Městské stalkování: Najděte si svého průvodce v davu a sledujte ho

Chystáte se do Paříže či New Yorku a přemýšlíte, co všechno tam navštívíte. Eiffelovka a Socha svobody už vám nepřipadají tak sexy. Zkuste sledovat náhodného člověka a ten vás možná zavede na místa, která byste s běžným turistickým průvodcem jen sotva navštívili.

Vzpomínám si, jak jsme si jako malé děti hráli. Hráli jsme si vesměs na ulici, respektive na sídlišti mezi bytovkami. Někdy na pískovišti, jindy jsme využívali různé pouliční objekty a hráli na schovávanou. Jedna z her však byla o něco sofistikovanější. Vybrali jsme si náhodného kolemjdoucího a nepozorovaně ho sledovali.

Městská sledovačka

Plížili jsme se za ním a všemožně se schovávali, jen aby nás neviděl. Zpětně si ale myslím, že nás nebylo tak těžké zpozorovat, a to, že jsme nikdy nebyli prozrazeni, spíš vyplývalo z ochoty dospěláka přistoupit na naši hru.

Poznáte místa, která s běžným průvodcem cestovní kanceláře sotva kdy navštívíte.

Jenže tahle hra se za těch třicet let změnila v něco úplně jiného. A kdo ví, jestli je to vůbec hra. Spíš bych to popsala jako aktivitu hraničící až se stalkingem. Spočívá rovněž ve výběru náhodného člověka ve městě, kterého pak sledujete. Cílem ale je, že se z něho stane váš průvodce po městě, které poznáváte jeho očima.

Tento způsob turistiky se ve světě stává čím dál oblíbenější a je svým způsobem i receptem na to, jak se vyhnout turisticky exponovaným místům a nenechat se ušlapat davy lidí, kteří si u každé pamětihodnosti pořizují alespoň tři selfíčka. Zároveň poznáte místa, která s běžným průvodcem cestovní kanceláře sotva kdy navštívíte.

Náhodný kolemjdoucí

Debbie Kentová, přispěvatelka listu The Guardian, se podělila o svou zkušenost z návštěvy srbské metropole Bělehradu. „Po dvou dnech, co jsem dorazila do Bělehradu, mě na ulici zaujal chlapík v růžových kalhotách. Určitě je místní, řekla jsem si,“ popisuje Kentová počátek své netradiční vycházky po městě. Muž si prý vykračoval po ulici rázně a sebejistě, což je známka toho, že nebloudí a dobře to tam zná. Někdy musela z chůze přejít do poklusu, aby se svým „průvodcem“ dokázala udržet krok.

Stále jsem si opakovala, že toho člověka nestalkuji. Když náhodou z ulice zamíří mimo veřejný prostor, okamžitě s tím přestanu.

Novinářce prý tuto neotřelou radu, jak poznat různá místa Bělehradu, dal známý srbský umělec a animátor Miloš Tomić. Pokud se někdy k něčemu takovému odhodláte, připravte se na smíšené pocity. Na jedné straně se tak trochu vrátíte do dětských let, protože zažijete možná dávno zapomenuté dobrodružství, na straně druhé si budete připadat jako stalkeři. „Stále jsem si opakovala, že toho člověka nestalkuji – nic o něm nevím, neznám ani jeho jméno, a když náhodou z ulice zamíří mimo veřejný prostor, okamžitě s tím přestanu a vrátím se na Náměstí republiky,“ ujišťovala se prý Kentová v tom, že přece nedělá nic špatného.

Fenomén „pronásledování“ náhodných lidí ale není tak úplně nový. A jak Debbie Kentová vysvětluje, „myšlenka má dlouholetou tradici zejména mezi umělci“. Kořeny lze podle Kentové spatřovat v povídce Edgara Alana Poea Muž davu z roku 1840. A umělci jsou ti, kteří tuto tradici přenášejí až do dnešních dnů.

Jako výuková metoda

Profesor Plymouthské univerzity, umělec a spisovatel Phil Smith prý tuto metodu používá při výuce. Posílá své studenty do ulic s tím, aby si někoho náhodně vybrali a šli v jeho stopách. „Idea je taková, že prozkoumáváte veřejná prostranství, ale nejste to vy, kdo vybírá trasu,“ říká Smith. Záměrem je, aby vás sledovaná osoba zavedla na místa, na kterých jste nikdy předtím nebyli nebo jste ani netušili, že existují.

Když ti, co plánují, vědí, kudy vedou oblíbené trasy pěších, je větší šance, že nové budovy vyrostou tak, aby lidem komplikovaly život co nejméně.

Také Smith dává pozor, aby se jeho studenti nedostali do křížku nejen se zákonem, ale aby ani náznakem nenarušovali soukromí osoby, kterou si na ulici zvolí jako svého průvodce. Jedno ze základních pravidel, které Smith svým studentům vštěpuje, zní: okamžitě sledování ukončit, jakmile by pojali sebemenší podezření, že si toho dotyčný člověk všiml. „Také jim říkám, aby si nevybírali někoho, s nímž by se cítili nekomfortně, nebo někoho, kdo by se naopak mohl cítit nekomfortně s nimi,“ dodává Smith.

Když se chodí „jinak“

Proč to umělci dělají? Důvodů je víc. Od sbírání materiálu a inspirace přes učení se určité sebekontrole až po procvičování schopnosti dívat se na svět kolem sebe jinýma očima. Jenže tento zvláštní způsob poznávání míst našel své využití také v jiných oblastech lidského života. Například Blake Morris, jeden ze zakladatelů skupiny Walk Exchange, na něm de facto postavil fungování celého projektu.

Někdy je lepší se spolehnout na staré dobré vyšlapané cestičky.

Walk Exchange je spolek nadšenců, kteří chůzi (nejen) po městě chápou jako vzdělávací aktivitu. Pořádá kurzy takzvané „kreativní chůze“, kde se účastníci dozvědí spoustu zajímavých věcí nejen o chůzi jako takové, ale především o místech, která společně navštíví. „Chodíme, abychom se učili,“ stojí mimo jiné na webových stránkách skupiny.

Nechte lidi chodit

Pozorování, kudy lidé chodí, je ale užitečné třeba i v urbanistice či architektuře. Takové informace mohou zlepšit plánování městské zástavby. Když ti, co plánují, vědí, kudy vedou oblíbené trasy pěších, je větší šance, že nové budovy vyrostou tak, aby lidem komplikovaly život co nejméně. Dnes nám k tomu sice mohou pomoci technologie (mobilní telefon má snad dnes opravdu každý), ale někdy je lepší se spolehnout na staré dobré vyšlapané cestičky.

Třeba když se u nás před lety stavěly paneláky, pro mě poněkud nepochopitelně se ruku v ruce s tím vytyčovaly trasy pro budoucí chodníky. Když bylo vše hotové a lidé se nastěhovali, po sídlišti se pohybovali všelijak, jen ne po chodnících.

Reklama

Ty se nakonec musely předělat a přizpůsobit lidem. Na tom se dá názorně ilustrovat, jak důležité je vnímat své okolí a nesnažit se lidské jednání napasovat do nějaké předem vytvořené škatulky.

foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian