Dálnice v centru Prahy je fakt úlet, říká cestovatel Dan Přibáň

V kinech aktuálně běží poslední film „žlutého cirkusu“ nazvaný Trabantem tam a zase zpátky. Ekipa vedená Danem Přibáněm, poháněná dvěma trabanty, jedním polským maluchem a žlutou jawou se tentokrát vydala přes Indii, Čínu do uzbeckého Samarkandu, kde vlastně skončila i cesta kolem světa. A pak už se jelo přes Rusko a Ukrajinu domů. Definitivně.

S Danem se známe asi patnáct let, z toho jsme se těch posledních deset neviděli. To, že se stal z novináře definitivně cestovatelem, vlastně tak trochu zapříčinil v roce 2009 i konec časopisu VTM Science, který Dan vedl. A rozhodně prý konce časopisu s odstupem času nelituje.

Představme si, že by magistrála na Pankráci nebyla konec D1, ale začínalo by tu prostě město. Dneska tu nikdo ani nezastaví, protože není kde. A chodit se tu nedá vůbec.

V kavárně na Pankráci, kde Dan bydlí (nikoli v té kavárně, ale na Pankráci jo), jsme si povídali nejen o samotné cestě, ale i o Češích a Česku, o Pražanech a Praze a také o tom, v čem Dan Přibáň vyjede na další cestu. Asi můžeme prozradit, že to tak úplně neprozradil.

Na konci filmu jste říkali, že je všude dobře, ale doma nejlíp. Jak tohle rčení platí pro tebe? Jak dlouho doma, kde je nejlíp, vydržíš?

Na tom konci bylo nejkrásnější celé to přivítání. To bylo něco nečekaného. My jsme ze sociálních sítí tušili, že nám někdo naproti na ukrajinsko-slovenskou hranici přijede, ale nevěděli jsme, že to bude tolik lidí v různých bizarních vozítkách. Bylo to fakt krásný, vlastně i takový dojemný.

Takže to rčení, že je doma nejlíp, platí. Je pravda, že člověk čím víc toho najezdí, tím zjistí, kolik toho u nás na tý malinký ploše máme. Když chceš v jiných zemích vidět zajímavé věci, tak mezi nimi musíš ujet strašnou štreku. A tady je to všechno tak nahňácaný, že to je vlastně parádní. Navíc ten náš příjezd hrozně hezky narušil nebo zboural takovýto dogma, že Češi jsou zasmušilej národ.

Nemyslíme si to jen my sami o sobě? A protože to o sobě říkáme, tak to říkají i ostatní?

Je ale pravda, že my se na sebe třeba neusmíváme v obchodech, a je to hrozně cejtit. Když se vrátíš třeba z Jižní Ameriky, Afriky nebo Asie, tak najednou vidíš, že je to jinak. A ty jsi zvyklej na to, jak byli na cestách všichni tak jako pozitivně vytlemený. Je to sice k ničemu, ale je to příjemný. A najednou to tady u nás není. A mně se hrozně líbilo, že se naším příjezdem aspoň u těch, co nás vítali, tohleto rozrušilo, že jsme to na chvíli zlomili.

A taky je pravda, že Češi jsou takoví opatrní a moc se neprojevujou. Nenecháváme se strhnout jako třeba Poláci nebo Maďaři. Těm zamáváš praporem před nosem a oni pochodujou. Takže mně se líbilo, že Češi a Slováci mávali tím praporem i nám, že jim to nebylo trapný, a přitom nešlo o hokej.

Co tě tady naopak štve, když už jsi v Česku třeba měsíc?

Vlastně to samý. My se zbytečně podceňujeme. Obecně jsem nikdy nepochopil proč, když máme takovou historii, na kontě hodně objevů, světových umělců a podobně. My přitom pořád hledáme někoho, kdo nám ublížil a kdo může za naše neúspěchy. Štve mě, že si neřekneme: Jsme takoví, ale teď se v tom přestaňme patlat a změňme to. My si raději řekneme, že jsme malí, že se na to vykašleme a že o něco usilovat nemá cenu. A že nám ubližujou ti ostatní.

