Stačí, abyste se pohybovali na sociálních sítích a měli mezi přáteli lidi, kteří bydlí v Praze, a víte, že bytová situace v hlavním městě je zoufalá. Určitě minimálně jednou denně narazíte na něčí status, ve kterém se poptává nové obydlí – buď chce do nájmu, nebo chce něco koupit. Desítky komentářů pak všechny hovoří v jednom a tom samém duchu: Sehnat byt v Praze je pro běžného smrtelníka nadlidský úkol.
Jste snad Rockefeller?
Všichni totiž poslední roky touží po tomtéž – malý byt s dispozicí maximálně 2+kk. Důvodů, proč tomu tak je, je několik. Ten hlavní je zcela prozaický: Lidé prostě na větší byty nemají peníze. Ještě před několika lety tohle řešila stoprocentní hypotéka, ale protože ČNB loni zpřísnila podmínky pro poskytnutí tohoto úvěru na bydlení, spousta lidí prostě na vlastní byt nedosáhne, deset procent z ceny nemovitosti prostě dohromady nedají. Problém je, že i ty malé byty se poslední roky dost zdražují, je jich totiž mnohem méně, než by hlavní město potřebovalo.
V zemi, kde je 800 tisíc lidí v exekuci, se z pořízení vlastního bytu stává záležitost horních 10 procent.
V roce 2019 bude podle developerské společnosti Central Group chybět v Praze bydlení pro 42 tisíc lidí. Developeři prostě nemají kde stavět, město podle nich zbytečně protahuje všechny administrativní procesy, které jsou pro výstavbu nových bytů třeba, a tak ty stávající skokově zdražují a metr čtvereční bydlení v Praze stojí víc než 100 tisíc korun. Lze si jen těžko představit, že garsonky a jedno či dvoupokojové byty tak mohou být tzv. startovacími byty pro mladé lidi po škole, jak tomu bývalo kdysi, stačí na to prostý odhad a prostá matematika: 60 metrů čtverečních, 100 tisíc korun, 6 milionů, deset procent je 600 tisíc korun. V zemi, kde je 800 tisíc lidí v exekuci, se z pořízení vlastního bytu stává záležitost horních 10 procent. Rozhodně to nejsou studenti, kteří v 25 letech vylezou z vysoké školy, ať už s červeným diplomem, či bez něj.
Starousedlíci versus opilci
Byty v centru tak často obývají dvě velmi nesourodé a spolu ne zrovna pohodově koexistující skupiny – starousedlíci a cizinci ubytovaní přes online službu Airbnb. Na chodbách domů se potkávají lidé, jejichž rodina byt často vlastní po několik generací, a partičky mladých lidí, které si sousední byt naklikaly přes aplikaci a běžné sousedské záležitosti prostě neřeší. Oni jezdí do Prahy proto, aby tři dny po sobě chodili domů ve čtyři ráno s lahví levné vodky v ruce a třemi promile v krvi, a to, že místní chtějí také chodit do práce, je hluboce pod hladinou jejich vnímání.
Když vypijete 20 piv a půl láhve Pražské vodky, luxusní hotel je vám k ničemu – potřebujete jen postel a koupelnu, nic víc.
Airbnb začínalo jako služba, která lidem nabízela sympatickou možnost přenechat někomu nevyužitý byt nebo pokoj – proč má ležet místo ladem, když je tolik lidí, kteří nejsou zas tak nároční na pohodlí? Během pár let se ze služby ale stala plnohodnotná konkurence klasických hotelů nebo hostelů. Už se nepronajímá pokoj a volné kanape, teď se skupují celé bloky domů a krásné staré stodvacetimetrové byty se umělými příčkami dělí na tři menší – když vypijete 20 piv a půl láhve Pražské vodky, potřebujete opravdu jen tu postel a koupelnu, nic víc.
Dva průměrné platy za obecní byt do vaší kapsy
Kapitola sama pro sebe je trend, který v Praze už tak dost pokřivený realitní trh deformuje ještě víc – přes Airbnb lidé pronajímají obecní byty, ve kterých sami bydlí v regulovaném nájmu. Z Prahy je nejvyhledávanějším obvodem samozřejmě Praha 1, kde je přes platformu Airbnb k dispozici tři a půl tisíce bytů. A pojďme zase počítat: Za pronájem výše uvedeného modelového šedesátimetrového bytu zaplatíte (při tržním nájmu okolo 350 korun za metr čtvereční) 21 000 Kč, pokud je to ale městský byt, můžete jej pořídit třeba za 4 800 měsíčně.
