejspíš zanechala Ladronka, pod jménem Ladrogang v Praze dodnes probíhají punkové, ska a hardcorové koncerty.

Z pohledu Pražanů jezdících tramvají po Plzeňské je nezapomenutelná kolonie Buďánka na Kavalírce, na střechách jejíchž domečků se často objevovaly metrové nápisy ironizující radnici a magistrát. Baráčky fungují jako squaty možná dodnes, ale rozhodně ne politicky (což obvykle naznačuje, že mezi obyvateli daného squatu převládli „klasičtí“ bezdomovci nebo závislí).

Na jaře 1992 se začali anarchisté shromažďovat v domě, ve kterém měl byt jeden z jejich mluvčích Jakub Polák. Ulice Sochorova tak viděla několik pokusů o vyklizení policií i útoky sparťanských hooligans z nedaleké Letné. Nakonec dostal Polák jako náhradu sklepní prostor v ulici U Papírny v Holešovicích. Kromě tiskárny časopisu A-kontra tam návštěvník mohl zažít i několik zajímavých koncertů hvězd zahraničního undergroundu. Nešlo o squat v pravém slova smyslu a prostor nakonec v roce 2003 přestal fungovat.

Reklama

Ve větších pražských squatech žilo vždy maximálně dvacet až třicet stálých obyvatel, zhruba deset pak tvořilo základ komunity. Našli se i studenti, kteří pobytem v Miladě ušetřili za koleje. Největší kulturní odkaz tak po sobě nejspíš zanechala Ladronka, pod jménem Ladrogang v Praze dodnes probíhají punkové, ska a hardcorové koncerty. Třeba ještě i mladá generace kolem Kliniky překvapí a objeví další dlouhodobě nevyužívaný objekt, který by mohl sloužit jako prostor pro koncerty a parties, aniž by o nich věděla polovina čtvrti. A že jde o squatting politický? Pořád lepší, než kdyby byl daný objekt využívaný jen pro aplikaci drog.

foto: Profimedia, zdroj: Squatterská databáze prázdných domů