Měl jsem dvě babičky. Ta pražská bydlela na Vyšehradě, ta druhá v Dobřívě (to je kousek od Rokycan a ty jsou zase kousek od Plzně). Když jsme vyjížděli vlakem z „hlaváku“ za dědou a babičkou na venkov, snažil jsem se sedět napravo po směru jízdy. Mělo to dva důvody: Abych cestou viděl Karlštejn a abych si prohlédl nádraží Vyšehrad. Jako klukovi mi přišlo divné, proč se ta budova před železničním mostem tak jmenuje, když Vyšehrad je přece na kopci. Ale to mi nebránilo zamávat, a tím vlastně pozdravit dědu a babi, kteří na Vyšehradě bydleli.
Dnes už bych na tu budovu nemával. Spíš bych majitelům hrozil pěstí, ale to by bylo ode mě jednak komické, jednak samozřejmě marné. Lidé z UNESCO prý nyní radí Praze, aby se budova zestátnila, neb kazí pražský historický dojem. Tak to víme i bez lidí z UNESCO, že ta budova je ostudou města. Do hlavy současných vlastníků nevidím, ale jeden by se mohl domnívat, že nechají budovu tak dlouho chátrat, až sama spadne nebo se rozsype, když zatroubí nějaký projíždějící vlak. A pak tam postaví něco lukrativního, nebo pozemek prodají, už bez té barabizny.
Jako Putin o gaye
Ta barabizna je krásná secesní stavba ze začátku minulého století. Už od šedesátých let neslouží jako železniční stanice. Od devadesátých s ní byly různé plány včetně slibného kulturního centra, kavárny a tak, ale celé to nevyšlo. Nakonec to někdo koupil a stará se o to hůř než Putin o gaye. Místo je to skvělé, k vltavské náplavce pár desítek metrů, vysokoškolský areál za rohem, městská doprava zleva i zprava.
Nestarajícího se vlastníka vyšehradského nádraží bych vyválel v mediální bažině tak, že by buď s budovou začal něco dělat, nebo ji prodal za rozumnou cenu.
Majitel se evidentně nestará. Přesto bych nevyvlastňoval, protože vyvlastňování smrdí nákazou moci, ale donutil bych ho prodat. Ne kvůli úředníkům UNESCO, ale kvůli Pražanům. Že nemohu nikoho do ničeho nutit, když neporušuje zákon? Že vznikne precedens? Že by bylo lepší, kdyby tam bylo zlopověstné kasino (jak mnozí strašili) než tohle hnijící nic? A jde vůbec ostuda, buranství a hnus vyčíslit?
S ostudou v koši a bahně
Všichni známe oblíbené příběhy o podvádějících řemeslnících, kteří byli ve středověku máčení v koši ve Vltavě. A to nejen proto, aby jim bylo nepříjemně na těle, ale především, aby jim bylo zle na duši. Sousedé viděli, co jsou za kvítka, a je pak Vltava a hanba fackovaly, jak by řekla moje vyšehradská babička. Nestarajícího se vlastníka vyšehradského nádraží bych vyválel v mediální bažině tak, že by buď s budovou začal něco dělat, nebo ji prodal za rozumnou cenu.
Dělá-li někdo ostudu Praze takovou, že si toho všimli i ve světě, tak bych mu udělal ostudu větší. Servítky bych si nebral. Vymáchal bych ho v tom pořádně, veřejně a ošklivě. Aby si každý další napříště rozmyslel dělat z Prahy zbořeniště.
Reklama
foto: Profimedia