V Praze bydlí 1,3 milionu lidí a běžně (pokud zrovna neřádí pandemie) ji navštíví okolo 7 milionů turistů za rok. A všichni ti lidé musejí pochopitelně někde bydlet. Kromě standardních hotelů se v posledních letech rozšířilo díky moderním technologiím krátkodobé ubytování. Nejde pouze o Airbnb, nejznámější platforma ovšem tvoří, co se týče "nehotelových ubytování", drtivou většinu. A má se čile k světu. Jestliže v roce 2012 bylo v Praze přes Airbnb nabízeno 600 bytů, v roce 2019 jich bylo už 14 tisíc. „Do roku 2025 se může stát, že bytový fond na Starém Městě bude z 80 procent využíván pro krátkodobá ubytování,“ vysvětluje senátor Marek Hilšer jeden z důvodů, proč se rozhodl řešit situaci legislativní cestou.
A další důvody nejsou o nic méně závažné. „Z bytů se stávají nezřízené hotely na místech, kde má být rezidenční bydlení. Je to anonymní, nevybírají se daně a poplatky za ubytování a navíc se byty koncentrují do rukou několika málo investorů,“ dodává senátor.
V Airbnb bytech v drtivé většině případů nikdo z majitelů nepřebývá a krátkodobě ubytovaným na tom, co si o nich myslí lidé v domě, samozřejmě vůbec nezáleží.
Platnou legislativu navíc nemá kdo vymáhat. Živnostenský úřad, kterému by měla platforma podle vládního rozhodnutí poskytovat informace, má jen minimum lidí, kteří se kontrolám mohou věnovat. Navíc ochota Airbnb dělit se o data o svých zákaznících je pochopitelně minimální. Pro platformu by totiž znamenala snížení zisků. „Živnostenský úřad už zaslal v městských částech dotaz na Airbnb, kolik ubytování a za jaké peníze bylo zprostředkováno, teď se bude čekat, proběhnou soudy a Airbnb bude hledat cesty, jak ta data neposkytnout,“ popisuje právník Jan Eisenreich, který s Markem Hilšerem na návrhu zákona spolupracuje, pravděpodobný vývoj situace, jenž je vlastně ve všech velkých evropských městech stejný.
Mučení starousedlíků
Negativní důsledky Airbnb pro místní obyvatele nemá cenu popisovat. Historky o partách mladých lidí, ubytovaných v malých bytech a pořádajících několik dní trvající mejdany, jsou obecně známé. A majitelé bytů v postižených oblastech by mohli vyprávět o rozbitých dveřích, neuvěřitelném nepořádku a hlavně o neschopnosti policie něco řešit. Pravomoci policistů totiž končí přesně u dveří daného bytu. A to je mimo jiné (alespoň pro spolubydlící) hlavní rozdíl mezi hotelem a Airbnb. Když někdo začne v hotelu dělat nepořádek, je tam služba, která ho zpacifikuje, případně zavolá policii, odemkne prostor a nechá zjednat pořádek. V Airbnb bytech v drtivé většině případů nikdo z majitelů nepřebývá a krátkodobě ubytovaným na tom, co si o nich myslí lidé v domě, samozřejmě vůbec nezáleží.
My nejsme proti sdílené ekonomice, ale tohle už moc sdílená ekonomika není. Z centra Prahy se stal Disneyland.
Navíc v tomto ohledu panuje nejasná legislativa. Podle zákona je sice soustavné poskytování krátkodobého ubytování v obytných prostorách nelegální, podle judikatury Nejvyššího správního soudu z roku 2008 ovšem poskytování krátkodobého ubytování je možné a navíc se tím podle stavebního zákona "nemění fungování bytu". Což je mimo jiné argument, kterým se velmi často pronajímatelé ohánějí.
„My nejsme proti sdílené ekonomice, ale tohle už moc sdílená ekonomika není. Z centra Prahy se stal Disneyland,“ říká Marek Hilšer. S hůře dostupnými službami a větším ruchem je potřeba v centru počítat, ovšem problém nastává v okamžiku, kdy vám Disneyland začne dělat někdo i z vašeho vlastního domu. „Chceme ochránit majitele domů a také města jako celek před negativními jevy a chceme dát obcím možnost nastavit pravidla,“ dodává Marek Hilšer.
Rozhodovat by měla města
Návrh zákona, který bude ještě diskutován s provozovateli ubytovacích služeb, hotelů, ale i s majiteli bytů, ministerstvem i samotnými městy (v Česku se tento problém týká takřka výhradně Prahy, Božího Daru, Českého Krumlova a Karlových Varů), pak půjde nejspíše formou senátního návrhu zákona. Města by podle něj měla mít právo sama rozhodnout, jak budou pravidla pro krátkodobé nájmy na jejich území vypadat, a hlavně by měla dostat efektivní nástroje, jak tato nařízení vymáhat. Povinnosti by se týkaly Airbnb i jakékoliv jiné platformy zprostředkovávající krátkodobé ubytování. Ta by musela evidovat ubytované a poskytovat údaje obcím, hostitelé (majitelé bytů, kteří přes Airbnb své nemovitosti nabízejí) by se zase museli registrovat a získat k provozování licenci.
Důležité je, aby fungovaly kontrolní mechanismy a abychom efektivně nastavili kontrolní nástroje. To je možné pouze s novým zákonem.
Do hry vstupují také pojmy, jako je primární rezidence. To je místo, kde daný pronajímatel bydlí a kde nabízí maximálně 50 procent prostoru. Sekundární rezidence, kde majitel nebydlí, by mohla být pronajímána po dobu maximálně 90 dní v roce a musel by k tomu být dát souhlas sousedů. V případě primární rezidence by musel majitel nemovitost vlastnit po dobu minimálně pěti let. „Jinak by firmy rozepsaly byty na bílé koně, prohlásily by to za primární rezidenci, spoléhaly by na to, že na úřadě není dost úředníků, kteří by to kontrolovali,“ říká Jan Eisenreich.
Hostitelé by měli získat od obce také rezidenční oprávnění, aby takové služby mohli poskytovat s tím, že obce by měly možnost prostřednictvím vyhlášek krátkodobé nájmy zakázat úplně. „Důležité je, aby fungovaly kontrolní mechanismy a abychom efektivně nastavili kontrolní nástroje. To je možné pouze s novým zákonem, který bude platit pro všechny. Žádný zákon však nemůže vzniknout od zeleného stolu. Proto tento návrh nepovažuji za konečnou verzi, ale naopak za počáteční výkop, jehož smyslem je posunout debatu v dané problematice o kus dál tak, aby se vládní instituce problémem vážně zabývaly,“ dodává senátor Marek Hilšer.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Marek Hilšer
