O Akvaparku na křižovatce, karavanu architektů a Metropolitním plánu

EDIT: článek jsme doplnili o informace z Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. 

Na rohu křižovatek Dukelských hrdinů a Veletržní vyrostl Akvapark. Akvapark velice netradiční, bez klouzaček, tobogánů a tisíců hektolitrů vyplýtvané vody. Ekologický pouliční festival o vodě, jehož název je trefnou metaforou našeho přístupu k vodním zdrojům. Místo setkávání, plné besed s předními odborníky, klimatology, geology, ekology a mnoha dalšími lidmi, kteří se zabývají stavem a kvalitou vody v České republice. A právě zde, uprostřed horkého červnového dne, kdy teploty přesahovaly 30 °C, jsem se setkala s drobnou brunetkou Kateřinou Vídenovou, která spolu se svým kolegou Adamem Wlazelem z mobilní architektonické kanceláře MAK! za celým projektem stojí.

Praha 7 vyhlásila jako první místo ve střední Evropě stav klimatické nouze, je tady vytvořená silná komunita, která se o věci veřejné zajímá, takže by mohla být nějakým semínkem inspirace.

„Akvapark se stal místem setkávání, dřív tudy nikdo ani neprocházel a touhle akcí se podařilo tento opomíjený kousek prostoru oživit,“ říká Kateřina, pro kterou jsou architektonické možnosti oživování veřejného prostoru a palčivé společenské otázky velkým tématem. Už v minulosti s Adamem Wlazelem realizovali  projekt, kterým chtěli otevřít k diskuzi široké veřejnosti téma gentrifikace, tedy situaci, kdy bohatší lidé vytlačují z městských čtvrtí ty méně bohaté. V Karlíně, kterého se tato problematika silně dotýká, pak v architektonické galerii VI PER dočasně otevřeli hospodu U Hada, podnik čtvrté cenové kategorie, kterých tam právě po přílivu majetnějších obyvatel značně ubylo. U piva se pak scházeli lidé nejrůznějších společenských vrstev a společně s odborníky diskutovali nad proměnami místní čtvrti, nejen nad tím, co bylo a už není, ale taky nad tím, co je a co by mohlo být.

S Kateřinou jsme se u bazénku posadily na bytelná látková křesílka ze dřeva, která před několika dny v rámci festivalu Akvapark s návštěvníky sama vyráběla, a povídaly si o roli architekta ve veřejném prostoru, o novém, nepříliš udržitelném Metropolitním plánu pro Prahu a taky o tom, zdali architektura může sama o sobě vytvářet prostor, který širokou veřejnost vybízí k diskuzi o komplikovaných otázkách, jež se týkají veřejného prostoru a městského plánování. „V tom prostoru se pohybujeme prakticky neustále, ale někdy máme pocit, že nám nepřísluší do něj zasahovat – je pro nás něčím, co tak nějak vyrůstá kolem hranic zdí a dveří našich domovů, ale tak to není,“ začíná rozhovor Kateřina. 

Architektura rozhodně není jen to, co lze ve městě vidět. Čím tedy podle tebe architektura je? 

Architekt má velmi složitou úlohu, protože vytváří prostor, ve kterém ostatní žijí. Každou budovou, ale především prostorem mezi nimi, vytváří město. Úloha architekta rozhodně nekončí dveřmi bytů nebo ploty pozemků. Domov by měl být spíš jen místem, kam chodíme spát, jíst a budovat rodinné vztahy, ale potřeby sociální a kulturní, to, co lidi dělá lidmi a společnost drží pohromadě, vykonáváme většinou až za hranicemi našich domovů. A architekt tohle všechno modeluje, tedy jeho urbanistická a sociální role jsou z mého pohledu mnohem důležitější než design bytu či domu.

V čem přesně tedy spočívá ta urbanisticko-sociální role?

V navrhování přívětivých městských prostor, ať už mluvíme o jakémkoliv měřítku. Ideálně skrze nějaké participativní plánování, zapojení lidí, kteří pak v daném prostředí budou žít, ale to se u nás moc neděje. Participace zase nemůže být moc přeceňovaná, protože široká veřejnost samozřejmě nemá architektonické vzdělání.

