Na Flowee vyšla nedávno ne moc optimistická analýza o tom, že Praha se bojí růst do výšky. Nepolemizujme nyní o podobnosti Prahy a New Yorku. Kdo ale ve Velkém jablku někdy byl, mi snad dá za pravdu, jak zabydleně a sousedsky části třeba na Manhattanu působí. Jeden by čekal, že ty mrakodrapy ho budou drtit, a ono ne.

Praha se už musí odvážit vstoupit do 21. století. A k tomu patří i jiná architektura než jen gotická, barokní nebo secesní, kteréžto bychom nejraději zakonzervovali. Ještě na milost vezmeme funkcionalismus, když je z té první republiky a tolik lidí říká, že je to umění. Ale tím končíme. Panorama hezky zachovat takové, jaké je.

Zakonzervovat pohled

Přitom nemám na mysli mýtický pohled na Hradčany s Petřínem a Strahovem. Zde nikdo mrakodrapy stavět nechce. Neměnitelným panoramatem nazývají mnozí jakýkoliv pohled na Prahu, včetně banální horizontály střech jejích průměrných činžáků.

Vsadím se, že tehdy mnohé měštky a mnozí měšťané na novoty nadávali. Stejně jako jejich potomci na Obecní dům a potomci těch potomků na Novou scénu Národního divadla.

V jednom z dílů Rady Vacátka vypráví obchodní cestující, jak přesvědčoval bojácného majitele obchodu: „Odvážou se, nakopnou objednávku...“ Myslím, že Praha by se mohla odvázat. A nakopnout to do pořádné výšky. A klidně změnit některé známé pohledy. Znova, nemluvím o Hradčanech, ale stejně dostanu zprávy, že chci postavit na Malé Straně mrakodrap. Tam ne, ale proč ne na Žižkově, v Nuslích, Vršovicích, v Braníku, na Smíchově a já nevím, kde ještě.

Ničitel Karel

Ostatně, podívejte se na model nedotknutelných Hradčan před stavbou gotické katedrály a po ní. Hnal to do výšky král a císař Karel, zničil to pěkné domácké románské panorama, na které byli staroměstští měšťané jistě zvyklí. Pohádková malá okénka předlucemburského hradu působila tak útulným a uklidňujícím dojmem... A tento milý pocit skončil s dramaticky sebevědomou stavbou katedrály.

Z malého se stalo velké. S přednostmi i nedostatky obojího. A ještě jim kolem Starého Města postavili město nové. To muselo původní pohled na Prahu z Hradčan teprve zcela změnit. A vsadím se, že tehdy mnohé měštky a mnozí měšťané na novoty nadávali. Stejně jako jejich potomci na Obecní dům a potomci těch potomků na Novou scénu Národního divadla a tak dále a tak podobně.

Když se rozhodl Prahu proměnit v metropoli, tak to udělal. Nepostavil někde kostelík s patrovým přístavkem v údolí. Šel k podstatě.

Nesmíme se bát stavět Prahu do výšky. Ano, král a císař to měl tehdy promyšlené, spojené s vírou, měl svůj koncept města zvládnutý do větších detailů a hlubších souvislostí, než jsme schopni nyní pochopit. Ale nebyl to žádný troškař. Když se rozhodl Prahu proměnit v metropoli, tak to udělal. Nepostavil někde kostelík s patrovým přístavkem v údolí. Šel k podstatě.

Praha se potřebuje přestat bát současnosti. Mix historicko-turistického skanzenu, buranství východního typu a ostrůvků kulturnosti, to nestačí. Praha mrakodrapy zvládne. Za sto let se budou stejně naši potomci (pokud tu ještě nějací budou) divit, proč jsme ty mrakodrapy nepostavili vyšší.

Související…

Ostrá tužka Karla Křivana: A přece tam stojí, tedy bude stát
Karel Křivan

foto: Shutterstock