První úsek linky B z dnešní stanice Florenc na Smíchovské nádraží se razil osm let. Peníze docházely, a tak vládní rozhodnutí (čti rozhodnutí ÚV KSČ) zastavilo plány na budování metra v Bratislavě a finance přesunulo do Prahy. Tedy v Bratislavě nemělo jít úplně o metro, ale o rychlodráhu, protože termín „metro“ byl v tehdejších socialistických zemích vyhrazen pouze pro městské aglomerace s nejméně milionem obyvatel.
Plán rozvoje slovenské metropole z roku 1976 počítal s tím, že na okraji Bratislavy vyrostou sídliště s kapacitou zhruba dvě stě tisíc obyvatel, ale nakonec vznikla jenom Petržalka. I tak se začala rychlodráha v roce 1985 stavět, ale peníze na její vybudování prostě už nezbyly.
Ideologie se musela vytratit
Po listopadu 1989 se i to „socialisticky rozvolněné“ tempo téměř zastavilo. Výstavba metra ztratila svůj politický význam a místo federální kasy dostala její financování na starost pokladna hlavního města. Pražská radnice v únoru 1990 přikročila k jakémusi odpolitizování stávajících stanic metra (i plánovaných), jehož součástí bylo jejich přejmenování z ideologického názvu na jména podle míst, kde se nacházely. Někdy bylo nutné přistoupit i k úpravám vestibulů, což byly celkem logické kroky.
Kyblíky i hadry jsou součástí mnoha stanic metra. Kvalita odvedené práce, jestliže můžeme vůbec hovořit o kvalitě, se pak projevila i v roce 2002, kdy přišla do Prahy velká voda.
Třeba na stanici Staroměstská byla ještě tehdy mozaika milicionáře spolu s budovatelskými verši Miroslava Floriana, ovšem největší úlitbu vztahům se Sovětským svazem znamenala pak stanice Moskevská na trase B, která vznikla recipročně se stanicí Pražskou v moskevském metru. Sem byl v době budování dovezen jako obklad narudlý kámen ze SSSR, tady byla mozaika moskevského Kremlu a našla se i azbuka… Ze stanice Moskevská se ovšem po revoluci stal Anděl, Fučíkova se přejmenovala na Nádraží Holešovice, Gottwaldova na Vyšehrad, Leninova pak na Dejvickou... Došlo i na méně „křiklavá“ jména jako Budovatelů (dnes Chodov) či Mládežnická (Pankrác), Kosmonautů (Háje) nebo třeba Družby (Opatov). Své jméno neudržela ani stanice Primátora Vacka pojmenovaná po prvním komunistickém poválečném primátorovi Prahy, což ovšem věděl málokdo. Dnes jde konkrétně o Roztyly.
Kyblíky v metru
Nové plánování výstavby metra mělo také zamezit plýtvání financemi. Už se přestalo hledět na rekordy, o nichž jsme psali minule. Party, které mířily za rekordem, si totiž razily cestu vpřed bez ohledu na to, co se stane potom. Tunel metra byl obkládán za pomoci litinových či betonových tybinků, což byly segmenty, které do sebe zapadaly a vlastně tvořily profil tunelu. Za ně se pak injektážníci snažili dostat beton, tedy spoustu betonu, protože průměr vyraženého tunelu byl kvůli „metodě rychlého ražení“ o hodně větší, než bylo potřeba.
To ovšem byl jen jeden problém. Druhým byla podzemní voda. Na některých místech crčela ze všech stran a pochopitelně beton z injektáží vyplavovala. Někde se ji podařilo zkrotit, jinde – především mezi stanicemi – svést pomocí trubic do kanálů, ve stanicích bychom pak pod různými ozdobnými kryty a ostěním našli laminátové stříšky. Pražané ovšem vědí své a kyblíky i hadry jsou součástí mnoha stanic metra.
Kvalita odvedené práce, jestliže můžeme vůbec hovořit o kvalitě, se pak projevila i v roce 2002, kdy přišla do Prahy velká a především podceněná voda, při níž se všechny nedostatky projevily. Je ale fakt, že s tisíciletou povodní původní plány nepočítaly. Také je fakt, že po povodních nebyla žádná stanice metra pojmenovaná „Primátora Igora Němce“ na památku konšela z ODS, který těsně před příchodem povodňové vlny tvrdil, že „situace je nadmíru výtečná“.
Tři sta tisíc na tři dny
Zásadním úkolem metra, které bylo za socialismu budováno, bylo kromě přepravy posloužit obyvatelům Prahy jako kryt v případě války. Podle propočtů se sem mělo vejít přes tři sta tisíc lidí. Jestliže někdy vlak metra mezi hloubenými stanicemi zpomalí, můžete si všimnout většinou na straně mezi tunely jakýchsi vstupů. Za nimi se ukrývá hygienické zařízení, zdravotnická centra i místnosti, kdy by byli uloženi ti, pro něž už by byl jakýkoli kryt marný. To vše mělo sloužit po dobu tří dnů. Pro účely „krytí“ by bylo možné upravit i některé stanice metra.
Je snad i veřejným tajemstvím, že v podzemí stanice Dejvická je kryt o několika podlažích, který má sloužit Generálnímu štábu AČR, a obdobná podzemní stavba je u stanice Želivského. Úkoly takzvaného ochranného systému metra, který má své řídicí stanoviště u stanice metra I.P. Pavlova, byly na počátku 21. století přehodnoceny magistrátem hlavního města a nyní se spíše zaměřují na potenciální teroristické útoky, kriminalitu či možné živelní pohromy.
Od výstavby zázemí pro případ války se upustilo (což se projevilo ve stamilionových úsporách), zato se investice soustředily na rychlost a operativnost systémů, které by na případné ohrožení měly reagovat. Snad to nebude potřeba a zůstaneme u toho chytání vody do kýblů.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Pražská integrovaná doprava