Když to přitom srovnáš třeba s Finskem, kde jich je taky pět a půl, tak ten národ o sobě nepochybuje.  Možná to celé vzniklo s Mnichovem. Ublížili nám a my se od té doby na tom točíme. Jenže to je jen teorie, navíc osmdesát let stará. Ale zase je pravda, že Finové mají tu svou zimní válku, oni se všichni zvedli a šli proti tehdejšímu Sovětskýmu svazu, kterej je napadl bez jakýhokoli vyhlášení války. To je obrovskej heroickej výkon, který ten stát doteďka opěvuje. Byla to taková bitva u Thermopyl na sněhu. A my tady oslavujeme akorát naše slavné prohry, jak říká Cimrman. 

To, že si chceš něco dokázat, vyjedeš třeba trabantem a objedeš zeměkouli, je vlastně svým způsobem útěk z tohohle stereotypu?

To si zase nemyslím. Ale je fakt, že ta první cesta byl takovej odboj proti tomuhle „malému“ myšlení. Tady panovala naprosto jednotná představa, že na to, abys někam vyjel, musíš mít obří terénní auto, obří vybavení. A když to člověk nemá, tak nikam vyjet nemůže. To je ta strategie „vykašlat se na to“, o které jsem mluvil. My jsme s tím nápadem přišli někdy v roce 2006. Seděli jsme v hospodě Na Urale v Bubenči a bavili jsme se, co dál. Předtím jsme byli na vandru v Egyptě, jezdili jsme na Ararat a bavili jsme se, že bychom dali nějakým teréňákem Afriku. A když jsme ten plán po tom pátým pivu vyladili do nejmenších detailů, tak nám došlo, že to má takovou trhlinečku. Že nemáme ten teréňák. A já jsem tehdy řekl spíš z hecu, že bychom mohli jet trabantem. Všichni říkali, že to nejde, a to mě na tom začalo bavit.

Tehdy šlo o to ukázat, že to jde i jinak. A já si myslím, a není to jenom naše zásluha samozřejmě, že se i v cestování všechno strašně změnilo. Dokonce se to až teď překlopilo na druhou stranu, kdy lidi řeší, jakou největší kravinou by někam vyjeli. Ale je to lepší stav, když si lidi věří i v úplných absurditách, a pak třeba i pohoří, než sedět s rukama v klíně s tím, že nic nemůžu, protože je to moc náročný. Takže tohle se změnilo. Možná trošku i naší zásluhou, ale hlavně tím, že se svět propojil. Dneska zkrátka můžeš vzít největší blbost na kolečkách, kterou někde vyhrabeš, a můžeš s ní někam vyrazit. A to je skvělý.

Co ti naopak chybí z Prahy, když jsi někde tisíce kilometrů daleko?

Často kafe, ale ani to vlastně nemám moc spojený s Prahou. Když jsem začínal cestovat, tak jsem vnímal hrozně moc veškerý hranice. A teď mám najednou ten svět jako v počítačových hrách. Neřeším tedy to, co v Praze nemáme a co ano. A když se nad tím někde ve světě člověk zamyslí, tak je mu třeba i smutno. Vezmi si centrum Prahy, které je plné naprosto příšerných reklam, je to nekoncepční, hnusný, barevný, do toho na tebe vyskakujou matrjošky a pandy. Ale celkově jde o ten vizuální smog, centrum nemá jednotné štíty, je to hnusné a ty staré uličky to kazí.

Přitom přijedeš do Cuzka v Peru, které tady lidi berou za zemi třetího světa, a i na tom slavném náměstí Plaza de Armas s katedrálou a kostelem je Starbucks, McDonald a KFC. Jenže ty je nevidíš, protože to město dalo jasná pravidla, že všichni budou mít jednotné vývěsné štíty z mosazi nebo bronzu. Ty štíty jsou stejně velký, jsou lehce zoxidovaný a působí staře a přirozeně. I když jsou na tom náměstí tyhle symboly konzumu, tak vůbec nekazí místní panorama. A ty si říkáš, jak je možné, že v Cuzku a v Peru, na které se spousta našinců podle mě dívá jako na takovou divnou zem s indiánama, jsou schopní něčeho, čeho ta Praha schopná není.

Doporučení, jak mají štíty vypadat, teď chtějí zavádět v Praze 7. Ale je fakt, že nejde o historické centrum.

Ale těm městům to hrozně svědčí. Třeba v Hamburku ze starých budov přístavu udělali kulturní centrum. A zase tu v přístavu mají všichni jednotné nápisy. Je to jednoduché bezpatkové zlaté písmo a vypadá to jako vývěsný štít z přístavu někdy z konce 19. století. A hlavně je to všechno stejné a působí to elegantně. Lidi si obecně podle mě neuvědomujou, jak je ten vizuální smog škodlivej. Přitom třeba i v tý Indii, kde jsme byli teď naposledy, je půlka těch nápisů a vývěsních štítů dělaná ručně a má to takovej zvláštní půvab. Je z toho takový obskurní umělecký dílo.