Předsevzali jsme si, že se nebudeme ničemu bránit. Navrhovali jsme všechno – od psích bud až po novostavby rodinných domů.

Ale v určité fázi je rozhodně vhodné lidi do plánování zapojit, protože se pak s plány a projektem nějakým způsobem ztotožní a snadněji to přijmou za své. A jistěže jsou i případy, kdy zapojení lidé dokážou architektovi dobře poradit a ukázat směr. Obecně je důležité se potřebami lidí, spokojeným životem ve městě a urbánními možnostmi zabývat.

Na těchto principech vzniklo i studio MAK!, kdy jste v karavanu, mobilní architektonické kanceláři, s kolegou Adamem Wlazelem objížděli vesnice na Vysočině a lidé k vám mohli chodit se svými architektonickými zadáními. Chvíli jste s nimi na daném místě žili a diskutovali. 

MAK! byl projekt, který vznikl původně pro vesnice v roce 2013, starý karavan jsme přestavěli na mobilní architektonickou kancelář, jezdili jsme po obcích a vždycky jsme zaparkovali na návsi. Paní starostka nebo pan starosta vyhlásili rozhlasem, že do vsi přijeli architekti.

A my jsme si tehdy dali předsevzetí, že se nebudeme bránit ničemu, a navrhovali jsme věci od psích bud až po novostavby rodinných domů, ale samozřejmě jen ve fázi nějaké ideové studie. V dalších ročnících jsme se přemístili i do velkých měst a postupně jsme začali některé návrhy i realizovat formou komunitních workshopů. Postavili se tak například převlékárny na koupališti, lavičky, taneční parket nebo molo na řece. Takovýmto intervencím do veřejného prostoru se samozřejmě věnujeme i v Praze.

Zaregistrovala jsem projekt hospody U Hada, který si kladl za cíl upozornit na problematiku gentrifikace v Karlíně.

To je projekt realizovaný na podzim 2017 v galerii VI PER, což je karlínská galerie, která se specializuje na architekturu a zkoumá její nové souvislosti a podněty. Kurátorky nás vyzvaly, abychom tam udělali výstavu. Galerie má výlohy směrem do ulice, a tak nás napadlo, že bychom v této silně gentrifikované čtvrti udělali hospodu, klasickou čtyřku, takovou tu hospodu, kterých byl ještě donedávna Karlín plný, a nalákali tam širokou veřejnost, která by se tam potkávala tak, jako to bylo zvykem dřív. A opravdu se nám to povedlo, seděli tam vedle sebe instalatéři, právníci, studenti umění, diskutovali, hráli na kytaru, pili do rána a bylo to bezva. 

Slyšela jsem, že to byla nejnavštěvovanější výstava galerie VI PER.

No tak jasně, byla to hospoda, opravdu se tam čepovalo pivo, které teklo proudem. Ale zároveň to byla kulisa ke kulturním programům a besedám, diskutovalo se přímo s místními, ale i odborníky o gentrifikaci a tématech s ní spojených.

To se mi líbí, přijde mi to jako taková zážitková architektura, která zprostředkovává, znovuoživuje nějaký zážitek, který bylo v minulosti možné zažít, a teď skrze něj otevírá k diskuzi s ním spojené téma. Realizovali jste v tomto pojetí ještě něco dalšího? Nějaké další velké městské téma?

Momentálně jsme se přesunuli k ekologickým tématům, byla jsem ve fázi, že mi přišlo skoro až pokrytecké dělat cokoli jiného. Dali jsme dohromady festival Akvapark, kde se řeší současný stav vody, a protože jsme architekti, tak jsme to udělali právě tímto způsobem. Je to vlastně hodně podobný model jako zmiňovaná hospoda U Hada. Zase jsme vytvořili prostředí, kam lákáme lidi na zábavu, a s tím jsme spojili aktuální téma. Většina lidí, která sem zavítá, je nadšená, že objevila nový prostor, netušili, že je tady tenhle bazének. Dokonce už i majitelé hotelu nám říkali, že by si to tady rádi nechali a provozovali dál.

Máme besedy zaměřené na ekologii, máme umělecké intervence na téma voda z psychologického pohledu.

Gros tohohle projektu byly besedy zaměřené na ekologii  – s ekology, vědci, politiky, aktivisty, krajinářskými architekty… Máme tady i různé umělecké intervence od současných českých umělců, kteří se zabývají environmentální tematikou, velkou část programu tvořily i programy pro školy. Snažíme se o jakousi laickou osvětu. Vydali jsme i Akva Almanach, je plný rozhovorů s odborníky a tipů, jak jednotlivci, firmy nebo města mohou šetřit vodou. Almanach je ke stažení zdarma na stránkách festivalu. A kdyby někdo chtěl balík nebo dva už vytištěných almanachů a někde je distribuovat, tak mi stačí napsat.

Napadá tě něco v tomhle pojetí architektury, čím se ty sama inspiruješ nebo čím bychom se tady v Praze mohli inspirovat?

Mým idolem jsou architekti, kteří se jmenujou Raumlabor, a v tomhle přístupu zabydlování veřejného prostoru a aktivizace občanů patří mezi nejvýraznější osobnosti. Jejich první významný projekt se jmenoval Kitchen Monument.

Šlo o nafukovací bublinu schovanou v takové kostce, ta vždy někde přistála ve veřejném prostoru, jednoduchým fénem se nafoukla a poskytovala prostor pro jakoukoli veřejnou událost, pro shromažďování, divadelní představení, hostiny. Pak se to zase sbalilo a jelo se dál. 

Ondřej Kobza nedávno otevřel veřejnosti střechu Lucerny a má takovou vizi, že by vytvořil jakási náměstí v úrovni střech a propojil je mezi sebou lávkami. Jeho vizí pak bylo dát zeleni prostor na střechách, když už jí ho ubíráme na zemi. Co si o tom z architektonického/ekologického úhlu pohledu myslíš?

Ondřej Kobza nás dokonce oslovoval, jestli by MAK! na střechu něco nevyrobil, ale nějak jsme to nakonec nedomluvili. Každopádně si myslím, že jakákoli zeleň ve městě je dobrá. Ale zrovna zeleň na střeše není žádná samospásná věc. Je to jen promile toho, co by se dělat mělo. Co by skutečně pomohlo, jsou regulace na novou výstavbu, kterou ještě dramaticky zhorší nový Metropolitní plán, který začne zanedlouho platit a je pro Prahu v podstatě hrozbou.

Hrozbou v jakém smyslu?

Zintenzivní se výstavba, ale ne citlivým směrem. Neměly by se například stavět velké monobloky domů, měly by se stavět domy klasické, s vnitrobloky, které by uprostřed měly zeleň na rostlém terénu, ne na podzemních garážích nebo na střeše. Právě z důvodu, aby se mohla vsakovat voda. Při navrhování nové zástavby i veřejných prostor by se mělo dbát na zeleň, neměla by existovat možnost to obejít. Zelené střechy jsou spíš libůstka, pokud ale chceme zachovat skutečnou zeleň, tím pádem schopnost města zadržovat vodu a v horkých dnech klimatizovat, tak potřebujeme smysluplné systémové změny.

A v čem vidíte největší nedostatky zmiňovaného Metropolitního plánu?

Já osobně jsem jeho dlouhodobým kritikem. Za Prahu 7, kde jsem v komisi rozvoje, jsme se k němu vyjadřovali a podali 94 připomínek, ale IPR na nás v podstatě nereaguje. Mám trochu dojem, že nás vnímají jako bláznivé aktivisty, a vadí jim, že se k tomu vůbec nějak vyjadřujeme. Metropolitní plán je složitý, je těžké se jím prokousat.

My jsme to ale udělali a zjistili jsme, že je to návrh urbanistické struktury, která v podstatě ignoruje měřítko člověka. Jsou tam nesmyslně nastavené výškové regulace, které dovolují mnohem vyšší stavby než v současnosti. Jsou tam povoleny zásahy do stabilizovaných území. Hlavní architekt metropolitního plánu pan Koucký všude tvrdí, že vytváří město 21. století – to se podle něho vyznačuje v první řadě kvalitním napojením na letiště, potažmo na svět. V době, kdy vyspělé země začínají diskutovat o omezování zbytečné mobility kvůli postupujícím klimatickým změnám…

Takže to neodpovídá aktuálním světovým trendům, kde se města a státy snaží dělat všechno lokální, omezit konzum, létání a automobilovou dopravu?

Z mého pohledu jde tento návrh proti tomu. A je to celé bohužel zakryté skvělým PR IPRu a jeho novou kvalitní galerií CAMP.

A jak by měla podle tebe vypadat Praha jako město pro život v 21. století?

Myslím, že bychom se měli vrátit ke skromnosti. Dávat na první místo administrativní budovy a nové developmenty či haly zastavující zemědělskou půdu je velice krátkodobé uvažování a není to udržitelná cesta. Nebráním se zahušťování města, bráním se zásahům do stabilizovaných čtvrtí. Chtělo by to navazovat na logiku, se kterou se daná čtvrť stavěla, a dobře promyslet každou další výškovou stavbu, protože Praha má svůj charakter a ráz, a ten by jí měl zůstat.

Většina výškových budov nejsou obytné budovy, jsou to kanceláře, takže tím neřešíme ani otázku nedostatku bydlení. Chce to najít nějakou míru. Metropolitní plán úplně odšpuntuje kapitalistické přemýšlení o budování města. A já tomu rozumím, v naší zemi jsme na jakoukoli regulaci alergičtí, protože nám za komunismu desítky let říkali, co můžeme a nemůžeme dělat. Takže zatímco u našich západních sousedů regulace sílí a sociální a ekologické důvody začínají být nadřazené dravému kapitalismu, protože jsou klíčové pro budoucnost lidstva, u nás se takhle neplánuje.

Odehrává se v Praze naopak v tomto ohledu něco pozitivního?

Praha 7 vyhlásila jako první místo ve střední Evropě stav klimatické nouze, je tady vytvořená silná komunita, která se o věci veřejné zajímá, takže by mohla být nějakým semínkem inspirace a ty věci by se odsud mohly šířit dál. Ivan Rynda, vedoucí Katedry sociální a kulturní ekologie na FHS UK, který tady v Akvaparku taky přednášel, řekl jeden pěkný citát: „Jsem pesimista, protože mám rozum. A jsem optimista, protože mám srdce.“ Nesmíme to vzdávat.

Plán není lék na vše

Po uveřejnění tohoto rozhovoru s progresivní architektkou na začátku července jsme požádali o názor také zástupce pražského Institutu plánování rozvoje (IPR). Flowee city je od svého vzniku platformou pro debatu o Praze s co nejširším spektrem odborníků. Podloženou fakty, férovou a přístupnou veřejnosti. Proto jsme k původnímu textu nyní připojili i stanovisko instituce, kterou Kateřina Vídenová v rozhovoru kritizuje.

Je pochopitelné, že nesmírně obsáhlý dokument (vytištěný váží 60 kilogramů) o rozvoji města, který nyní prochází připomínkami přes řadu státních institucí, víří debatu mezi odborníky i v pražské veřejnosti. IPR jakožto autor Metropolitního plánu je samozřejmě ve složité situaci, neboť na řadu otázek mohou mít odborníci i veřejnost opačné názory, přesto oba pochopitelné. Například zmíněné letiště. Opravdu můžeme v 21. století nechtít dobré spojení z letiště do centra?

Metropolitní plán není a ani nemá být lékem na všechny pražské nemoci.

Letiště přece používají z velké části také obyvatelé Prahy, nejen turisté. A taxíky a autobusy mezi letištěm a Prahou v současné době nejsou pohodlné ani ekologické řešení. Marek Vácha, tiskový mluvčí IPRu, k tomu říká: „Územní plán nemůže rezignovat na kvalitní propojení s mezinárodním letištěm, pokud nadřazená dokumentace (krajské Zásady územního rozvoje a státní Politika územního rozvoje) říká, že má vzniknout. Řešení spojená s klimatickou změnou zmiňuje jiný dokument z dílny IPR – Strategie adaptace Prahy na klimatickou změnu. Odkázat lze i na Plán udržitelné mobility.“

Marek Vácha upozorňuje, že Metropolitní plán není a ani nemá být lékem na všechny pražské nemoci. „Navíc nejde o jediný dokument ohledně budoucnosti našeho hlavního města. V institutu vznikly další zásadní dokumenty typu: Pražské stavební předpisy, Strategický plán, Plán udržitelné mobility, Manuál tvorby veřejných prostranství, Strategie adaptace Prahy na klimatickou změnu atd.).“ Vysvětluje také, že Metropolitní plán je vůči městu velmi citlivý, je spíše konzervativní a stabilizační. „Navíc jde zatím pouze o jeho návrh, který ještě dozná spoustu změn.“

Bez hlubší debaty a vysvětlování, jakou budoucnost naše hlavní město čeká, by obecné deklarace mohly sklouznout jen ke slovním přestřelkám.

K poznámce architektky Kateřiny Vídenové, že se v budoucnu mají stavět velké monobloky domů, tiskový mluvčí dodává, že nic takového Metropolitní plán neprosazuje. Chce ovšem zastavit rozrůstání města do okolní krajiny a chce využití stovek hektarů dnes nevyužívaných ploch uvnitř města (bývalá nádraží, průmyslové areály atp.). „Přichází s úplně novými pravidly (výšková regulace, ochrana charakteru lokalit či vznik nových městských parků). Podrobnější informace může čtenář najít na webu IPR.“ K názoru architektky, že bude možné stavět vyšší budovy, mluvčí dodává, že Metropolitní plán naopak jako první územní plán s výškovou regulací přichází. „Dosud neexistovala regulace žádná. Nyní je potřeba se pobavit o konkrétních místech. K tomu přesně slouží nástroj připomínek k plánu. Za několik měsíců bude mít veřejnost další možnost – veřejné projednání,“ říká Marek Vácha.

Zeleň plán neřeší

Je zřejmé, že komplexnost dokumentu o budoucnosti Prahy přispívá k tomu, že ani u odborné veřejnosti není úplně jasné, co od Metropolitního plánu žádat a co je mimo jeho působnost. Například je tu obava Kateřiny Vídenové, aby se u nové zástavby „dbalo na zeleň“. Marek Vácha ovšem říká, že tato otázka jde mimo Metropolitní plán. „Na zeleň u nové zástavby totiž hledí Pražské stavební předpisy, na ulicích a náměstích pak třeba Manuál tvorby veřejných prostranství.“ Podobně složitá situace panuje i u schvalovacího procesu. Architekta Vídenová si posteskla, že IPR nereaguje na připomínky Prahy 7. Jenže z právního hlediska připomínky vypořádává Magistrát hl. m. Prahy. „IPR na připomínky městských částí formálně reagovat ani nemůže. Jsme uprostřed zákonného procesu. IPR navíc většinu připomínek městských částí zná, jelikož uspořádal několik sérií konzultačních setkání, a je připraven vést o jednotlivých připomínkách diskuzi,“ říká Vácha.

Flowee city přinese v příštích týdnech sérii článků, které Metropolitní plán vysvětlí ve větším detailu.

Asi se všichni shodneme, že u budoucnosti města je důležitější člověk než budovy. A že by zemědělská půda neměla snadno ustupovat novým halám, tak jak to formulovala Kateřina Vídenová. Marek Vácha je ovšem přesvědčen, že právě toto nový plán pro budoucí rozvoj města přináší. Bez hlubší debaty a vysvětlování, jakou budoucnost naše hlavní město čeká, by obecné deklarace mohly sklouznout jen ke slovním přestřelkám. Flowee city také proto přinese v příštích týdnech sérii článků, které Metropolitní plán vysvětlí ve větším detailu. Zároveň jsme ve spolupráci s organizací CzechTOP100, sdružující nejvýznamnější firmy v republice, rozjeli projekt Praha Vize 2050, kde se řada osobností z oblasti byznysu, ale i kultury, občanské společnosti a veřejné správy vyjadřuje k vývoji města nejen v příštích letech, ale v horizontu desetiletí.

Reklama

foto: Michaela Cásková a archiv Mak!, zdroj: MAK!