Volební kampaň mívá různé podoby. Od kabaretu po drama. Podle toho, jak je v ní jeden zapleten, jak mu jde o výsledek. Samozřejmě nejvíce záleží na účastnících, atmosféře a tématech. Přes letošní horké léto se nám tu smotaly dohromady dvě kampaně a jedna nekampaň. A to je pořád teprve začátek.
Začala kampaň pro volby komunální a veřejný prostor se plní fotografiemi lidí, za kterých bylo líp a bude líp, kteří vědí, jak zatočit s inflací a cenami energií, vysázet stromy a postavit domy plné bytů a vybudovat cyklopruhy a zničit cyklopruhy, což prý všechno společně dokážeme, zvlášť když odejdeme z Evropské unie, což sice s pravomocemi zastupitele vůbec nesouvisí, ale když nemáte nápad, tak Brusel vždycky zafunguje.
Brigádník v cestě
Vedle toho lidé, kteří se chtějí ucházet o úřad nejvyšší, začali sbírat podpisy, aby se toho dostihu vůbec mohli zúčastnit. Takže na náměstích rozložili stany a stánky a mladí lidé se nám vrhají do cesty, když spěcháme na metro nebo domů, a o ten podpis pro ně žádají, protože je to jejich brigáda, což jim vůbec nezávidím, je to ta nejtěžší práce na kampani asi vůbec, ale zase si pohovoříte s voliči, a až příště budete třeba ve štábu, nebudete vymýšlet duchaplné programy, nýbrž jednoduché slogany, neboť si na ta setkání s voliči vzpomenete.
Dopouštěli se té pošetilosti, že ve snaze nadchnout lid a dokázat sami sobě svůj radikalismus vytvořili krvežíznivý žargon, a neustále fantazírovali o zrádcích a popravištích.
A pak tu máme obytňák, ve kterém bohatý a mocný poslanec objíždí zem a setkává se s lidmi. A svoje zážitky nám sděluje na všech sociálních sítích, kolik jich jen ve virtuálním prostoru je, a nikdo neví, co je to vlastně za trip, i když mnozí tuší nebo si myslí, že tuší. Popravdě mi udělal ve čtvrtek radost jakýsi kníratý mužík na Andělu, který měl auto se zmrzlinou a volební letáky. Vzal jsem si zmrzlinu, pochválil ho, letáky nechal ležet a zbaběle mu nesdělil, že na pětce nevolím. A protože jsem dostal něco zadarmo, nevážil jsem si toho a zmrzlinu nedojedl, neboť mi jela tramvaj a já v ní viděl prázdná místa, takže jsem si cestou domů mohl pohodlně číst o volebních kampaních.
Gilotinou za přízní lidu
Ono je to vlastně pěkné, že lidé spolu mluví a jedni nabízí svoje návrhy, kudy v obci a zemi dál, a jiní si mohou vybrat a nebo taky ne a jen si počkat, jak to dopadne, protože stejně se nic nezmění, znáte to, paní. Jenže v tom časopise, kde byl článek o volebních kampaních, jsem se dočetl, že kolem obytňáku jsou strkanice a nadávky a mohou za to ti druzí. My nic, to oni jsou fašisti. I vzpomněl jsem si na knihu Stefana Zweiga Joseph Fouché, kde je text varující před tím, jak snadno lze dav pohnout k nezvratným katastrofám pouhými slovy, které politik ani tak do důsledku nemyslí, ale pak se sám stane jejich zajatcem. O důvodech krvavých činů politiků během Francouzské revoluce autor píše:
„Dopouštěli se té pošetilosti, že ve snaze nadchnout lid a dokázat sami sobě svůj radikalismus vytvořili krvežíznivý žargon, a neustále fantazírovali o zrádcích a popravištích. Ale když pak lid opojený, opilý, posedlý těmito zběsilými, provokujícími slovy, skutečně požaduje ,energická opatření‘, jejichž nezbytnost mu byla tak zdůrazňována, nedostává se vůdcům odvahy, aby se proti nim vzepřeli. Musí stínat gilotinou, aby se nezdálo, že jejich řeči o gilotině byly lživé. Dochází pak ke strašlivým závodům, protože v této honbě za přízní lidu se nikdo neodváží zůstat pozadu za ostatními.“
Slovo má velkou moc. Neomlouvá, že někdo možná ani neví, co vlastně říká. Opravdu by to chtělo zklidnit vášně. Až bude první rozbitá hlava, bude docela jedno, kdo za to může. Protože až bude první mučedník, pak teprve může začít ta pravá revoluce. Že ji ve skutečnosti nikdo nechce, je věc nepodstatná. Že přeháním? Tak jsem si trochu zapřeháněl jako učitel v Cimrmanově Ztrátě třídní knihy. A těším se zítra zase na Anděl, třeba tam bude pán ze zmrzlinou. Volební kampaně mám rád. Je to psina.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek