V České republice už víc než patnáct let běží různé projekty, jež jsou zaměřené na rozvoj takzvané čtenářské gramotnosti. Jistě, zní to velmi odborně a učeně, ale není to nic jiného než návrat dětských knihovniček do škol, čtení do hodin literatury a práce s různými texty pro všechny školou povinné věkové kategorie. Existuje dokonce projekt Čteme s nečtenáři, ten je určen dětem předškolního věku, které se s písmenky teprve seznamují. Ano, i s těmito dětmi se dá číst. Blíží se letní prázdniny a právě to je ta nejlepší doba, kdy se čtením začít.
Často je od učitelů i rodičů slyšet: „Ty děti nemají žádnou slovní zásobu. Vůbec nerozumí zadání úkolu. Neumí napsat kloudnou větu. Jenom sedí u televize a u počítače. A nečtou!”
Stejně, jako jsme je učili jíst příborem, oblékat se a zavázat si tkaničku u bot, musíme je naučit brát do rukou knihu, listovat jí, prohlížet obrázky a nakonec i číst.
Na to já říkám: „Nečtou, protože jsme je to nenaučili.” V době, kdy večerní vypravování pohádek, čtení dětských příběhů a povídání s dospěláky před spaním nahradila pohádka z televize, není divu, že dítě nesáhne po knize samo. Stejně, jako jsme je učili jíst příborem, oblékat se a zavázat si tkaničku u bot, musíme je naučit brát do rukou knihu, listovat jí, prohlížet obrázky a nakonec i číst.
Četba učí i zodpovědnosti
Učím na druhém stupni základní školy a do hodin literatury zařazuji pravidelné patnáctiminutovky čtení. Děti si velmi rychle zvykly nosit si do školy beletristickou knihu dle vlastního výběru, se kterou poté pracujeme. Po tichém individuálním čtení následuje společné sdílení, vypravování, seznamování s obsahy, hrdiny, příběhy. Mám zkušenost, že děti, které jsem takto „přinutila“ číst, přečtou za školní rok až tři knihy. (Kolik z nás dospělých může říct totéž?) Vzhledem k tomu, že do té doby přečetly jen články v čítance, to považuji za velký úspěch. Ještě hezčí jsou okamžiky, kdy za mnou po Vánocích samy chodí a ukazují mi, jaké knížky dostaly, a chlubí se, že si samy objednaly další díly.
Nejde ale jen o to, aby děti četly. Pokud je vedeme a pomocí dnes už velmi podrobně propracovaných metod učíme číst, otevíráme jim cestu k porozumění tomu, co čtou. A to já osobně považuji za jednu ze základních dovedností, kterou by si děti ve škole měly osvojit. Neučí je totiž odpovídat pouze na otázky: Kdo? Kde? Kdy? Ale řeší i problémy typu: Proč? Co by se stalo, kdyby? Je možné, aby…? Myslíš si, že…?
Chceme po dětech, aby byly samostatné, přemýšlející, odpovědné. Proč tedy nezačít při čtení knihy? Co ty bys udělal, kdybys byl na místě hlavního hrdiny? Co s ním máš společného? Nelíbí se ti. Proč? Ano, vracíme se k dětskému „proč”, které nás tak často otravovalo, když našemu potomkovi byly tři roky a začal se dožadovat odpovědí. Odnaučili jsme děti, aby se ptaly, stejně jako jsme je odnaučili číst.
Ukažme, že čtení je zábava
Pokud chodíte do knihkupectví, jistě víte, že police a regály jsou plné novinek nejen pro dospělé, ale i pro děti. Vychází spousta knih, které naše děti učí přemýšlet a kladou jim otázky. S některými ale potřebují zpočátku pomoct. Budeme-li jen stále opakovat, že děti nečtou, že je to hrozné, ale sami pro to nic neuděláme, nemáme si na co stěžovat.
Takže, jaká je odpověď na mou první otázku? Opravdu děti nečtou? Ale ano, čtou a čtou rády. Je jen třeba jim ukázat, že číst je normální, zábavné, poučné a vzrušující. Se svými šesťáky právě vstupujeme do celorepublikového projektu, kdy přečteme jako třída několik různých titulů, a potom si poměříme síly se čtenáři z jiných koutů republiky. Možná si řeknete, že četba není závod ani soutěž. Ano, to jistě není. Jde o to, že děti se sejdou nad přečtenými knihami, podiskutují, vymění si své poznatky a dojmy, nasdílejí, co je oslovilo nebo překvapilo. A navíc, všechny budou odjíždět s novými knihami, s novým dobrodružstvím v rukou. Voní jako žádné jiné – jako nová, ještě nepřečtená kniha…
Autorka je lektorkou programu RWCT (Čtením a psaním ke kritickému myšlení)
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Naděžda Vlasáková, Nový Fénix