Hodně mých vrstevníků hovoří o záchraně či obraně normálního světa. Mnoho lidí mladších dává najevo, že boomři a lidé boomerům věkově blízcí zde překáží, zdržují, nerozumí již současné době a měli by zmizet. Ti starší se mýlí, pokud se domnívají, že pouhou obranou lze něco dlouhodobě ochránit. Stejně ten "normální svět" jsou spíše vzpomínky, stále nepřesnější. A ti mladí se pletou, když si myslí, že někdo dobrovolně opustí svoji židli, funkci či názory. Tedy někdo jistě ano, ale většina ne. A tak zatímco jedněm chybí empatie pro změny, druhým schopnosti tyto změny prosadit. A tak na sebe pokřikují, což je ta nejhorší varianta.
K té obraně normálního světa. Ono to nestačí, plus přesně nevím, co vlastně chceme bránit. Nestačí to proto, že každý organismus se musí vyvíjet, růst. Stejně tak lidé a jejich civilizace. Je možné ji samozřejmě zničit, můžeme se tu navzájem vybíjet, což ostatně mnozí naši normální předkové s oblibou dělali. Vedle kulturních válek, kterým většina lidí stejně nerozumí a neúčastní se jich, stojí za mnohem větší pozornost svět technologií a vědy.
V kruzích s novými rolemi
Zde se nic nezastavilo a co platilo před dvaceti lety, je jinak a je mnohem dál. Chcete-li, co bylo normální, už není. Přijmeme-li to v technologiích, mohli bychom i v jiných lidských oborech pochopit, že vnímání světa a místa člověka v něm se také mění. A také opakuje. Jen v jiných kulisách a souvislostech.
Jako největší a nejnebezpečnější rozdíl oproti devadesátkám vidím dnešní nezměrně naivní důvěru ve stát.
Puritánství, jeden ze znaků části nové doby, tu již bylo. Snaha vlád a jejich úředníků určovat lidem, jak mají žít, tu již také byla. V demokraciích. Příklad? Prohibice v USA. Ani zde jsme se nepoučili a zakazujeme a omezujeme a regulujeme. A proto musíme přijmout další úředníky a tak pořád dokola. Jako největší a nejnebezpečnější rozdíl oproti devadesátkám vidím dnešní nezměrně naivní důvěru ve stát, že se má postarat, zařídit, udělat. Vlastní snaha člověka, který nese sám odpovědnost, a tudíž i rizika, a proto dělá chyby a ty zase napravuje, ale snaží se být na státu nezávislý, ta je utlumena a působí v některých diskusích až vulgárně. Stát má zařídit štěstí. Omyl dnešních dnů, na kterém, když budeme trvat, tak dopadneme hodně špatně.
Jedině s humorem
Přesto ona u tolika padesátníků vzývaná obrana "normálního světa" je marnost, protože včera už nebude, a i my jsme jiní. I když si myslíme, že ne, a vidíme se stále jako před třiceti lety, střet s realitou, zrcadlem či někým mladším nás vyvede z omylu. Chci-li dnes slovíčkařit, pak to, co chceme zachránit, nemůžeme bránit, ale přenášet v čase. Pokud tedy nechceme žít v muzeu. A přenesením myšlenky, názoru, postoje zjistíme, že nám moc neštymuje do tohoto světa. Nebo naopak, že se sem hodí stále dobře.
Ale chceme-li mít vliv na budoucnost, musíme ji tvořit. Což znamená neřešit tolik, co bylo, jako to, co je. Ono se pak může ukázat, že k tomu nemáme co říct, kromě toho, že dobře už bylo, což je fráze, kterou nesnáším ve všech jejích rozličných podobách. Současná vládnoucí generace by si jednoduše měla přestat myslet, že ideální svět už vymyslela a jeho změny musí být logicky k horšímu. Proto je podle mě to velmi často používané slovo obrana zavádějící. Budu napaden, neboť i Hus říkal, že máme bránit pravdu. Ale mluvil "z duše" tolika lidem právě proto, že žil ve své současnosti a chtěl měnit budoucnost. Husova obrana byla tvořivá činnost.
V mnoha praktických otázkách našeho života, cítím problém generační. Takže nic nového pod sluncem. Jen si nehrajme, že tu bráníme nějaký svět, normální či nenormální. Jedni nechtějí z jeviště, druzí se na ně ještě nedokázali dostat. A tak na sebe pokřikují. Jedni doopravdy, druzí jen on-line. Je to vlastně legrace, kdybychom se u toho nebrali tak vážně. Bez humoru do kulturní války nelez.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek