Bezpečnost obyvatel, jejich společenský život a nakonec mobilita. Plánování prvních měst zahrnovalo hradby, které vznikaly na obranu hradních sídel, společenský život se točil kolem kostelů a katedrál a s tím, jak se města začala zvětšovat, řešila se i doprava v nich. Každá doba má samozřejmě svá specifika. Dnes nestavíme ochranné prvky před nájezdníky, ale snažíme se města chránit před námi samými. Proto kladou současní městští architekti větší důraz na zeleň a návrat k přírodě. A zamýšlejí se také nad tím, zdali města mají růst pořád ještě do šířky nebo do výšky.
Každou neděli svolávaly zvony do kostela na mši. Náboženské budovy byly často středobodem vesnic i měst, mimo náboženských obřadů totiž sloužily i jako prostor společenský – lidé se u nich setkávali, klábosili a trávili spolu čas. Postupem doby se ale složení společnosti a náhled člověka na svět začal měnit, což se odráželo i na vizuální stránce měst.
Zahradní město plné zeleně a parků
Počátek 20. století byl ve znamení obřího populačního růstu ve městech. Anglický architekt Ebenezer Howard se přeplněnost měst a špatnou kvalitu života snažil řešit konceptem Garden City, zahradního města, tvořeného menšími komunitami na okrajích větších měst.
Tyto komunity připomínaly tvarem soustředěné kruhy, mezi kterými stály parky a spousta zeleně. Od toho také vznikl název „zahradní město“. Ve své době se jednalo o revoluční myšlenku, která přetrvala (v poněkud aktualizované podobě) dodnes. Ovšem Zahradní Město na Praze 10 s ní nemá nic společného.
Mříž ulic
Alfou a omegou všech plánovačů moderních (a nejen amerických) měst je mřížka. Plán rozvoje Manhattanu z roku 1811 se snažil stanovit podobu budoucího rozvoje právě do podoby pravidelných geometrických útvarů. O sedm dekád později se něco podobného odehrálo v San Franciscu.
Nestavte ty mrakodrapy tak vysoko!
Jedním z definujících prvků městské zástavby je výška budov. Když se procházíte po Manhattanu, máte pocit, jako by se lidstvo pokoušelo znovu vystavit babylonskou věž.
Aby vedení New Yorku zabránilo dalšímu „zatemňování“ města, přijalo v roce 1916 zákon o omezení výšky mrakodrapů.
Počátkem 20. let dosahovala hustota obyvatelstva na Manhattanu téměř 600 osob na hektar a rozmach mrakodrapů byl v plném proudu – jak budovy rostly do výšky, přeplněné město bylo stále více tmavé a klaustrofobní. Připomínalo tím středověký starý Edinburgh s jeho uzoučkými uličkami a domy čnícími do nebes.
Přezdívalo se mu Starý smraďoch. V nejnižších patrech vysokých (na tu dobu) domů se ve špíně a zápachu tísnila chudina, zatímco bohatší lidé z vyšších pater vyhazovali na ulici z okna odpady a vylívali splašky. Aby tehdejší vedení New Yorku zabránilo dalšímu „zatemňování“ města, přijalo v roce 1916 zákon o omezení výšky mrakodrapů v závislosti na velikosti stavební parcely. Primárním cílem bylo zamezit tomu, aby masivně vysoké budovy bránily v přístupu světla a vzduchu do ulic hluboko pod nimi.
Široké předměstí v idylické krajině
Decentralizované komunity rozmístěné v idylické otevřené krajině – vize Broadacre City architekta Franka Lloyda Wrighta o rodinách, které hospodaří na vlastním akru půdy, stojí v ostrém kontrastu k frenetickým a „vyčerpaným“ městům čtyřicátých let, která se podle něho podobala „vláknitým nádorům“. A také je vysloveným protikladem dnešního urbanismu.
Ačkoliv nebyla Wrightova idea nikdy plnohodnotně realizována, jeho odmítnutí přeplněné struktury typického amerického města se dnes zhmotňuje v podobě předměstí plných obchůdků, odpočinkových zón a dlouhých promenád, táhnoucích se k moři a podél něho. Slavný architekt chtěl, aby město mělo rodinný charakter, každá rodina svůj zelený pozemek a aby bylo možno kamkoliv dojít pěšky za relativně krátkou dobu. Idylická představa přátelské a laskavé městské komunity, oproštěné od chaosu, stresu a rychlosti, je i dnes ideálem některých komunit. Zkuste se o tom zajít pobavit do Karlína nebo Holešovic mezi místní hipstery, budou vás milovat.
Zářící město
Během druhé světové války bylo ve Francii zničeno nebo vážně poškozeno až 20 procent budov. Jedním z architektů, které vláda vybrala pro návrh nového velkokapacitního bydlení, byl Le Corbusier. Přišel s konceptem La Cité Radieuse a to jej vyneslo mezi průkopníky populárního modernistického stylu. Bohužel se však jednalo spíše o vizi, která se nikdy plně nerealizovala.
Corbusierovo zářící město mělo být rozděleno na jednotlivé zóny – pro práci, pro volný čas a další. Typické měly být vysoké budovy, velká otevřená prostranství, velké dálnice namísto chodníků a ulic. Lidé měli žít ve vysokých věžích zasazených přímo do krajiny. Ve skutečnosti však ona „prostornost“ působila chladně a odtažitě a vedla spíše k ochlazení vztahů mezi lidmi a ke vzájemnému odcizení.
Megaregion
Města rostla a logicky se jejich hranice neustále přibližovaly, aby nakonec některé z nich splynuly v jeden celek. Francouzský geograf Jean Gottman si uvědomoval, že nejdůležitější je zvýšit konkurenceschopnost na globální scéně, a proto se snažil najít způsob, jak z rozsáhlé aglomerace vytvořit propojenou hospodářskou a sociální jednotku.
Když města rostou do šířky, dříve či později se spojí a vznikne megaregion, aglomerace či (v případě Prahy) metropolitní oblast
V roce 1961 publikoval studii Megalopolis: Urbanizované severovýchodní pobřeží Spojených států, v níž popsal severovýchodní megalopoli, megaregion a největší americký městský koridor.
Transect
Mnohá města v Severní Americe výrazně odlišují městské a příměstské oblasti, zatímco mezi nimi vzniká prostor známý jako „chybějící střed“. Noví urbanisté proto usilují o vytvoření hustšího bytového rozvoje právě v těchto nárazníkových, přístupných oblastech, což může pomoci zachránit města před přemrštěnými náklady na infrastrukturu.
Rozdělení města podle účelu. Nadčasový princip je mj. základem nového pražského Metropolitního plánu.
Nedávný výzkum daňové účinnosti (příjmy z daně z nemovitostí vs. náklady na údržbu infrastruktury) různých amerických měst totiž potvrdil, že pěší zóny v městských částech vykazovaly vyšší efektivitu, a to zřejmě z toho důvodu, že se nacházejí v oblastech s hustším osídlením.
Nolliho mapa
Giambattista Noli nakreslil v roce 1748 mapu Říma, která poprvé využila princip, jenž je v městské kartografii používaný dodnes. Každá budova je znázorněna tak, jako by kartograf stál přímo nad ní (a ne jako pohled z výšky z jednoho místa). Na výsledku je velmi dobře vidět pouliční síť a způsob, jakým se vyvíjí.
Psychogeografie
Revolta situacionistických umělců a architektů v padesátých letech minulého století spočívala v tom, že se snažili zachytit město tak, jak jej lidé vnímali, a ne, jak jej architekti a plánovači navrhli. Pomohli tak prosadit jeden zásadní princip: Při plánování města je vždy potřeba komunikovat s těmi, kteří v daném městě budou žít.
Mapa na tomto obrázku je výsledkem dotazování lidí, jak si Boston pamatují, což v důsledku znázorní nejvýraznější část města. Dnešní mapy checkinů Foursquare, provozu na Twitteru nebo využívání sdílených kol používají stejný princip.
Hokejkový graf
O hokejkovém grafu jste slyšeli nejspíš v jiných souvislostech, například ohledně klimatické změny. Slavný obrázek od klimatického vědce Michaela Manna ukazuje náhlé vzepětí teplot na severní polokouli od počátků průmyslové revoluce a také vztah mezi „chytrým růstem“ a změnou klimatu. Mann tvrdí, že jeho graf odráží i dopad měst na klima.
„Jde o skutečnou výpověď toho, jak se města plánují v 21. století,“ říká Grant. „Myšlenka, že existuje souvislost mezi tvarem měst, rozložením osídlení a jejich dopadem na klima, je tu velice silná. Ten příběh měst a toho, co se děje na severní polokouli, se podobá.“
Reklama
foto: CityLab, zdroj: CityLab