V ulici Boženy Němcové (to je ta, kterou uvidíte jako první, když po Nuselském mostě přijíždíte do centra Prahy) stojí budova, která v minulosti patřila podniku Vojenské stavby. Podle některých odborníků patří mezi ukázky brutalistní architektury, podle druhých je to méně významná stavba, která navíc v řadě domů vypadá jako pěst na oko – mezi historickými domy prostě trčí šedivá kostka. Mediální pěna dní se zvedla poslední týden, kdy její vlastník, společnost Jizera Invest, získal od magistrátního odboru památkové péče povolení k její demolici. Najednou je všude plno výkřiků: Zachraňte perlu brutalistní architektury! Neničte historické dědictví, díky kterému je Praha v UNESCO!
O tom, do jaké míry se jedná o historickou stavbu, se přitom přou i sami památkáři. Ti magistrátní tvrdí, že se jedná o „průměrného zástupce dobové výstavby, který nevykazuje žádné nadstandardní hodnoty“. Podle Národního památkového ústavu patří budova k „uměřeným, ale přitom autorsky sebevědomým vstupům novodobé architektury do pražského historického prostředí“.
Je to na dvojce
Konečné rozhodnutí tak bude na stavebním úřadu Prahy 2, na jejímž území daná budova stojí. A stavební úřad je orgánem státní správy s rozšířenou působností, do které nesmí samospráva zasahovat. „V Pražské památkové rezervaci se má bourat jen ve výjimečných situacích, zde ji nevidím,“ říká Jaroslav Němec, zastupitel Prahy 2.
Má Praha opravdu růst, nebo se má stát skanzenem všeho, čemu libovolný odborník přiřkne libovolnou historickou hodnotu?
„Nejsem proti novostavbám, naopak, mám rád nové ve starém, pokud to bude kvalitní architektura. Mělo by se to řešit současně, a to se neděje. Nemělo by dojít k tomu, aby tam byla díra jako v případě Transgasu,“ dodává pirátský zastupitel Prahy 2. Pokud stavební úřad demolici schválí, díra tam bude určitě, záleží jen na tom, jak dlouho. Pokud by vše šlo hladce, byla by tam jen chvíli, na místě totiž má vzniknout polyfunkční dům od studia Znamení čtyř.
Až do minulého týdne vědělo o tomto „historickém dědictví“ pouze několik zasvěcenců a pro veřejnost byl dům spíše symbolem sporu o reklamní LED obrazovku, která na jeho střeše svítila do prosince loňského roku. Tehdy se její provozovatel dohodl s městem, že v rámci spolupráce na zlepšování kvality veřejného prostoru reklamní nosiče odstraní. No, a když šly dolů, tak už prostě příchozí nevítá reklama, ale hnusná šedivá budova. „To tam raději vraťte zase tu reklamu,“ slýchávám dost často.
Skanzen, nebo růst?
I tady se ovšem nabízí otázka: Má Praha opravdu růst, nebo se má stát skanzenem všeho, čemu libovolný odborník přiřkne libovolnou historickou hodnotu? Pokud má být naše metropole skutečně živé město, musíme se smířit s tím, že některé stavby půjdou dolů. To, že někdo postavil něco v určitém období, ještě neznamená, že to musí mít historický význam.
V památkovém centru by nejraději někteří chránili každý pangejt a díru do kanálu a ve zbytku města to není lepší. Postavit nově cokoliv autorsky zajímavého je téměř neřešitelný problém. V žebříčku povolování staveb jsme se ocitli na hezkém 157. místě ze 190 zemí světa, přesně někde mezi Kamerunem a Hondurasem. Důvodů je více: byrokracie, délka stavebního řízení, překomplikovaný právní systém – a také konzervativní postoj části veřejnosti, který v kombinaci s platnými zákony je často smrtící pro jakýkoliv pokrok: vždycky se najde někdo, kdo proti novým věcem bude protestovat. A dnes je to bohužel tak, že i malá skupina lidí může zastavit libovolně velkou stavbu – nebo ji zdržovat tak dlouho, než to stavitele přestane bavit.
Můžeme se ale také rozhodnout, že z Prahy uděláme opravdu slovanský skanzen (a věřím, že mnozí by byli rádi). Pak doporučuji přepsat turistické průvodce, obehnat centrum plotem, na bránu napsat slovo „rezervace“ a smířit se s tím, že se moderní život Prahy bude odehrávat mimo její hranice.
Reklama
foto: Olivie Doleželová, ateliér Znamení čtyř