Smiling Crocodile: Může těžce postiženým dětem vrátit úsměv vzdělání?

Smiling Crocodile je charitativní organizace, která kromě projektů v rozvojových zemích provozuje i unikátní dlouhodobě fungující speciální školu a školku v Praze. Představte si dítě s mentálním postižením v kombinaci s poruchou smyslového vnímání a ještě třeba s poruchami dýchání či epilepsií, které je krmené sondou. Jeho diagnóza je navíc progresivní, což znamená, že se jeho stav bude jen zhoršovat. Pak máte typický příklad „klienta“ školy Smiling Crocodile.

„V běžné speciální škole mají takové děti problém sehnat místo,“ říká Dagmar Herrmannová, zakladatelka a ředitelka Smiling Crocodile. V současné době sídlí zařízení v malé budově v Letňanech, ve které se starají o dvacet dětí. Před několika lety jim město přislíbilo novou budovu s pozemkem, vznikl dokonce i projekt komplexního centra s dětským hospicem. Loni ale přišel škrt.

„Novým zastupitelům se projekt nehodí do koncepce, tak nám aspoň teď magistrát vyšel vstříc a půjčil půlku budovy ve Štěrboholech, která se ještě musí opravit. Jsme jim vděční, i když v této budově náš plán rozšíření o respitní a paliativní péči zatím nebude možný, alespoň ale rozšíříme výrazně kapacitu pro vzdělávání,“ krčí rameny Dagmar Herrmannová.

O kolik dětí se staráte?

Tady v Letňanech je kapacita kvůli malé budově jen dvacet dětí. Potřebovali bychom ovšem daleko větší prostory pro více dětí. Máme také děti se vzácnými syndromy a progresívní diagnózou, které potřebují paliativní péči. Jen minulý školní rok nás opustily tři děti… A dětí, které potřebují péči, již poskytujeme, jsou stovky. Současný objekt nám tedy vůbec nedostačuje. Máme jen jednu třídu školky, jednu třídu školy a dalších čtyřicet dětí na čekací listině.

Některé charitativní organizace jsou „v tísni“, „v nouzi“ nebo „v naději“, ale my chceme být veselí a smát se na celou krokodýlí tlamu.

Před dvěma lety nám magistrát slíbil, že nám postaví školu, školku, hospic, city farmu a kavárnu pro rodiče s dětmi. Komunitní centrum mělo vzniknout v Satalicích. Magistrát to tehdy odsouhlasil, paní primátorka Krnáčová se s námi vyfotila a nová vláda projekt pozastavila. A místo toho nám nabídli půlku objektu ve Štěrboholech. Bude to 1 200 metrů čtverečních, což je oproti současným 280 metrům super, ale je to pořád náhradní řešení. Jsou to čtyři patra a část budovy nevyhovuje požárním předpisům pro postižené. Magistrát nám jinak vychází hodně vstříc, velkou zásluhu má například paní zastupitelka Mariana Čapková nebo šéf majetkového odboru Jan Rak. Rekonstrukci sice bude dělat město na své náklady, ale ideální místo to bohužel není. Hlavně tam není prostor pro tu respitní a paliativní službu.

A ve Štěrboholech má být tedy dětí kolik?

Kapacita budovy bude čtyřicet dětí. Nechceme teď ani v budoucnu dělat velké zařízení, protože tyhle děti potřebují klidné zázemí a všechno by mělo probíhat v téměř rodinném prostředí. Jen tak se děti mají šanci dobře rozvíjet a můžeme uplatňovat hodně individuální přístup.

Čím se vaše škola liší od jiných speciálních škol? Je v Česku vůbec nějaké jiné podobné zařízení?

My se staráme opravdu o často velmi těžké diagnózy. Takže i o děti, které jsou postižené takovým způsobem, že mají problém v jiné speciální škole sehnat místo. Vzdělávání u těchto dětí je v Česku spíš individuální, my ale chceme i tyto děti vzdělávat v kolektivu. Kromě vzdělávání a terapií máme také velmi propracovaný systém integračních aktivit. Ničeho se nebojíme, běháme třeba maratony se závodními vozíčky, jezdíme na lyžích, hrajeme divadlo, máme časopis, kamarádíme s běžnými školami nebo máme třeba mezigenerační projekt se seniory. Ale nejvíce se lišíme počtem zaměstnanců. Snažíme se, stejně jako v zahraničí, aby každé takové dítě mělo svého asistenta.

To je taky ten důvod, proč děti s takto těžkými postiženími většinou vzdělávací zařízení neberou. Nemůžou si dovolit riskovat, že jedno dítě bude mít epileptický záchvat a druhé se zrovna začne dusit. Běžná speciální škola totiž dostává dotace pouze na omezený počet zaměstnanců. Nám sem několikrát ročně jezdí záchranka a musíme si ohlídat, aby děti měly nejen zajištěné vzdělávání, ale aby se jim také nic nestalo.

Proto nám také státní dotace, které dostáváme ve stejné výši jako ostatní zařízení, stačí zhruba na pokrytí poloviny nákladů. Jen podotýkám, že je to zhruba šestnáctina toho, co je poskytováno v obdobných zařízeních v Evropské unii. Zbytek musíme získat prostřednictvím fundraisingu. Když jsme začínali, dostávali jsme od státu na jednoho asistenta 14 tisíc hrubého na měsíc, což byla norma. A další věc, kterou jsme výjimeční: Máme školní autobus, který nám sem sváží děti z celé Prahy, a ten bychom si bez fundraisingu určitě nemohli dovolit. I tak to nestačí. Klidně bychom uživili další dva.

Jak jste se k tomu projektu dostala vy osobně?

Jsem vystudovaný speciální pedagog a terapeut s dlouhodobou praxí, žila jsem a pracovala v různých zemích. Nejvíce jsem se naučila za dva roky v podobném zařízení ve Velké Británii, kde jsem pracovala jako terapeut a vlastně tam i bydlela. Klientů byla téměř stovka. A byly to tak těžce postižené děti, že se o ně rodiny nemohly kvůli těžké diagnóze starat doma. Pracovala jsem s dětmi nejen terapeuticky během dopolední školy, ale i na internátě odpoledne a také v noci. A často jsem přišla do kontaktu i s jejich rodinami.

Když jsem se pak vrátila do Čech, začala jsem dělat terapie pro děti právě s takovým kombinovaným postižením. S hrůzou jsem zjistila, že mají velký problém najít adekvátní vzdělávání, rodiče měli zájem o to, aby vznikla škola a školka takového druhu, a proto vzniklo zařízení Smiling Crocodile.

Mluvila jste o fundraisingu. Kdo ze sponzorů vám nejvíc pomáhá?

Jestli můžu, tak bych ráda poděkovala hlavním sponzorům, což jsou společnost RSJ, její nadace RSJ Foundation a také firmě Bohemia Energy, kteří s námi dlouhodobě spolupracují. Dalším sponzorem je třeba developerská firma Daramis nebo firma Grand Thornton, ale vážíme si velmi i dalších menších dárců a lidí, kteří nám pomáhají nejen finančně. Bez nich by naše zařízení nemohlo fungovat.

Jinak jsme ale asi dost mediálně nezajímaví, protože se staráme o relativně malé množství dětí, a projekt je složitý i na vysvětlení. Máme ale skvělé ambasadory, kteří nám pomáhají s osvětou. Nesrovnáváme se s velkými neziskovkami, které se starají až o tisíce klientů. My ale známe jak v českém, tak v zahraničním projektu dopodrobna každé jednotlivé dítě, kterému pomáháme. A víme přesně, kam která koruna jde.

Jak vám můžou pomoct obyčejní lidé?

Do nové budovy ve Štěrboholech, kterou poskytne magistrát, budeme potřebovat veškeré vybavení, jak vnitřní do tříd a terapií, tak na venkovní hřiště. Snažíme se žádat lidi samozřejmě o peníze, ale budeme také oslovovat firmy s nábytkem, elektronikou a podobně. A stále probíhá i fundraisingová kampaň #nakrmkrokodyla.

Takže když budu prodejce nábytku, můžu dát třeba deset skříní?

Určitě, nebo čtyřicet lavic. Nebo zátěžové koberce. Pokud budete mít firmu s elektronikou, můžete nám pomoct s výbavou interaktivních tabulí, počítačů nebo komunikátorů pro děti. Budeme ale také potřebovat kuchyň, jídelnu… Je toho prostě hodně.

Má to ale svoje specifika. Já bych hrozně chtěla, aby naše děti mohly jezdit na terapie a na zahradu, a tomu musíme to zařízení uzpůsobit. Navíc chci tématicky vybavené pokojíčky – rybičkový, motýlkový a podobně. I to může děti alespoň v jejich myšlenkách částečně zbavit jejich problémů. Proto vlastně spolupracujeme i s firmou, která se zabývá virtuální realitou. Ti nám pomůžou v tom, abychom odvedli pozornost dětí od toho, co je trápí nejvíc – a to je nepředstavitelná bolest. 

Teď se tedy stěhujete do Štěrbohol, plány na „velké komunitní centrum“ ale stále máte?

Samozřejmě. My teď sice potřebujeme vybavit do září 2020 Štěrboholy, ale žádné vybavení se neztratí. Pokud se nám do budoucna podaří získat adekvátní budovu pro školu a hospic, tak tam to vybavení jenom převezeme. Mým přáním je, abychom pro naše děti propojili školu, terapie a hospic, aby děti, které paliativní péči také potřebují, byly pokud možno obklopeny nejen svou rodinou, ale také svými kamarády, mohly jezdit do multisenzoriálních terapeutických místností nebo třeba na zahradu, na malou city farmu. No a rodiče by v budově měli zase kavárnu, starší děti pro změnu chráněnou dílnu.

Jak pomoci Smiling Crocodile? Třeba tím, že přispějete. Jak? Podívejte se na dárcovský web.

Takový koncept je možná v Čechách ojedinělý, nicméně potřebný pro děti, o které se staráme. Tenhle cíl není jen náš sen, ale promyšlený projekt, který máme odborně zaštítěn i organizacemi, se kterými ve světě spolupracujeme, a víme, že fungovat bude. My to nevzdáme, každý úsměv se počítá.

Proto název Smiling Crocodile?

Přesně tak. Některé charitativní organizace jsou „v tísni“, „v nouzi“ nebo „v naději“, ale my chceme být veselí a smát se na celou krokodýlí tlamu. Život je potřeba si užít.

Reklama

foto: Smiling Crocodile, zdroj: Smiling Crocodile