Cizincům jej můžete pronajmout třeba za 2 000 na noc, což by při plném vytížení činilo rovných 60 tisíc korun (mínus poplatky aplikaci). Tak či tak máte v kapse víc než dvojnásobek průměrného platu. Podle magistrátu je pronájem obecních bytů k tomuto účelu nepřípustný, a přestože situace nemá snadné řešení, neboť Airbnb neposkytuje seznam provozoven, cesta přece jen existuje. Jde samozřejmě o staré dobré sousedské udávání, na jehož základě může magistrát prověřovat, kdo byt doopravdy obývá. Zdá se vám to nefér? Zkuste si bydlet týden v centru v bytě, kde je více než polovina bytů pronajata přes Airbnb. Budete rádi za cokoliv, doslova a do písmene, jen když se budete moct vyspat.
Noční starosta má starosti
Město se samozřejmě snaží celou situaci uklidnit, i proto byla zřízena funkce takzvaného nočního starosty. Stal se jím na začátku letošního roku Jan Štern, který prohlásil, že jeho prací nebude chodit po ulici a přemlouvat bavící se lidi, aby nedělali hluk, že jeho opatření budou systémová a budou vznikat ve spolupráci s komisí, ve které sedí kromě něj také zástupci Prahy 1 a městské policie.
Půl roku po jmenování do funkce představil Štern informační obrázkovou kampaň pro turisty, ve které jim vysvětluje, že v noci se v centru evropské metropole nemá pít a má se chodit spát ve 22 hodin. Na což účastníci pub crawlů, organizovaných výplachů mozku levným alkoholem, berou asi takový ohled jako majitelé stánků s opékanými klobásami a echt staročeským trdelníkem na výživovou pyramidu. Efektivnější opatření jako pokutování tvůrců bordelu by si žádalo více policistů v ulicích a ti chybí.
Neprůchozí pokoje jako průchozí řešení
Dalším důsledkem pokroucené bytové situace v Praze je poptávka po spolubydlení, a pro majitele tudíž možnost vyhnat nájem do nesmyslných částek. Dá se to shrnout jednoduše. Kdo má v Praze několikapokojový byt, kde jsou jednotlivé pokoje neprůchozí, vyhrál. „Platí mantra – samostatný malý byt nebo neprůchozí pokoje u dvou- nebo třípokojových bytů. Vše ostatní se pronajímá mnohem hůř,“ potvrzuje makléř Jan Horák.
Není moc zemí, kde je pivo levnější než voda a pervitin levnější než vstupenka do 3D kina.
Majitelé takových bytů si mohou být jisti, že skupinky studentů nebo i dva páry čerstvě pracujících budou ochotní zaplatit každý třeba 9 tisíc korun za jednotlivé pokoje, protože je to pro ně stále dostupnější varianta než zaplatit 20 tisíc za samostatné bydlení, popřípadě splácet obdobně vysokou hypotéku. Za třípokojový dobře dispozičně řešený byt v širším centru Prahy si tak jeho majitel může přijít na desítky tisíc korun měsíčně od několika spolubydlících, což je mnohem víc, než kdyby stejný byt pronajal klasické čtyřčlenné rodině. A my máme na světě další hřebíček do rakve klasického bydlení v Praze za normální peníze, které je zatím v nedohlednu.
Přitom řešení situace je nasnadě – oživit brownfieldy, zjednodušit stavební řízení, povolit výstavbu nových bytů, uspokojit poptávku, snížit tržní cenu bytů a postarat se o to, aby Airbnb nekřivilo byznys s ubytováním. Proč se taková věc už dávno neděje, to je otázka, na kterou by mělo současné zastupitelstvo najít velmi rychle odpověď. Nebo se může jednoduše stát, že místo architektonického klenotu se vzdělanými obyvateli a příjemnými turisty uděláme z Prahy obří nalejvárnu s partičkami nalitých a vyjetých teenagerů (není moc zemí, kde je pivo levnější než voda a pervitin levnější než vstupenka do 3D kina). Stejně jako jsme udělali z Čech montovnu světa, může se Praha stát putykou a pajzlem Evropy. A jako vážně: #tonechci.
Reklama
foto: Shutterstock