Jak jsme na tom podle tebe v Praze s dopravou? Stěžujeme si, že jsou tu zácpy a jak se ve městě nedá nikam dostat…

Přitom je to tu super. Samozřejmě, že je trochu k vzteku, když v Buenos Aires jedeš takovým rozviklaným a posprejovaným metrem, ale všude máš 4G. To je druhá věc. Ale zase si myslím, že je lepší naše čistý hezký metro než to jejich. Jsou tu samozřejmě věci, které by se mohly vylepšit, ale jinak tu MHD jako celek funguje.

Pak je samozřejmě škoda, že Praha nemá okruh, že středem města vede dálnice. To je zvěrstvo. Ve světě jsou ještě větší zvěrstva jako třeba dálnice na sloupech, po kterých ti jezdí auta ve čtvrtým patře baráku vedle okna. Dálnice v centru je ale taky úlet. Třeba i tady na Pankráci je to fakt škoda. Tady by to mohla být přirozená široká ulice mezi domy, ale když to lidem řekneš, tak si přijdou hrozně omezovaný.

Jako že by tudy neprojeli na Nuselák?

Já bych měl bejt vlastně pro auta, ale ve městě to tak není. Představme si, že by magistrála na Pankráci nebyla konec D1, ale začínalo by tu prostě město. Vždyť tam jsou obchody, stromy, na třídu 5. května míří všechny výlohy, protože to býval bulvár, který vedl až na hranici Prahy. Dneska tu nikdo ani nezastaví, protože není kde. A chodit se tu nedá vůbec. Přitom by se ta ulice dala bez problému zase vrátit lidem a městu, stačí tam ubrat pruhy a auta tu budou prostě jezdit automaticky pomaleji.

Tohle mají hrozně vychytaný Holanďani, řeší to třeba tak, že změní povrch. Najednou je místo asfaltu dlažba a ty si instinktivně říkáš, aha, něco se změnilo, měl bych jet pomalu. A to se zase dostáváme k nějaké ohleduplnosti, k řízení, k tomu, že se jinde ve světě lidi dokážou víc tolerovat. A respektovat a nezabíjet se navzájem. Existuje spousta států nebo měst, kde se normálně chodí po silnici a nikdo tě nezabije. Zatímco tady u nás je jasně danej koridor, do kterého nikdo kromě auta nesmí. Prostor pro chodce se tu zmenšil na uzoučkej chodník, obrubník a dál už nesmíš. To už je pro naše auta. Sdílení prostoru tady nefunguje, zatímco v jiných zemích je naprosto přirozeně vyřešený. Tady je to jasně rozdělený. Já jsem chodec, a když jsem v autě, tak jsem něco jinýho a chodci mě štvou.

To asi zase souvisí s tou povahou. V Asii, když někdo na chodce troubí, tak říká: Pozor, jedu. A tady říká: Uhni, co se tady motáš.

Já jsem i četl o návrhu nějakého studenta, aby v autě byly dva tóny klaksonů. Ten jeden jako výhrůžnej a druhej jako komunikační, aby to lidi pochopili. My občas, když máme náladu, tak umíme bliknout, jako že můžeš přejít nebo jet. Ale jinak si furt nadáváme. Ve světě si lidi povídaj. A v tý komunikaci jsou hrozně kreativní. Spousta zemí třeba používá blinkr na další věci než jen na určování směru. Když jedou dva náklaďáky v noci proti sobě, tak daj oba blinkr dovnitř do ulice, aby bylo vidět, kde mají okraj, a nesrazily se. Takže my jsme pak z toho byli trochu zmatený, protože jsme nevěděli, co bude nebo nebude.

Druhý extrém ve filmu byl, když jste projížděli Čínou a neustále na vás blikaly kamery. Jaký je to pocit, když víš, že vědí vlastně o veškerém vašem pohybu?

Ten pocit je strašně divnej. Člověku vlastně nic nehrozí, dokud neudělá nějakej strašnej průšvih. Přece jen to není Severní Korea, kde vás zavřou za to, že ukradnete plakát, a vy ten kriminál nepřežijete. Číně to za to nestojí, aby něco takového udělala. Tam se ale bojíš o ty lidi okolo. Ten náš průvodce, který byl vidět ve filmu, říkal, ať neděláme něco, co se dělat nemá. A dodal: Vy odjedete, ale já tady budu muset zůstat.

Celkově je tam ale ta atmosféra hrozně tísnivá v tom, že nikdo neví, kde se kdo kouká. Já si myslím, že takhle nějak bizarně si tady museli připadat lidi, kteří se k nám dostali v osmdesátých letech ze Západu. Muselo to být divný a ve svý podstatě i komický, možná spíš tragikomický. O tom jsou nakonec i Havlovy hry. Ale bylo to vlastně vtipný jenom do tý doby, dokud jsi věděl, že můžeš ven.

Jenže Čína je dnes rozvinutá a plná technologií.

Čína je i strašně moderní stát, co se týče infrastruktury. U nás se za rok postaví čtyři kilometry dálnice a tam se za rok postaví klikatý most dlouhý desítky kilometrů. Ale ty paradoxy tam jsou pořád. My jsme museli mít povinně průvodce, ale když do Číny vejdeš pěšky nebo přiletíš letadlem a půjčíš si tam auto, tak tě nikdo neřeší. To prostě celý nedává smysl, je to drahý, ale komický. Tobě osobně se tedy jakoby nemůže nic stát, ale spíš máš strach o lidi, se kterýma se bavíš.

Naše společnost chce ale taky všude kamery a technologie. Zaštiťujeme se přitom bezpečností. Neblížíme se tak trochu k té Číně?

To není jen o nějakém sledování. Já si myslím, že ty nový technologie umožnily, abychom mohli udělat cokoliv. Máme už takové nástroje, že můžeme tuhle planetu vyhodit do povětří nebo spálit. Můžeme ji celou zplundrovat, můžeme udělat všude poušť. Můžeme prostě cokoliv. Čína třeba obrací toky řek. Ta brzda, na kterou musíme všichni šlápnout, už nezávisí na našich schopnostech nebo neschopnostech. Ta musí být už automaticky v naší hlavě. Proto další vývoj bez nějakých jasně daných pravidel a bez nějakých kvót už nebude možný. Ať už se to týká vývoje technologií, nebo znečišťování planety, což spolu souvisí.

Dneska můžeme s technikou, která je k dispozici, vykácet veškerý deštný pralesy během strašně krátký doby. A žádná malárie ani žádnej jaguár jako v době, kdy se kopal Panamskej porůplav, nás u toho neschvátí. Příroda nás tehdy regulovala. Ale teď regulujeme my ji. Proto si taky musíme určit nebo říct: Tohle už ne, tohle už je moc. Musíme si říct, že nechceme, aby všude byly kamery. Spousta lidí by tenhle systém klidně přijala. Protože jedou v režimu, že „slušnýmu člověku se nemůže nic stát“. Ale nic hroznýho se ti nestane do doby, dokud se nedostaneš do režimu, v němž se nelíbíš sousedovi, a soused někomu něco řekne. Čína už takhle své obyvatele boduje. A velká část toho bodování není postavená na všudypřítomných kamerách, ale na novodobých uličních výborech a domovních důvěrnicích.

Proč na tuhle nedemokratickou hru Západ přistupuje? Je to jenom tím, že je Čína obrovský trh?

Podle mě jo. Je to obrovskej byznys. Existuje historická mapa ekonomického těžiště světa. A je strašně zajímavý, že ta mapa nevím kolik tisíc let zpátky ukazovala na Čínu. Pak putuje z Číny do Evropy, do Spojenejch států a teď se vrací zase zpátky do Číny. Vždycky to byl hegemon. I když se ale dělá byznys, tak se může dělat s úctou a ne prostřednictvím nějakýho podlézání. Když jsem se pak bavil s různými sinology, tak i říkali, že Číňané odpor oceňujou.

Pokud máš nějakou čest a hrdost a projevíš je, tak tě berou vážněji, než když pro ně jen ohneš hřbet. To pro ně pak nic neznamenáš. Když tam někdo jezdí pořád trdlovat a vyhazuje tchajvanské zástupce ze sálů, tak jim to možná přijde i divné.

Vím, že se tě teď nedávno v jednom rozhovoru ptali, jestli bys šel do politiky. Zeptám se jinak. Vidíš v politické reprezentaci někoho, kdo by z nás udělal třeba hrdější národ, který si stojí za svým?

