Bitvu o dům na Václaváku i Transgas jsme prohráli, říká Kateřina Bečková

Když jde člověk na takový rozhovor, tak si začne uvědomovat, co se vlastně turistům na Praze líbí. A co se na tom městě líbí i jemu samotnému, i když už to dávno nevnímá. S předsedkyní Klubu Za starou Prahu Kateřinou Bečkovou jsme se sešly přímo v sídle spolku, konkrétně v Juditině věži u Karlova mostu.

Kateřina Bečková působí v Klubu pětadvacet let a posledních 19 let jako jeho předsedkyně. A také působí velmi klidně, a to i ve chvíli, kdy se rozpovídá o kauzách, které milovníci staré Prahy prohráli na celé čáře. Poslání Klubu Za starou Prahu je podle ní jednoznačné: obhajovat to, co nám tu nechali předci před novou zástavbou, která se v centru města dělá jen kvůli tomu, aby někdo vydělal. 

Spousta lidí může říct, že Klub Za starou Prahu bojuje proti všemu novému. Že vlastně bráníte rozvoji města. Jak na takovou kritiku reagujete?

To možná souvisí s tím, jak Klub Za starou Prahu kdysi vznikl. Bylo to v roce 1900 a tehdy se v Praze hodně a dost bezohledně bouralo. Za hodnotné stavby se vlastně považovaly jenom kostely nebo středověké stavby. Klub vznikl, aby historické hodnotné stavby chránil. Jeho posláním ale obecně nebylo a není bojovat proti něčemu novému.

 To, jestli je něco památkově hodnotné, se nedá exaktně změřit. To je vlastně taková nevýhoda památkové péče.

Ani dneska nejsme nepřátelé moderní architektury, to vůbec ne. Máme mezi sebou dokonce její velké fanoušky. Jenom bychom neradi, aby se v zájmu nové, třeba i velmi kvalitní stavby boural historický hodnotný dům. Takovou výměnu nechceme připouštět. Existují samozřejmě i proluky a další prázdná místa ve staré zástavbě a ani tam nikoho nenutíme, aby stavěl v historických slozích nebo nějak postaru.

A nacházíme se teď podle vás tedy ve stavu, kdy ty starší budovy začínají ustupovat těm novým, komerčním?

Samozřejmě, že cítíme tlak, aby se víc stavělo. Aby se stavěly nové domy, vyšší domy, aby se zástavba zkapacitňovala a zahušťovala. Developeři pochopitelně pátrají po tom, co by se tak ještě dalo zbořit. Aby pak místo třípodlažního domu mohli postavit pěti- šestipodlažní, který má lepší výtěžnost, aby na tom zkrátka vydělali. Ale to není stížnost, to je přirozené. Je to jejich poslání.

Pokud ale máme nastavená nějaká pravidla, že se třeba nacházíme na území Pražské památkové rezervace, tak tam platí nějaké zásady, které je třeba ctít. A developeři či stavebníci to často záměrně neberou v úvahu, prostě zkoušejí, co projde. Vyprojektují nový dům a pak se ho hlava nehlava snaží prosadit. To je docela problém současné doby.

Takže náplní práce spolku je to nějak kontrolovat, upozorňovat na tyhle případy?

Ano, přesně tak. Ale my k tomu nemáme zase moc prostředků. Protože my se nedozvíme, kde se co plánuje. Neexistuje veřejný rejstřík žádostí o schválení stavebního záměru nebo něco podobného. Takže my se to dozvíme často v momentě, kdy už je věc vyprojektovaná. Kdy už třeba má i stavební povolení a kdy se nějaký soused, který se to taky dozví pozdě, zhrozí, co se mu to tam staví před barákem. Tak nám to přijde říct a žádá o pomoc. Ale my nejsme blaničtí památkáři. V takovém okamžiku už většinou nedokážeme pomoci.

To jsou situace, kdy jsou všechna povolení vydaná a už se to nedá zastavit. Ale ani v případech, kdy se o stavbě dozvíme předem, ji stejně většinou nedokážeme ovlivnit. Můžeme maximálně veřejně vyjádřit náš názor, udělat tiskovou zprávu a oslovit veřejnost prostřednictvím médií. Případně, stejně jako kdokoliv jiný, můžeme z našeho pohledu chybné památkářské stanovisko napadnout u památkové  inspekce Ministerstva kultury.

Pojďme ke konkrétním případům. Teď se demoluje Transgas. A vy jste byli iniciátoři toho, aby byl prohlášen za tu kulturní památku…

Ano, a nebyli jsme sami. Těch subjektů bylo víc.

Tak proč se to nepodařilo?

Protože Ministerstvo kultury mělo řadu posudků dodaných investorem, které tvrdily, že ta stavba kazí Vinohradskou třídu, není tak hodnotná, nedá se využít a tak dále. A oni se přiklonili k tomuhle názoru. A bohužel, ani pražské pracoviště Národního památkového ústavu prohlášení budovy za památku nepodpořilo. Třeba z toho důvodu, že považují za urbanistickou chybu, jak Transgas vstoupil do blokové struktury města na Vinohradské třídě. A že je to prý jenom torzo nedokončeného projektu.

Tam totiž mělo být víc takovýchto budov, které se naštěstí nerealizovaly, protože by padlo mnohem víc domů té historické zástavby. Takže jim na jedné straně vadilo, že poměrně brutální záměr není dokončený, a na straně druhé vadilo i to, že budova vstupovala do historické blokové struktury. Podle mě dost nepřesvědčivé zdůvodnění, nicméně platné. Kontaktovali jsme i investora, ale ten nechtěl o zachování objektu a jeho hodnotách slyšet. Pokud vím, tak se o to snažilo i nové vedení Prahy. Praha chtěla Transgas i odkoupit, ale podmínky, které majitel stavby nabídl, se nedaly akceptovat. Takže se v podstatě už nedalo nic dělat.

Funguje to podobně i s dalšími stavbami, které pocházejí třeba z té druhé poloviny dvacátého století?

Ano, je to podobné. A je to i kvůli tomu, že doba od vzniku stavby je relativně krátká. Padesát let je pro lidský život hodně, ale pro prohlášení za památku je to v podstatě málo. Já třeba považuju za velikou ztrátu Hotel Praha na Hanspaulce, i když jsem si vědoma toho, že před těmi takřka padesáti lety naši předchůdci v Klubu z toho asi byli nešťastní.

Ale ten hotel byl postaven a uběhly desítky let, byla to výborná stavba, velice hodnotná. Bohužel zanikl dřív, než si to společnost oficiálně uvědomila. Hodnoty nejsou stálou veličinou, vyvíjejí se, svou roli v tom hraje i zvyk. Nám, tedy Klubu, možná lidé vyčítají, že se v různých časových obdobích k téže stavbě chováme různě. Ale já v tom vůbec nevidím žádný problém. Každá generace má svou vlastní zkušenost a svůj hodnotový rámec.

Přijde mi normální, že stavbu, proti které bychom my bojovali, protože se nám zdá, že se na dané místo nehodí, budou třeba naši následovníci chránit, protože na ni budou zvyklí a nebudou mít autentickou zkušenost s předchozím stavem. Ale názor daného okamžiku nesmíme proto relativizovat, jako že jednou to bude stejně jinak. To bychom pak mohli hodnotu relativizovat u všeho a naše činnost by neměla vůbec smysl.

Jak byste obecně zhodnotila přístup města a vlastně i jeho obyvatel k tomu, co bychom mohli nazvat památkové dědictví Prahy?

Já bych řekla, že lidé se dnes umějí zaktivizovat a jít cíleně třeba proti nějakému záměru, který je štve. Často místní obyvatelé dokážou z pozice účastníka řízení odvrátit, nebo alespoň pozměnit celý záměr.

Ale připravuje se nový stavební zákon a tam budou práva občanů i spolků opět o něco více omezena. My jsme také jako spolek mohli být účastníky řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny, ale předchozí novela stavebního zákona tomu zamezila. Trend vypoklonkovat aktivního občana do role pouhého pozorovatele je špatný a ve skutečné demokracii by neměl projít.

A co si myslíte o majitelích staveb? Když třeba majitel chce nechat zbourat nebo zchátrat budovu, která je z pohledu památkové péče hodnotná, tak jak se potom postupuje nebo jak se to řeší?

Někteří majitelé tenhle nelegální postup volí proto, aby se zbavili domu, který by jinak úřady nepovolily zbourat. Často stačí otevřít okna a uvolnit pár tašek ze střechy, aby tam pršelo, otevřít dveře, aby se tam usadili bezdomovci a dům se postupně vybydlel. Pak stačí už jen jediné razítko statika a majitel může bourat. Myslím si, že městské části by na tyto praktiky na svém území měly víc dohlížet, pokutovat je za záměrnou neúdržbu a chátrání, tím spíš, když je to vidět na první pohled.

Hodně z takových domů ale žádnou památkovou ochranu nemá. Jak se určuje, že by daný objekt měl mít hodnotu z hlediska památkové péče?

To, jestli je něco památkově hodnotné, se nedá exaktně změřit. To je vlastně taková nevýhoda památkové péče, že musí pracovat s posudky, které jsou často založené na osobní zkušenosti,  schopnostech či motivaci. Mají zkrátka subjektivní rovinu. Takže když si najmete historika umění, který je vám za peníze ochoten napsat posudek, že váš dům žádnou hodnotu nemá, tak to udělá tak perfektně, že laik mu bude věřit každé slovo. Investor si takových posudků nechá zpracovat i víc a ty pak přebijí názor Národního památkového ústavu. Například na Ministerstvo kultury dodal majitel Transgasu takových posudků dokonce devět. Takže nakonec jde o takovou válku posudků. Pak záleží na tom, k čemu se daný úřad, který o demolici rozhoduje, nakonec přikloní. A je to často jako v loterii.

Podobné to bylo také u domu na nároží Václavského náměstí a Opletalovy ulice, o jehož záchranu jsme bojovali deset let. Sehnali jsme podpisy pod vyjádření o hodnotách toho domu od třinácti vysokoškolských profesorů z oborů dějiny umění, historie architektury i architektury. Žádali jsme Ministerstvo kultury o prohlášení domu za kulturní památku. Ministerstvo tehdy napsalo, že by se ten dům neměl bourat, že je pěkný, ale protože stojí v památkové rezervaci, že by ho měl ochránit už samotný statut památkové rezervace, takže není potřeba, aby ho prohlašovali ještě zvlášť za kulturní památku.

No a, jak dneska víme, statut památkové rezervace ho neochránil, protože odbor památkové péče magistrátu, který dává rozhodující stanovisko, měl posudek od několika lidí, kteří napsali, že ten dům hodnotný není a že si umí na jeho místě představit novostavbu. A to rozhodlo.

Takže nějaká památková rezervace ve své podstatě nemusí vůbec nic znamenat?

Památková rezervace by měla znamenat absolutní ochranu zejména pro domy, které nejsou chráněny jako kulturní památka. Památková rezervace se vyhlašuje totiž právě proto, aby historická zástavba zůstala v celku, vysoce hodnotné domy i domy průměrné. Ale v tomhle případě se to jaksi nepodařilo.

A když už je dům chráněný jako kulturní památka, tak to už je to opravdu záruka, že se nikdy nezbourá?

Je to záruka, ale může nastat okamžik, kdy je právě ten dům nějak narušený staticky, třeba sesuvem terénu, nebo postižen nějakou katastrofou, požárem, výbuchem plynu a podobně. Potom majitel požádá o sejmutí památkové ochrany. Kuriózní případ se stal před rokem či dvěma. V ulici Na Petřinách stála vila z roku 1939, hodnotná cihlová pozdně funkcionalistická stavba. A koupil ji jistý podnikatel, aby ji zboural a na jejím místě vystavěl bytovky. Všimli si toho místní, kteří podali podnět, aby ta budova byla prohlášená za památku. Ministerstvo kultury to tentokrát vyhodnotilo kladně a vilu za památku prohlásilo.

Jenomže ten majitel se nevzdal, chtěl prostě ten pozemek za každou cenu zhodnotit. Takže se odvolal k ministrovi kultury, tehdy to byl Daniel Herman. A ministr rozhodnutí změnil ve prospěch vlastníka. Zdůvodnění znělo, že vlastník měl prý legitimní očekávání, že bude mít povolenou demolici, když to nebyla kulturní památka. Zkrátka jisté není nikdy nic. Bohužel. Je to často válka právníků a právních názorů.

Je teď v Praze v současnosti budova, která je právě takhle ohrožena?

Určitě. Třeba v Revoluční ulici u Štefánikova mostu je na rohu dům s nízkým parterem. Vedle něj původně stál ještě jeden dům, ten byl zbouraný již ve 40. letech 20. století, takže ta ohrožená budova má odhalenou štítovou zeď. Současný majitel by rád na místě tohoto domu a na přilehlém pozemku vystavěl novou nárožní budovu. A ten stávající dům opět není památkově chráněný, jen stojí na území památkové rezervace. Má velmi hodnotnou a zajímavou fasádu z doby vzniku, přibližně z roku 1867.

Jak dlouho už vlastně takhle za Klub bojujete a kdy vás napadlo se ochranou staré Prahy zabývat?

Mne začala Praha zajímat přibližně v nějakých sedmnácti letech. Chodila jsem po městě a přemýšlela, ze kdy by ty které domy, na které se právě dívám, mohly být. Ale na to člověk sám od sebe nepřijde, tak jsem si začala půjčovat odborné knížky, začala se zajímat o architekturu a stalo se to mým koníčkem. Ve dvaceti letech jsem se nedostala na vysokou školu a začala pracovat v Muzeu hlavního města Prahy jako sekretářka ředitele. V tom muzeu jsem dodnes, i když jsem postupně vystřídala řadu jiných funkcí, byla jsem dokumentátorka, výstavní referentka, organizovala jsem přednášky, přitom jsem vystudovala vysokou školu dálkově a pak byla pár let i vedoucí historického oddělení.

Nyní jsem kurátorkou sbírky historických fotografií a Langweilova modelu Prahy. Od toho je to jen krůček ke Klubu Za starou Prahu, kde působím od roku 1994, a od roku 2000, tedy od stého výročí založení, mu předsedám. Brzy to bude dvacet let a již se velmi intenzivně ohlížím po nástupci.

Reklama

foto: Profimedia a archiv Kateřiny Bečkové, zdroj: Klub Za starou Prahu