Praha už brzy vypíše soutěž na poskytovatele nového mobiliáře. Ten v podobě zastávek či laviček neslouží jen obyvatelům města, ale zároveň i jako reklamní nosič. Zeptali jsme se několika osobností z českých reklamních a marketingových agentur na to, jak by podle nich měla reklama na mobiliáři vypadat a kolik by to vlastně mělo městu vydělávat.
Nejprve nás zajímalo, jak si vlastně lidé od reklamy představují, že by měl v praxi fungovat tolik propagovaný koncept Smart City v Praze a kam by se mohl za tři až pět let rozvinout.
Lavička to nevytrhne
Vesměs se shodli na tom, že nabíječkami v lavičkách by to rozhodně končit nemělo, a koncept by měl mnohem více naplňovat svůj název i v obecnější rovině. „Na každé zastávce MHD bych měl vidět, kdy přijedou další spoje a jaké mají případně zpoždění, free wifi všude, infosloupky, kde se třeba z QR kódu dozvíš, co je kolem zajímavého, seznam restaurací a barů podle hodnocení a podobně,“ říká Petr Roth z agentury Publicis Prague.
Zcela upřímně by pro mě nejvíc smart bylo město, které je tu absolutně pro svého obyvatele.
„Smart City je fajn koncept, ale rozhodně to nejsou nabíječky telefonů, zelené lavičky nebo chytré žaluzie. Takové podružnosti vyřeší sami výrobci. Smart City by mělo znamenat přístup k rozvoji města s akcentem na znalosti toho, jak se pohybují auta, kde se vyskytují lidi, jak tráví čas. Smart City znamená koncepční přístup k rozvoji měst, aby se například chodci a auta na jednom místě vůbec nepotkali, operativní změny v MHD podle vytíženosti a tak dále. Smart City by mělo účinně bojovat s účelovým zneužíváním privilegií například pro invalidy, matky s dětmi a podobně,“ myslí si Jakub Goldmann ze Švejda a Goldmann.
S ním v podstatě souhlasí i Martin Starý z agentury Newcast. „Zcela upřímně by pro mě nejvíc smart bylo město, které je tu absolutně pro svého obyvatele. Nezáleží ani tak na technologiích, jako na přístupu k plánování území, správě města, komunikaci a dalších faktorech, na které se často zapomíná. A přitom právě tohle by bylo mnohem víc smart než nabíječka v lavičce. Nezapomínejme ani na to, že stejně, jako by tu město mělo být pro svého obyvatele, tak by tahle strategie měla s sebou nést i určitou zodpovědnost obyvatele. Aby tu i on byl pro svoje město a zvládal naprosto bazální věci jako například sbírat po sobě odpadky. Pokud tohle zvládneme za tři až pět let, myslím, že můžeme být spokojení.“
Smog versus informace a zábava
Reklama ve veřejném prostoru bude vždy bojovat s tím, že ji bude část obyvatel metropole považovat za vizuální smog. Zeptali jsme se proto odborníků, kde leží hranice mezi tím, kdy je reklama otravná a kdy užitečná. „Určit hranici, kde je odporný vizuální smog a kde už je přijatelná nebo užitečná podoba reklamy, podle mě moc nejde. Kdo o tom bude rozhodovat? Osobně mi nevadí CLV na zastávkách, vadí mi ovšem oblepené lavičky. Troufám si ale říct, že ošklivost k urban životu tak nějak patří. I ve formě ohavných plakátů,“ myslí si Iva Hadji-Moussa z agentury McShakespeare.
Kdyby jedna komerční zastávka měla na den stát průměrně 50 až 100 korun, což není nic přemrštěného, hází to za rok nějakých 60 až 120 milionů.
Jakub Goldmann má konkrétnější připomínky. „Reklama je zdravá, ale v historických městech musí být regulován nejen její objem, ale i vzhled. Město by mělo usilovat o koncepci, která je udržitelná déle než volební období. Sběr dat by město nemělo vůbec samo organizovat. Mělo by se spíš zabývat na politické úrovni maximální transparentností a maximální kvalitou smluv, na základě nichž si data opatří od soukromých subjektů. Ty totiž z podstaty věci reagují například na technologické trendy mnohem pružněji než municipalita,“ myslí si Jakub Goldmann. „Kvalita smluv přitom znamená, že budou například bez takzvaného vendor-lockingu, soukromá firma tedy bude spravovat inteligentní strukturu dat, která budou použitelná v dalších systémech města.“
Problematikou umístění reklamy v historické části města se ve své odpovědi zabýval i Starý. „Jsem rád, že se v čím dál větší míře využívá digitální reklama. Rozhodně mi přijde přijatelnější někomu cpát reklamu do telefonu v dlaních než na zeď domu v památkové zóně.“
Víc vydělá i jedna zastávka
Nakonec nás zajímalo asi to nejdůležitější. Kolik může Praha z nového mobiliáře získat. Víme, že nyní na základě smlouvy dostává nějakých dvanáct milionů ročně. Pokusili jsme se mobiliář kvantifikovat alespoň na základě počtu zastávek. Podle nového plánu jich má být celkem 3 720, z toho 3 135 komerčních a 585 pro využití ze strany města. „Tak kdyby jedna komerční zastávka měla na den stát průměrně 50 až 100 korun, což není nic přemrštěného, hází to za rok nějakých 60 až 120 milionů,“ počítá Roth.
„Poměr komerčních a ,self-promo‘ mi přijde přijatelný. Mohlo by to být i víc ve prospěch města. Ale popravdě, město asi nebude vědět, co s nimi, a bude nás ,informovat‘ o tom, že nemáme textovat při vstupu do vozovky,“ říká Goldmann s tím, že v tom případě by pro město bylo lepší opravdu na plochách vydělávat. U posledního bodu naší ankety se každopádně všichni respondenti shodli. Dvanáct milionů korun ročně je podle všech žalostně málo. Jak trefně vystihl Martin Starý: „Tolik utratí větší brand za rok jenom na Facebooku.“
Reklama
foto: Profimedia