Podle mě tady paradoxně strašně chybí morální Babiš. On ten člověk má tou bezprostředností a určitou bezskrupulózností obrovský kouzlo. Kdyby to byl někdo s jeho povahou a s nějakou vizí, kterou tedy on rozhodně má, byť ta vize je „já budu bohatej a nebudu ve vězení“, tak by to bylo vlastně fajn. Jenže ten člověk by musel mít i nějakou čest a morálku. Ale to je jedno…

I kdyby tady někdo takový byl, tak by to byla obrovská oběť. A tu by asi Čechům, kteří mají pocit, že musejí mít na všechno jasný názor, přinesl málokdo.

Já si myslím, že tady je potřeba bohužel ještě jedna zásadní věc. Ono to, co tady je, musí prostě vyhnít. Já jsem se před volbami snažil někomu radit a říkat, koho nemá volit, ale zjistil jsem, že to tak nejde. Ono se to nedá vyřešit operací. Kdybys to bral z lékařskýho hlediska, tak máš vřed, kterej hnisá. Ideální je ho rozříznout a vyčistit, ale to znamená, že lidi už předtím museli stanovit diagnózu. A to se ještě nestalo.

Mně se opravdu spousta lidí ptá a ptali se i v tom rozhovoru, jestli půjdu do politiky, a já říkám, že mám pocit, že o to lidi fakt nestojí. A mně se to pro lidi, kteří o to nestojí, nechce dělat. Spousta mých známých i neznámých podle mě pochopila, co tím chci říct, a spousta lidí byla uražená. To mi přišlo strašně zvláštní, protože to najednou působilo, že hodně lidí chce, aby člověk do politiky šel jen proto, aby ho mohli poslat do… háje. A když jim člověk tuhle možnost sebere a řekne sorry, já to dělat nebudu, tak jsou najednou naštvaní, že jim tu možnost vzal.

Současně ale bude potřeba najít někoho, kdo do toho fakt půjde. Já si třeba myslím, že bych měl povahu na to něco takovýho dělat, ale vem si, že si tím najednou zničíš, podupeš nebo vlastně odstrčíš to, co děláš, a stane se z tebe něco úplně jinýho. A ty veškerej svůj předchozí život zahodíš. Vždycky si spíš uškodíš. Protože pokud není tvůj cíl ta moc, byznys a peníze, ale je jím nějaká změna, tak pro tu změnu hrozně moc obětuješ, aniž bys znal výsledek. A to je těžký. Promýšlí to víc lidí. Proto podle mě Martin Jaroš mluvil o tom, že založí stranu, ale neudělal to. A já myslím, že mu to šrotuje podobným způsobem. Akorát že možná není tak prostořekej jako já.

Anebo na to nemá čas.

Nebo na to nemá čas, ale to je to samý, co jsem říkal v tom rozhovoru. Že je můj čas natolik vzácnej, že ho lidem nechci dát. Je to to nejvzácnější, co mám, a vy na mě působíte jako lidi, který o to nemaj zájem.

Čemu teďka ten čas dáš? Něco jste naznačili úplně v závěru filmu…

Řekli jsme, že máme nový auto, a to je všechno, co se dá říct i v tomhle rozhovoru. Ale fakt jsme si pořídili hrozně hezký auto. A mě teď strašně baví, že jsme z něj kus ukázali, a nikdo není schopen poznat, co to je. Já z toho mám hroznou radost, protože to auto je fakt boží. Pořídili jsme ho ve skutečnosti už před několika lety. Když jsme dojížděli Jižní Ameriku, tak jsme si říkali, hele, to přece nemůže furt dokola někoho bavit, ty trabanti.

Připravíš trabanta, někam ho pošleš, trabanta ti nechtějí dát v přístavu, rozjedeš se s trabantem, vjedeš do nějakýho bahna, trabant zapadne, vytlačíš ho, trabant se rozbije, opravíš ho… Ale ono to fungovalo. A evidentně by to fungovalo i dál, protože spousta lidí by chtěla další filmy, a je to spíš můj pocit, že už jsou lidi trabantem přesycení. Určitě bychom tedy další film udělat mohli. Já bych to spíš ale bral už tak, že to není fér vůči divákovi. A chci to dělat, dokud to baví mě. Nechci se jen přizpůsobovat nějakým náladám. Vlastně by mi to přišlo hrozně populistický.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Trabantem tam a zase zpátky