Zakladatelka projektu Roušky seniorům: Senioři krizi zvládají, jsou zvyklí se omezit

Když se v polovině března začala situace přiostřovat, byl v celé Praze nedostatek zdravotnického materiálu a ochranných prostředků. Kdo co měl, posílal do nemocnic, poliklinik a domovy pro seniory se najednou ocitly na posledním místě. Novinářka Judita Matyášová, která se mezigeneračními vztahy zabývá dlouhodobě, to nenechala jen tak. „Rozhodla jsem se, že pomůžu nejen jednomu seniorskému domovu v Praze, ale rovnou všem.“ Založila proto stránky Rouškyseniorům.cz, spunktovala přátele, a pomohla tak desítkám pečovatelských domovů.

Kolik těch domovů, kterým jste pomáhala, nakonec bylo?

Čtyřicet pět seniorských domovů a pečovatelských služeb.

Jak celá akce vlastně vznikla a jak pak probíhala?

Jak jsem velmi rychle zjistila, v seniorských domovech neměli žádné nebo skoro žádné roušky a další ochranné pomůcky. Oslovila jsem tedy kamarády, ti zase další kamarády a pustili jsme se do shánění švadlen, materiálu a výroby roušek. Celkem jsme jich během tří týdnů vyrobili a rozvezli 20 tisíc.

Z čeho se to financovalo?

My jsme na tu celou akci neměli ani korunu, byli jsme skutečně skupina dobrovolníků, která vycházela z toho, že je potřeba teď akutně něco udělat. Veškerý materiál jsme sháněli od sponzorů. Ať už to byli jednotlivci nebo firmy, tak nám pomáhali, látky nebo materiál na ochranné štíty nám darovali. A samozřejmě pak ti, kteří pro nás pracovali. Jak naskočili na naši palubu, brali to tak, že pracovali zdarma.

Je to vzepětí sounáležitosti jenom optický klam, nebo se fakt zvedla celá společnost? Něco jako „složme se na Národní divadlo“?

Já jsem vycházela z toho, že mám kolem sebe okruh lidí s takovou podobnou náturou. Když mají potřebu někomu pomoct, tak to udělají hned a bez diskuze. To bylo nejtvrdší jádro toho týmu, na které jsem se mohla spolehnout už v minulosti, tam to byla sázka na jistotu. Hlásily se nám doslova desítky dobrovolníků a říkali: My bychom hrozně rádi pomohli, ale neumíme šít, nepotřebujete pomoct s něčím jiným? Tohle jsem vnímala velmi silně, že byla snaha pomáhat, ale víceméně lidi netušili, co přesně a konkrétně by mohli dělat.

Pro mladou generaci je to vůbec poprvé, co mají takhle omezený životní prostor. A to je zřejmě ten důvod, proč se s tím mladí lidé hůř vyrovnávají. Najednou musí dodržovat nějaká pevně daná pravidla.

Pořád to ale vnímám tak, že leckdy stačí opravdu málo, jenže v tu danou chvíli je to hrozně moc. Třeba je to telefonní kontakt, který nás s někým důležitým propojil, nebo stačilo navařit nebo napéct… Někdo přivezl tři bábovky pro švadleny, někdo nakoupil kafe pro pečovatele. Formy pomoci tedy byly různé a to mě bavilo nejvíc. Ta obrovská vlna solidarity, kdy spousta těch lidí pochopila, že to není jen o rouškách, ale celkově o tom pomáhat a ukázat snahu, že tu jsou lidi, kteří pomáhat chtějí. To, že dobrovolníci suplovali roli státu, to je na samostatnou kapitolu.

Jak senioři z vašeho pohledu celou krizi zvládají?

V samotném počátku záleželo na tom, jestli je senior v domově, nebo je sám v bytě. Ten přísun informací byl naprosto rozdílný, v domovech se informace dostávaly k lidem přes personál. Oni tušili, co se děje, co mají dělat, naopak pro seniory, kteří žijí samostatně, bylo leckdy velmi obtížné zjistit informace a v tom celém se zorientovat. Po tom částečném šoku či paralýze, kdy senioři nevěděli, kde sehnat roušky, s kým se poradit, tak těch možností, jak jim veřejnost mohla a ještě může pomáhat, začalo velmi rychle přibývat.

A jak je to nyní?

Situace se už zklidnila, protože i senioři informace mají a taky mají ochranné pomůcky do zásoby. Pro starší lidi to hlavně není poprvé, kdy museli radikálně změnit svůj životní styl, nebo něco omezit. Nejstarší generace zažila válku, ta o něco mladší komunismus, takže pro ně to rozhodně není první zkušenost, kdy něco takového zažívají.

V řadě případů chápou, že ten problém tady je, a chápou to zřejmě mnohem více než ta nejmladší generace narozená po roce 1989. Pro mladou generaci je to vůbec poprvé, co mají takhle omezený životní prostor. A to je zřejmě ten důvod, proč se s tím mladí lidé hůř vyrovnávají. Najednou musí dodržovat nějaká pevně daná pravidla.

Co byste oběma těm generacím vzkázala?

Jsem absolutně přesvědčená o tom, že ta nejstarší generace si má s tou nejmladší o čem povídat. Jenom leckdy si k sobě neumí najít cestu. Tahle krizová situace ukázala, že ta cesta navzdory tomu, co se děje, existuje. Já bych si moc přála, aby si obě generace spolu povídaly, aby ten kontakt nezůstal jen po krizovou dobu, ale abychom si k sobě našli cestu celkově i do budoucna.

Reklama

zdroj: Rouškysenirům.cz