Odedávna stavíme domy proto, aby nás ochránily před počasím. V dnešní době jde o bezpečné bloky, které nám ve vedru zabezpečí chládek, v zimě teplo a po celý rok sucho. Jak domy škodí přírodě, nás už moc nezajímá. Copak by to šlo dělat jinak? Ano, jde to. Díky takzvané živé architektuře.
„Jak můžeme vytvořit budovy, které jsou dobré pro životní prostředí? Jak vytvořit budovy, které nám nebudou moct způsobit rakovinu? Jak vytvořit budovy, které nebudou mít menší dopad na klimatické změny a nebudou spotřebovávat o trochu méně fosilních paliv, ale jejich dopad na životní prostředí bude nulový?“
Produkujeme živiny. Rád říkám lidem: Prosím, přijďte se k nám vykadit.
Takové otázky si položil architekt a designér Jason McLennan už v roce 2006, kdy mezinárodní nezisková organizace Living Future Institute vyslala do světa Living Building Challenge – Výzvu živoucích budov. Následně své myšlenky sepsal na papír a dal výpověď.
V té době byl nejmladším partnerem ve velice úspěšné architektonické firmě. Přesto svůj podíl prodal, přestěhoval na dražší místo a začal pracovat v neziskovém sektoru. Žil s minimálním rozpočtem. Lidé si mysleli, že se zbláznil, ale McLennan měl sen. Chtěl stavět budovy, které pomáhají přírodě. „V posledních deseti letech se toho přihodilo opravdu hodně a já vám s nadšením můžu oznámit, že objevuji známky revoluce v architektuře, které se rozšiřují po celém světě,“ říká dnes McLennan.
McLennan se podílel na výstavbě nové budovy Bullittovy nadace ve městě Seattle, kde je většinou zataženo, nebo prší. To se nezdá být nejlepší místo pro budovu poháněnou primárně solární energií. I přesto stavba vyprodukuje víc energie, než kolik ročně spotřebuje. V budově je 6 podlaží, kompostovací toalety a žádné napojení na odpadní systém. „Produkujeme živiny. Rád říkám lidem: Prosím, přijďte se k nám vykadit,“ směje se McLennan.
Živoucí architektura by měla interagovat se svým prostředím, ne fungovat bez ohledu na něj.
Budova je vysoce automatizovaná. Operuje podobně jako přirozený systém. Je ovládána vlastním mozkem se senzory uvnitř i vně budovy. Okna se automaticky otevírají a zavírají, žaluzie jdou nahoru a dolů, světlo se zesiluje a tlumí, topení se zapíná podle potřeby, budově úplně schází chladicí systém. Stavba se neustále snaží přizpůsobit lidem uvnitř.
Architektura budoucnosti
Tomuto novému směru ve stavitelství se říká živoucí architektura. Živoucí architektura by měla interagovat se svým prostředím, ne fungovat bez ohledu na něj. Měla by redukovat spotřebu energie o 60 až 80 % oproti tradičním budovám, být zcela soběstačná v oblasti vody a energie a vyhnout se jakýmkoliv chemikáliím, které by mohly být škodlivé lidskému zdraví. Je to velice mladé odvětví, v němž už se ale objevují první hvězdy a nadějné projekty.
Magnus Larsson chce vytvořit pískovcovou stěnu napříč pouští. Uvnitř stěny chce zařídit podzemní obydlí a farmy.
Jednou z nich je i švédský architekt Magnus Larsson, který přišel na způsob, jak se vypořádat s postupující desertifikací. Chce vytvořit pískovcovou stěnu napříč pouští. Co víc, uvnitř stěny chce zařídit podzemní obydlí a farmy, díky nimž by se okraje pouště mohly časem zazelenat. A jak toho dosáhne? S pomocí bacillus pasteuri, mikroorganismu žijícímu v mokřadech a močálech, který je schopný přeměnit hromadu písku na pískovec. Design Larssonových podzemních obydlí byl inspirován tafony, jeskynními formacemi pískovce, žuly a vápence.
Město v poušti
Další hvězdou je dánský architekt Bjarke Ingels, který dostal zakázku na postavení města na ostrově vedle Baku, hlavního města Ázerbajdžánu. Ostrov samotný je teď v podstatě jenom poušť.
„Nemá žádnou vodu, žádnou energii, žádné přírodní zdroje. Proto jsme celý ostrov naprojektovali jako jediný ekosystém využívající větrnou energii na pohon odsolovacích zařízení a využívající tepelné vlastnosti vody na vytápění či ochlazování budov. Přebytek sladké a užitkové vody budeme organicky filtrovat do krajiny. Postupně tak přetvoříme poušť na zelenou oblast. Města se obvykle rozvíjí na úkor přírody, v našem případě město přírodu vytváří,“ vysvětluje Ingels. Samotné mrakodrapy, které jsou naprojektovány podle hlavních ázerbajdžánských vrchů, nejenom připomínají hory, ale hlavně i jako hory fungují. „Vytváří úkryt před větrem, shromažďují sluneční energii a vodu,“ dodal Ingels.
Živoucí architektura nespasí asi jen tak celý svět. Představuje ale nadějné vyhlídky. A kvůli tomu, co člověk na planetě v posledních desetiletích činí, si bude možná muset tento druh architektury přichvátnout. Betonové džungle zatím totiž rostou rychleji než ty zelené.
Reklama
foto: Shutterstock, MclennanDesign, zdroj: TED.com