Menší město, jakých je u nás spousta. Malé historické centrum, které obejdete za pár minut, opravené domy, mezi nimi pár retro nápisů a „reklam“ jak z devadesátek, nové kavárny, hospoda pro turisty s lokálními i světovými specialitami na dvacetistránkovém jídelním lístku s fotografiemi, kostel, maminky s kočárky a do toho partičky výletníků ve stejných tričkách a ofisových tělech narvaných do úzkých cyklistických kalhot.
Sedl jsem si na prázdnou zahrádku, vyslechl debatu postarší servírky s paní jdoucí kolem o tom, že se už na ty kytky v květináči před vchodem vykašle, protože buď jí je v noci rozhrabe kočka, nebo shodí opilí návštěvníci podniku.
Pár hodin jízdy od nás lidé umírají za hodnoty, platí za ně utrpením a mnozí z nich nemají na výběr.
Skvělý kafe ve mně vyvolalo chuti na cosi, takové to „něco bych si dal“ a vlezl jsem dovnitř. Tam na mě čekalo pár kousků lákavých dortíků, vybral jsem si malý věneček, ale raději dva, „jednomu by bylo smutno“, jak to správně vyhodnotila servírka, když mi je přinesla. Chutnaly moc dobře, sluníčko svítilo a hlavně už hřálo a den píáristy před prezentací u klienta byl nastavený správně.
Obrázek hodnot
V korporaci jsme pak mluvili o hodnotách, které jsou pro firmu důležité a které máme vizuálně i textově ztvárnit tak, aby jim zaměstnanci rozuměli a přijali je za své. Podobných debat jsem vedl desítky, nechal jsem to na kolegovi a zadíval se z okna na romantickou vyhlídku s barokní kaplí na kopci. Ostatně ta také byla postavena kvůli hodnotám a vymalována tak, aby jim lidé porozuměli a přijali za své.
Vzpomněl jsem si na ty věnečky a říkal jsem si, že my dnes chápeme hodnoty v lepším případě jako něco, co si vybereme z nabídky, abychom si jimi osladili naše svědomí, udělali se lepšími a možná zajímavějšími. Nebo se přihlásili ke své sociální bublině: Já jsem kavárenskej, poznám domácí zákusek a jsem ochoten za něj zaplatit. Zatímco pár hodin jízdy od nás lidé umírají za hodnoty, platí za ně utrpením a mnozí z nich nemají na výběr.
Krásný den v jiném světě
Z doby power pointových prezentací jsme se probudili do skutečného života. Jeho způsob si nemůžeme koupit, protože aby byl takový, jaký ho chceme mít, musíme pro to něco udělat. Nestačí si vybrat, musí následovat čin. A čin není přiložení platební karty k terminálu. Čin bolí, neboť narazí na odpor a zjištění, že jsou jiní, kteří chtějí něco jiného než my, a mají pocit, že jim v tom překážíme. Nestačí jim vlastní kavárna, chtějí celé náměstí.
Věděli jsme nebo jsme měli vědět, protože informací bylo dost, že nás čekají potíže. My jsme si ale mysleli, že pominou, druhý den se probudíme a zajdeme si koupit čerstvou nabídku zákusků, která nám bude vyhovovat. Ono čekání na změnu k lepšímu mě znervózňuje. Změna nepřijde sama od sebe. Tu musíme přinést my, svoji prací a svým jednáním.
Po prezentaci jsme zašli na dobrou večeři, báječné červnové slunce zapadalo za kopec nad městem, ale mělo už skoro letní sílu a energii. Lidé seděli, povídali si, číšníci kmitali a kočka podřimovala na teplém kameni. Vše bylo klidné a krásné. Přitom svět se změnil. I tento den v tom malebném městě není tím, čím se zdá být. Jen si to nechceme připustit.
Reklama
foto: Shutterstock