V Pařížské dohodě se státy zavázaly kolektivně snížit emise uhlíku a udržet nárůst globální teploty pod 2 °C. Daleko účinnější než direktivní rozkazy je ale klasický princip „leading by example“. Emise plynů se zavázalo snižovat 26 velkých měst: Barcelona, Berlín, Boston, Chicago, Kodaň, Heidelberg, Londýn, Los Angeles, Madrid, Melbourne, Milán, Montreal, New Orleans, New York, Oslo, Paříž, Filadelfie, Portland, Řím, San Francisco, Stockholm, Sydney, Toronto, Vancouver, Varšava a Washington DC. Podle nové analýzy zveřejněné koalicí měst C40 se před summitem jejich starostů v Kodani připojila ještě další města – Atény, Benátky, Lisabon a Austin.
Odvážných metropolí je tedy nyní již 30. Nejnovější zprávou je aktualizace analýzy C40 z roku 2018, která identifikovala města, jež před rokem 2015 produkovala extrémní množství CO², a od té doby je snížila alespoň o 10 %. To není málo.
Zóny v Londýně fungují. Do centra jezdí jen městská doprava, taxíky, smluvní přeprava a ti, kdo opravdu musí. Často ale na kole
A zástupci C40 zcela opodstatněně vyjadřují naděje, že by se situace mohla i nadále zlepšovat. Za tímto účelem oznámili starostové měst C40 podporu zohledňování klimatických hledisek při urbanistickém rozhodování a plánování. Pokud se tímto způsobem podaří do roku 2030 snížit globální emise na polovinu, předejde se nejhorším dopadům klimatických změn.
Evropa světlou výjimkou
I tak by se ale tyto úspěchy měly podle Michaela Dousta, programového ředitele C40 pro měření a plánování, slavit opatrně. V celosvětovém měřítku je totiž zatím bohužel opak pravdou. Podle Světového institutu pro zdroje a jeho analýzy prozatím globální snaha, která se týká radikálních změn v různých odvětvích včetně energetiky, dopravy a využití půdy, zatím příliš úspěšná není.
Jediný kontinent, kde emise prokazatelně klesají, je zatím Evropa.
Jen podle odhadů Mezinárodní energetické agentury ve skutečnosti emise související s energií na celé planetě vzrostly v roce 2018 na 33,1 miliardy tun, a dosáhly tak rekordně vysokých hodnot. Nárůst byl pravděpodobně nejdramatičtější v Asii, kde čínské emise vzrostly o 2,5 % a stejně tomu bylo i v Indii. V USA je situace o něco lepší, protože zde emise vzrostly „jen“ o 1,2 %. Jediný kontinent, kde tedy emise prokazatelně klesají, je zatím Evropa.
50 milionů správným směrem
Ale zpět k pozitivním výsledkům analýzy C40. Ve 30 městech, která se zavázala ke snižování emisí, bydlí 50 milionů lidí. Tvoří také třetinu z 94 členů C40, které najdete na všech kontinentech (kromě Antarktidy). Třicet měst omezilo emise na 22 %. K nejvýznamnějším poklesům došlo v Londýně, Berlíně a Madridu – v průměru se jednalo o snížení emisí o 30 %, rekordmanem je Kodaň, tam snížili emise až o 61 %. Je ale pravda, že Kodaň na tom s emisemi byla vždycky poměrně „dobře“. Její vrchol v roce 1991 činil 4 miliony tun, což se v porovnání s 50 miliony tun z Londýna v roce 2000 zdá vlastně zanedbatelné.
Podle Dousta dává Kodaň svým příkladem celému světu na vědomí, že dekarbonizace možná je, a to dokonce během poměrně krátké doby. Klíčovým faktorem, který přispívá k jejímu úspěchu, je expanze systému dálkového vytápění, které odvádí odpadní teplo z výroby elektřiny potrubím do domácností, aby vyhovělo požadavkům rostoucí populace. Kodaň také výrazně investovala do cyklistické infrastruktury a veřejné dopravy. Pode Dousta patří investice do dopravy, energetické účinnosti budov a přepínání paliva na zdroje energie s nulovými uhlíkovými emisemi mezi největší hnací síly mezi městy.
Japonské překážky
Kromě Kodaně vyniká nad ostatními městy také Tokio. A to nejen tím, že je jediným „nezápadním“ městem, které se účastnilo Pařížské dohody, ale také kolísáním úrovně emisí v průběhu času. Emise tam začaly po roce 2003 klesat, ale do roku 2010 se jejich hladiny opět zvýšily a v letech 2010 až 2013 dosáhly téměř vrcholných úrovní. V roce 2014 začaly emise ale zase klesat, a proto je podle Dousta Tokio dalším příkladem jedinečného úspěchu.
Stále je samozřejmě možné, že se situace ve všech popisovaných 30 městech zase zhorší a emise dosáhnou nejvyšších úrovní.
Japonsko totiž po roce 2011, kdy masivní vlna tsunami vyvolala v jaderné elektrárně Fukušima katastrofu, muselo v rámci bezpečnosti zastavit všechny funkční jaderné reaktory. Země bez jaderné energie přešla na fosilní paliva, čímž vzrostla uhlíková náročnost výroby elektřiny. Jak tvrdí Doust, situace se ale nyní obrátila, a to díky intenzívní politice energetických úspor. V roce 2010 Tokio představilo první světový program „cap-and-trade“ se zaměřením na městské budovy. Do roku 2016 podle C40 klesla ve městě spotřeba energie oproti roku 2000 o 21 %, což zároveň znamená snížení emisí o více než 20 %.
Speciální zóny
Stále je samozřejmě možné, že se situace ve všech popisovaných 30 městech zase zhorší a emise dosáhnou nejvyšších úrovní, které C40 popisuje jako „vrcholy“. Oním vrcholem je podle vědců cokoliv, co překročí stanovený redukční práh 10 %.
Doust tvrdí, že i kdyby se něco takového stalo, tak se plánuje stavba dodatečných „nárazníkových zón“, které by v případech extrémního počasí – jako je velká zima nebo naopak horko – zaručily, že se emise nezvýší nad stanovený vrchol.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: CityLab