Většina z nás cítí, že je to jiná karanténa než na jaře. Část lidí jede na 150 procent. Mluvím o lékařkách a lékařích, zdravotnících, sestrách a vůbec lidech, kteří zachraňují a nemohou chápat homeofficeový humor lidí z kanclů. Jedněm se čas zrychlil, druhým zastavil. Pak jsou tu postižení existenčně. Majitelé a zaměstnanci zavřených hospod, kaváren, klubů a obchodů. Mnohá místa, kam jsme rádi chodili, zmizí. Skončí tím i práce a energie do těch podniků vložená. Modleme se, aby vztek, který musí přijít, nebyl využit někým k něčemu, co již v Evropě bylo a čeho se musíme bát. Politici totiž ne že na ohrožené nemyslí, oni se jim vlastně svým chováním tak trochu (tak trochu dost) vysmívají.
Stát na jaře probendil bambiliony a teď už není za co pomáhat. Kultura šla na řadu jako první, jak to v malérech bývá. Hodně firem jede tak nějak napůl. Doufá, že přežije, že vymyslí něco nového a bude zase dobře. O školách darmo mluvit. Politici mají roky plná ústa potřeby vzdělanostní ekonomiky, ale skutek utek. Proč by to právě teď mělo být jinak. Ty nejmenší a nejstarší, ty nejzranitelnější bychom měli chránit především. Jsme jak stádo, kde nejsilnější jdou v čele a neohlíží se, co se děje za nimi.
Kdo si to umí zařídit
I to město je jakoby bez ducha. Napomáhá tomu brzká tma i policejní hodina v devět. Ale i politici a lidé veřejní jsou uzavřeni sami do sebe. Nestarají se o to, že na vztahu se musí pracovat. Nestačí data, upozornění, varování, předpisy. Do práce, nakoupit a domů. A víc neotravujte. My si na tu večeři nebo pivo zajdeme, protože si to umíme zařídit.
Technologie pomohou mnohému. Ale vymyslet a pomoct, vytvořit, to musí člověk sám.
Anglický král neopustil bombardovaný Londýn. Mohl a každý by to pochopil. Jeho přítomnost ve městě byla jen symbolická. Válku řídili jiní. Jenže právě o to v takových situacích jde. Projevit sounáležitost s lidmi, kteří v tom musí zůstat. Nemají kam jít. Monotónní hlášení v metru, že to zvládneme, působí víc než povinně a nepřesvědčivě.
Duše na home office
Nejsou takoví všichni. Někým zatracovaný Pavel Novotný roznáší v Řeporyjích balíčky seniorům. U nás na Vinohradech dostali lidé do schránek letáky. Super. Že prý můžou zavolat, kdyby potřebovali pomoc. Neměla by ale ta pomoc přijít bez zavolání?
Městu vládnou lidé, kteří věří v technologie. Věří, že získáním spousty dat se dělají správná rozhodnutí. Jakoby si mysleli, že technologie za ně vyřeší věci, které jsou záležitostí lidského mozku a srdce. Technologie pomohou mnohému. Ale vymyslet, jít a pomoct, to musí člověk sám. Smáli se mnozí kdysi Václavu Havlovi, když říkal, že ústava má svého ducha. I město má svoji duši. Ta je nyní někde zamčená na home office.
Ztratil se člověk v té naší podzimní karanténě. Spíme, vstáváme, jíme, pracujeme.
Listopad je chladný měsíc. Praha se mi za listopadových plískanic líbila snad vždy nejvíc. Karlův most kolem předzimní půlnoci, prázdný, za poprchávání studeného deště a mlhy nad Vltavou. Bylo to promrzlé město, ale cítil jsem, že jeho srdce bije. Nyní se mi zdá, jakoby se to srdce zastavilo. Ztratil se člověk v té naší podzimní karanténě. Spíme, vstáváme, jíme, pracujeme. Tedy my, kteří máme to štěstí, že nejsme nemocní. Snažíme se dělat věci jako dřív, abychom se úplně nezbláznili. Z čísel v médiích, z názorů lidí, kteří nemají ponětí, jak jejich hrůzné předpovědi působí na babičku, která je sama zavřená doma, z toho, že své kolegy vidíme jen na obrazovce místo v kavárně nebo v hospodě.
Mluvím na fotky kámošů na stěně nad psacím stolem. Vím, že jiní jsou na tom mnohem hůř. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že srdce tohoto města se zastavilo a proměnilo se v kámen na mostě či starých hradbách. Kdybych věděl, kde je, uvařil bych grog a třeba bych ho zase probral k životu. Ještě nezačala zima a Praha se proměnila v ledové království.
Reklama
foto: Shutterstock