Naše města – a myslíme tím města po celé Zemi – neustále rostou, hustota jejich obyvatel stoupá. Jsou neosobní, klesá v nich počet sociálních vazeb a naopak roste množství (především v dopravě) fyzických kontaktů. Jedním z léků na to, aby se vůbec v takovém městě dalo žít, by mělo být proměnit ho na smart city neboli město s přívlastkem chytré. Co to ale v praxi znamená?
Samotné spojení smart city vzniklo v průběhu 90. let v USA. Od té doby se tento termín snažíme s menším či větším úspěchem naplnit. Chceme zavádět inteligentní technologie, které pomohou šetřit energii a životní prostředí, zvýší informovanost obyvatel i jejich životní úroveň a zároveň jim usnadní participaci na chodu města, v němž by mohli spolupracovat s veřejným sektorem, podnikatelskými subjekty, nevládními organizacemi i akademickou sférou.
Masdar je městem, kde si domy dokážou stínit tak, aby v ulicích nebylo vedro. Přesto se do města moc lidem nechce
To se ovšem snadno řekne, ale daleko hůř udělá. Zatím ještě nikdo nedokázal s úspěchem přenést teorii do praxe tak velkých a hustě osídlených územních celků.
Velké sousto
Radnice se snaží implementovat chytré technologie do měst, která tu stojí už staletí, a jejich první stavitelé měli pochopitelně úplně jiné představy o tom, jak se v nich má žít. Urbanistické teorie až do konce minulého století s něčím takovým prostě nepočítaly. To je první problém. Druhý problém je v tom, že o využití sítí chytrých technologií mají jiné představy ti, kteří jejich budování zadávají, a ti, kteří je tvoří.
Někdo by byl nadšen, ovšem místní se ptají, kam získaná data putují, a obávají se, že je společnost Google může zneužít.
Společnosti, které se převážně podílejí na budování chytrých měst, tu cítí obrovský byznys. Například společnost Cisco Systems, dominující hráč na poli síťových prvků, odhaduje, že u chytřejších měst vzroste efektivita vynaložených prostředků včetně energetické účinnosti během dvou desítek let téměř o třetinu. Je ovšem také třeba jedním dechem dodat, že to bude v roce 2025 stát přes dva a půl bilionu (bilionu, nikoli miliardy) dolarů. Pochopitelně, že z toho hodně tučného koláče si bude chtít ukousnout své sousto téměř každý.
Co může vadit
Na druhou stranu až praxe ukáže, co to budování smart city vlastně je. Jeden příklad za všechny. Sidewalk Labs, dceřiná společnost Googlu, spolupracuje s částí města Toronto zvanou Port Lands. Senzory tamějším obyvatelům usnadňují život tím, že například zelená naskakuje na přechodu tehdy, když k němu dojde chodec, zásilky doručují drony, místní mají k dispozici autonomní vozy, takže vlastně nepotřebují vlastní, a chtějí-li k lékaři, zjistí si pomocí aplikace, zda budou muset čekat, nebo je lékař přijme rovnou.
Někdo by byl nadšen, ovšem místní se ptají, kam získaná data putují, a obávají se, že je společnost Google může zneužít například v případě, že bude vědět, kdo ke kterému lékaři chodí a jak dlouho tam setrvá.
Masdar jako laboratoř
Když jsme se zmínili, že na chytrá města chceme proměnit ta, která tu stojí už staletí, neuvedli jsme jednu zásadní výjimku a tou je Masdar City ve Spojených arabských emirátech. Město vyrostlo na zelené louce, pardon, na nahnědlém písku nedaleko hlavního města Abú Zabí. Díky solárním panelům se obejde bez dodávek energie, a dokonce ještě nějakou tu elektřinu v současnosti odvádí. Veškerý odpad je recyklován na místě a stopa oxidů uhlíku a dusíku veškerá žádná.
Masdar je jednou obrovskou laboratoří, v níž jednotliví investoři zkoušejí, kudy cesta nevede. No a životaschopné projekty pak mohou nabídnout jinde.
Budovy byly navrženy tak, aby stínily jedna druhou a zároveň poskytovaly dostatečný chlad chodcům v ulicích. Teplota v ulicích tu bývá až o dvacet stupňů nižší, než je na rozpálených širokých prostranstvích nejlidnatějšího města Emirátů Dubaje. Klimatizace tak v Masdar City nemusí běžet nepřetržitě. Doprava využívá výhradně elektrické vozy a vše řídí chytré technologie. Město zatím není úplně hotové, dostavěno má být někdy kolem roku 2030. Jenže zájem o život v něm je minimální. Přesto se, jak se zdá, obrovské investice do jeho výstavby a infrastruktury mohou vyplatit.
Masdar je totiž jednou obrovskou laboratoří, v níž jednotliví investoři zkoušejí, kudy cesta nevede. No a životaschopné projekty pak mohou nabídnout jinde. Ve spolupráci se společností Siemens tu například byly vyvinuty elektrobusy, které jsou schopny provozu v těchto náročných klimatických podmínkách, aniž by utrpěl komfort cestujících či jízdní vlastnosti. Technologie výroby elektřiny či zadržování dešťové vody mají svá uplatnění na mnoha místech světa, nejen v rozvojových zemích, ale třeba i v USA.
Neshoda s mocí
Ne každé město se ovšem může stát laboratoří. Ta zavedená se zavedenými politiky přijímají „smart“ novinky jen pomalu. Americký urbanista a spisovatel Adam Greenfield, který žije v Londýně, napsal ve své knize Radical Technologies, že návrhy každodenního života v chytrých městech bohužel nepodléhají běžným procesům demokratické odpovědnosti a architekti chytrého města se naprosto neshodnou s realitou moci. Sociální aspekty a cíle velkých firem také nebývají v souladu. Informovanost obyvatel o používaných technologiích a možnostech jejich využití se často limitně blíží nule.
Správní orgány města v projektu viděly velkou pomoc s řešením problémů, obyvatelé pak zase jen snahu zasahovat do jejich života.
Z toho všeho vyplývá důvod, proč množství projektů pro smart cities ztroskotalo. Technologie, prezentované jako prostředek k řešení problémů města, nejsou samospasitelné a mnohdy jsou vlastně jen jakýmsi medikamentem, který je v zásadě organismu prospěšný, ale bez další podpory radnice může mít i negativní dopady. Problémy brazilského města Rio de Janeiro s rozsáhlými chudinskými čtvrtěmi, favelami, jsou známy. Pomoci měl projekt z oblasti smart city, jenž by využil dostupné technologie, konkrétně chytrých telefonů, kterých je dost i u obyvatel favel. Stačilo si jen stáhnout aplikaci zdarma a správa města mohla mapovat městské části, kam se neodvažuje ani policie, a místní problémy třeba s vodou. Správní orgány města v projektu viděly velkou pomoc s řešením problémů, obyvatelé pak zase jen snahu zasahovat do jejich života.
Komunikace s obyvateli
To, že při transparentní komunikaci s místním obyvatelstvem lze přece jen někam postoupit, dokládají třeba příklady Amsterdamu nebo Barcelony. Amsterdam například každoročně pořádá „Smart City Challenge“, kdy jeho obyvatelé mohou navrhovat různé inovace pro vylepšení stávajícího systému. V operačním středisku je pak popsán postup, jak se akce účastnit. Město při tom postupuje plynulými kroky, nikoli skokově. Můžeme zde najít chytré osvětlení, jež reaguje až na přítomnost chodců, což je iniciativa zastupitelstva Amsterdamu, majitelé parkovacích míst je například mohou za poplatek pronajmout pomocí aplikace dalším řidičům (návrh z řad obyvatel).
Před rokem 2016 se i katalánská metropole potýkala s obvyklými problémy měst, které „se mají stát chytrými“ a nejde jim to.
Barcelona zase ve svých parcích využívá senzory, které monitorují potřebu zavlažování, čímž město ušetří okolo čtvrtiny spotřebovávané vody, což představuje víc než půl milionu dolarů. Před rokem 2016 se však katalánská metropole potýkala s obvyklými problémy měst, které „se mají stát chytrými“ a nejde jim to.
Pak však nastoupila na post ředitelky pro technologie a digitální inovace města Francesca Bria, italská poradkyně v oblasti digitální strategie, a vzápětí si pozvala na kobereček zástupce technologických firem, jako jsou Cisco, IBM či Microsoft, které se sice předháněly v tom, co Barceloně poskytnou, ale už je nezajímalo, zda jsou jejich systémy kompatibilní.
Kdo naznačí směr?
Francesca Bria je také zakladatelkou projektu DECODE (DEcentralised Citizen-owned Data Ecosystems), který je odpovědí na obavy lidí ohledně ztráty kontroly nad jejich osobními informacemi na internetu. Projekt vyvíjí technologii, která lidem umožní rozhodovat o tom, jak a kým budou jejich osobní údaje sdíleny. Zkouší se to na čtyřech pilotních programech právě v Amsterdamu a v Barceloně. V Amsterdamu mají místní obyvatelé přístup ke svým osobním údajům, které jsou uloženy v obecní databázi, a sami si rozhodují, zda budou tato data využívána online nebo offline.
Reklama
V Barceloně zase platforma Digitální demokracie (Decidim) umožňuje podepsat petice sice anonymně, ale stále je v souladu s požadavky na ověření. Lidé musejí zadat například místo bydliště. Další projekt umožňuje sdílet data ze senzorů, umístěných například uvnitř obytných domů jen v určitém okruhu obyvatel, kteří pak sami rozhodnou, zda je budou sdílet dál. Je to možná jedna z odpovědí na otázku, jak dále postupovat ve vývoji chytrých měst bez toho, aby se člověk bál, že jeho data budou zneužívána.
foto: Shutterstock, zdroj: BBC