Když v červnu 2015 oznámili pražští zastupitelé zlevnění ročního kupónu ze 4 750 na 3 650 korun, mělo to oficiálně dva základní důvody: ulevit přetížené dopravě a přilákat do MHD více cestujících. Neoficiálním důvodem bylo samozřejmě získat politické body u Pražanů. Petr Dolínek z ČSSD, tehdejší náměstek primátorky, očekával, že do dvou let se propad cen vyrovná podobně jako po zlevnění ve Vídni v roce 2012, a taky si sliboval prudký nárůst cestujících, kteří zaplaví MHD a uvolní přeplněné silnice. Nestalo se.
Pět let poté tvoří příjmy z jízdného okolo 13 procent rozpočtu na pražskou hromadnou dopravu. Ano, byla karanténa, ale i bez ní by byly příjmy z jízdného hluboko pod 20 procenty celkových nákladů. Ve zmiňované Vídni přitom zaplatí cestující více než 50 procent nákladů, v některých dalších evropských městech je to až 80 procent.
Praha přichází o desítky miliard, a to nejen kvůli výpadkům cestovního ruchu, ale také třeba proto, že musí za stát platit náhrady podnikatelům.
V Berlíně zaplatíte za nejlevnější variantu lítačky v přepočtu 23 tisíc korun, v Budapešti 17 tisíc. Ale pojďme klidně blíž a do města menšího. I v Bratislavě zaplatí obyvatelé za nejlevnější měsíční kupon 7 tisíc korun. Tak proč v Praze vznikl takový poprask kvůli zdražení ceny ročního kuponu, který stojí méně než před 20 lety?
Zvyk na úplateček
Důvody jsou v podstatě dva. Jsme prostě zvyklí, že nás každý nejrůznějšími formami neustále uplácí. Jednou jsou to supermarkety a jejich nekonečné slevové akce, někdy nám stačí párek, pivo nebo růže na předvolebních mítincích a někdy se spokojíme s pouhým slibem, kterým, jak víme, nelze zarmoutit. To je samozřejmě naprosto přirozený pocit. Jenže v takovém případě nemůžeme čekat, že dostaneme prvotřídní servis. Každý by chtěl, aby metro a tramvaje jezdily nejlépe okamžitě, zásadně poloprázdné s dobře klimatizovanými vagony s wifinou a aby to stálo pokud možno nula korun.
Jenže někdo to ve finále zaplatit musí, a pokud to bude město, pak ty peníze sebere někde, kde budou potřeba. Zastánci MHD "za nula korun" často argumentují Estonskem a Tallinem, kde je MHD opravdu zdarma. Tam ji ale hradí stát, což v českých podmínkách jaksi není možné. A do toho všeho vpadl ještě covid, kvůli kterému Praha přichází o desítky miliard, a to nejen kvůli výpadkům cestovního ruchu, ale také třeba proto, že musí za stát platit náhrady podnikatelům.
Všechno je prozatím ve stadiu úvah. Jednání nebudou lehká a populismus politikům zajisté jen tak brzy nedojde.
V této situaci je nanejvýš nezodpovědné chtít po městu, aby vzalo peníze těm, co to opravdu potřebují (o tristní situaci seniorů či matek samoživitelek by mohli mnozí vyprávět). Copak je opravdu tak těžké pochopit, že se ceny od roku 1999 prostě všeobecně zvýšily? I ke zvýšení jízdného má docházet postupně, ceny se mají zvyšovat o 365 korun za rok. To je opravdu tak těžké smířit se s tím, že za tuhle cenu budu mít jednu z nejkvalitnějších MHD v Evropě?
Poněkud v křiku čísel zapadla ještě jedna důležitá informace – záměrem je také omezit slevy na jízdné pro studenty a pro mladší seniory do 65 let, což je daleko citlivější záležitost než zvýšení o korunu za den. Ale Pražané mohou být klidní. Všechno je prozatím ve stadiu úvah. Jednání nebudou lehká a populismus politikům zajisté jen tak brzy nedojde. Zvlášť, když nás čekají volby letos i příští rok.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Téma týdne, Flowee