Oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Toto známé přísloví by v klidu sneslo aplikaci i na informační a komunikační technologie. Jsme jimi totiž obklopeni skoro všude, pouštíme si je do bytů, do automobilů, chladniček, televizorů a mnoha dalších domácích spotřebičů. Děláme to proto, že nám významně usnadňují život. Bylo tedy jen otázkou času, kdy lidé začnou hledat jejich využití i ve veřejném prostoru. Máme je ale pod kontrolou?
Každé větší světové město, které nechce ve svém rozvoji ustrnout ve „století páry“, přichází s konceptem takzvaného smart city. To znamená využití informačních a komunikačních technologií například při řešení městské dopravy, bezpečnosti nebo samotných služeb města svým obyvatelům, ale i návštěvníkům.
Už to neovlivníme
Provoz domácích chytrých spotřebičů i rozvoj smart cities s sebou nese sběr dat. Zatímco v případě domácích na internet připojených přístrojů je to vesměs naše volba, že si je domů vůbec pořídíme a necháme se jimi obrazně řečeno „šmírovat“, u smart cities už vlastně vůbec nemáme v rukou, co na sebe prozradit chceme a co ne. Přitom big data sesbíraná na ulici jsou neméně citlivá jako ta, která do „těch internetů“ posíláme z domova. Je proto zcela legitimní se ptát, kde je hranice mezi tím, že technologie dokážou zefektivnit veřejný prostor, a tím, kde máme právo na ochranu našeho soukromí.
Etický washing nutně vede k tomu, že se věci v oblasti smart cities dělají bez ohledu na jejich koncového uživatele, tedy obyvatele vlastního města.
Jenže zatím vlastně neexistuje žádný právní rámec toho, jak by měly vlády či lokální samosprávy ke smart city projektům přistupovat, aby jejich rozvoj a využití nebyl v rozporu s tím, jak by se mělo s citlivými daty nakládat. Ukazuje se totiž, že stávající legislativa v oblasti ochrany osobních dat nedokáže pokrýt všechny situace, které mohou nastat. Nicméně shoda v jednom směru existuje: Něco se zkrátka udělat musí. V opačném případě totiž hrozí, že se smart city změní v pojem bez jakéhokoli obsahu.
Co je etický washing
Irský zpravodajský portál RTÉ například varuje před takzvaným etickým washingem (ethics-washing). Jde o princip, který známe z greenwashingu. Tedy uplatňování zeleného přístupu k životu bez ohledu na vedlejší efekty, které mohou někdy znamenat, že život na první pohled vedený v naprostém souladu se životním prostředím může v konečném důsledku znamenat ještě větší ekologickou zátěž než život, jaký vedeme bez až fanatického ohledu na planetu.
V případě etického washingu jde o to, že se jeho původce snaží vytvářet dojem, jak bere otázku ochrany soukromí a osobních dat vážně, jeho skutečnou ambicí ale je vyhnout se jakékoli formální regulaci a legálním mechanismům. Etický washing pak bývá často využíván k přesvědčení veřejnosti, lokálních i celostátních politiků o tom, že navrhovaná řešení v oblasti smart cities vedou k ochraně osobních dat a k aktivizaci investic (financovaných zejména z veřejných zdrojů) do této propagované ochrany.
Jakou společnost chceme
Někdy může etický washing sklouznout tak daleko, že si musíme znovu a znovu klást otázky, jakou společnost vlastně chceme mít nebo vytvořit. Bývají ignorovány základní principy a koncepty morální filosofie, jako je spravedlnost, práva, útlak, rovnost příležitostí nebo občanství. Namísto toho jsou často akcentovány kategorie jako schématičnost, průhlednost, transparentnost, práva spotřebitelů, sledovatelnost nebo náprava křivd. Máme tendenci vyhovět stávajícím regulacím spíše formálně, aniž bychom se zabývali tím, zda to či ono opatření má smysl a racionalitu.
Etický washing pak nutně vede k tomu, že se věci v oblasti smart cities dělají bez ohledu na jejich koncového uživatele, tedy obyvatele vlastního města. Dáváme přílišný důraz na technokracii, s občany se o směru, jakým se má projekt vyvíjet, skoro nikdo nebaví. Ve světě existují příklady, kdy se koncept smart city stal obětí etického washingu, ale i příklady toho, jak by se to „mělo dělat“ správně.
Pozor, jde za námi Google
Tím prvním příkladem je kanadské Toronto. Tamní radnice přibližně před rokem a půl oznámila projekt Quayside. Jde o developerský projekt v bývalé průmyslové oblasti a vysloužilých doků, kde mají vzniknout rezidenční nemovitosti i kancelářské budovy. Má jít o moderní čtvrť, která by byla vzorem ve využití informačních a telekomunikačních technologií. Na projektu se měla podílet společnost Sidewalk Labs, kterou jakou svou „firmu pro chytrá města“ vlastní technologický gigant Google.
Vše důležité už rozhodli politici v součinnosti s firmou, která má důležité technologie dodávat.
Projekt již od samého počátku přitahoval pozornost a vzbuzoval kritiku, protože nebylo příliš jasné, jak dceřiná společnost Googlu bude nakládat se získávanými daty a zda je nebude možné nějak zneužít. Když následně unikly informace, které se projektu týkaly, výkonný ředitel Sidewalk Labs Dan Doctoroff přišel s ujištěním, že jeho společnost se „nesnažila dělat cokoli v utajení, ačkoli to tak mohlo vypadat“. Obyvatelstvo se zcela logicky cítilo býti jako někdo, jehož námitky stejně nikdo nebere v potaz, protože vše důležité už rozhodli politici v součinnosti s firmou, která má důležité technologie dodávat.
Reklama
Zpravodajský portál RTÉ jako opačný příklad uvádí katalánskou Barcelonu. Tamní radnice zvolila zcela jinou strategii. Smart city se mělo budovat otevřeně, inkluzivně a participativně. To znamená, že radnice se svými obyvateli komunikovala a projekt upravovala podle názorů, které k ní doputovaly od laické, ale i odborné veřejnosti. Při tom všem je kladen důraz na takzvanou technologickou suverenitu, tedy na to, aby se město, jež se vydalo cestou ke smart city, nestalo jakýmsi rukojmím dodavatelů potřebných technologií, ale aby vždy byl zachován princip, že kdo platí, ten určuje, jak bude co řešeno.
foto: Shutterstock, zdroj: RTÉ