Tak jsme oslavili významné předky. Docela hezky o tom před sto lety napsal Karel Čapek. „Každý může říci: V nás žije veliký odkaz Husův. Ale kdo z vás může říci: Ve mně žije veliký odkaz Husův? Sebedokonalejší "my" nepřidá ani palce mé postavě, ani závažíčka mým zásluhám; žádné "my" mne nespasí, nedal-li jsem "já" aspoň cibuli almužnou.“
Ono s tím přihlášením se k postavám z minulosti je to dnes náročné. Jednak o nich víme mnohem více než za časů velkého spisovatele a bystrého novináře. Jsou zbaveny mýtů, ze všech možných úhlů pohledu a vědeckých disciplín prohlédnuty a spíš jako auto než lidé rozebrány na kousky.
Hrdinové dle potřeby
A z těch kousků se již těžko dá zpátky složit člověk k následování, protože každý jiný kousek z „my“ si vezme z rozporcované minulé osobnosti to, co se hodí do jeho strojku, do jeho výkladu světa. A tak tu máme spousty různých Husů tak, jak potřebuje ten či onen názor, víra či politický směr.
Naše nesváry až nenávisti pramení v mnohém právě z toho, že nejsme ochotni přijmout důležitost záležitostí jiných, jež my považujeme za maličkosti.
Souvisí to s naší neschopností vidět život, svět, člověka v celistvosti a tak jej přijmout. Jdeme na to dnes obráceně. Stavíme na detailech, ty jsou pro nás důležité a zásadní a ztrácíme smysl pro celek. Jenže sebelépe ošetřená, vymazlená a chráněná jednotlivost je k ničemu, nefunguje-li v rámci nějaké návaznosti na jinou jednotlivost, která pro někoho může být prkotina, ale pro jiného středobod vesmíru. Naše nesváry až nenávisti pramení v mnohém právě z toho, že nejsme ochotni přijmout důležitost záležitostí jiných, jež my považujeme za maličkosti. A naopak zvětšování vlastních bolístek a důležitostí nad rozumnou míru vede k tomu, že se tady hádáme prakticky o všem a pořád.
Břevno v očích svých
Jsme odděleni a jsme na to pyšní. Říkáme tomu individualita, ale je to malichernost. Chci-li respekt druhých, musím jim být také v něčem užitečný. Je veliký rozdíl, požaduji-li úctu k vlastní malosti, nebo snažím-li se oslovit jiné s nějakým novým a neotřelým nápadem či alespoň postřehem nebo myšlenkou. Parafrázujeme-li slova dávné knihy, vidíme třísku v očích každého kolem nás a chceme, aby si ji vyndali, oko vyčistili nebo zakryli páskou, ale břevno v očích svých mi pěkně nechte být a už vůbec mě za to nekritizujte, nedej, Bože, kdybyste se mi pro ně i posmívali.
Žijeme ve světě bez zrcadel. Nechceme vidět sami sebe, jak vypadáme, ale na druhé používáme ty nejvychytanější technologie, abychom je prosvítili skrz na skrz a zjistili, co si myslí, co jedí a jaké nosí spodky. Neříkám, že bychom Jana Husa dnes upálili, ale obávám se, že bychom ho dnes hejtili na sociálních sítích za to, že byl kněz a katolický, že se kamarádil s mocnými, byl tak trochu populista a měnil jazyk, na který jsme si už zvykli, a vůbec vedl řeči, které někoho jiného urážejí. A navíc byl intelektuál a chodil by do kaváren, kdyby tehdy nějaké byly. Že si všiml neřádů, které když nezměníme, způsobí poměry mnohem horší, že chce změnu po nás samých, to by se v těch na světlo vynesených a zdůrazňovaných detailech ztratilo.
Neprosadíme v životě to dobré, pokud nedokážeme odlišit věci důležité od nepodstatných. A pokud se těm zásadním nebudeme věnovat a pečovat o ně a ty druhé necháme plavat. U sebe i u druhých.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek