David Černý z projektu Miluju Prahu: Tramvaje bych vrátil i na Staromák

Pochází ze staré pražské pekařské rodiny, studoval historii a celý život o Praze píše. Svou lásku k hlavnímu městu chtěl však novinář David Černý sdílet i s ostatními, a tak si založil stránku Miluju Prahu. Zpočátku publikoval jen své oblíbené fotky Prahy, stránka se však rozrostla na už skoro 90 tisíc fanoušků a spousty lidí dnes nadšeně posílají své vlastní fotky.

Protože se náš rozhovor týkal staré Prahy, popovídali jsme si o ní v jedné z nejstarších pražských kaváren Café Louvre. Co městu chybí a co by se podle Davida mohlo změnit tak, aby Pražané drželi víc pospolu?

V čem vlastně spočívá projekt Miluju Prahu?

Lidé nám posílají fotky. Teď máme třeba atraktivní téma „zasněžená Praha“, chodí jich spousta, posílají je buď mailem, nebo do zpráv, do komentářů na Facebooku. Já z nich udělám album a dám do něj úplně všechny fotky, co přijdou. A když je fotka hodně kvalitní, umístím ji samostatně.

Jak ti lidé vědí, co mají fotit?

Vyhlašujeme třeba témata. Zadání musí být vždycky dost obecné. Může být třeba „Vyfoťte Vltavu“. To jde, nesmí to být moc konkrétní. Lidi se snažím přimět k tomu, aby fotky posílali mailem.

Co se vydraží, jde na charitu. Loni se vydražilo asi za 90 tisíc a děti za to jely na prázdniny do Itálie.

Protože jednak si myslím, že tam je menší riziko, že to někde neukradli, a taky to vyžaduje nějakou aktivitu. Je to takový filtr. Všechny moje projekty stojí na ambici lidí se prezentovat tak, aby je někdo pochválil, aby obsah, který vytvářejí k něčemu byl, aby se uplatnil.

Ty fotky posílají amatéři, nebo profesionálové?

Dneska už je to strašně těžký rozlišit, fotí úplně každý. Odpadly technické problémy, takže podle mě vlastně stačí, když člověk umí fotku zakomponovat. Fotek je tolik, že ztrácí komerční hodnotu a profesionálové přestávají fotit kvůli výdělku, protože se focením dnes uživí už jen málokdo. A někteří lidé kvůli Miluju Prahu vlastně začali fotit. Já jim tam publikuju obrázek a fotografy potěší, že dostanou stovky lajků. Zájem a pochvala je hlavní motivace.

Beru lidi a to co vytvořili vážně. Zajímá mě, co dělají a vždy se snažím s tím dál pracovat. Já s nimi komunikuju, odepisuju jim na maily, každému odepíšu i kdyby jen „děkuji za krásnou fotografii, najdete ji tady, nashle". A dost často se stane, že pak uvidí svou fotku na Miluju Prahu a napíšou: "Nejlepší den mého života, moje fotka je na Miluju Prahu." V určitým segmentu to má velice dobrý zvuk.

Co dalšího je motivuje?

Třeba to, že dávám dohromady výstavu. Předvyberu si fotky, obešlu lidi, oni něco pošlou, já pak udělám finální výběr. Pak ta výstava většinou visí dva měsíce v Jindřišské věži. Kastelánka věže Lucie Dolfi říká, že je někdy obtížné dostat lidi na výstavu, ale u výstavy Všechny krásy Prahy to problém není.  Na konci se fotografie z výstavy vždy draží ve prospěch znevýhodněných dětí. Loni byl výtěžek z dražby přes 90 tisíc korun a pomohl dětem z SOS dětských vesniček.

Co ještě děláte?

Součástí Miluju Prahu je i web, kam píšu historické zajímavosti z Prahy. Na základě toho, mě oslovilo vydavatelství Grada, zda bych dal dohromady z těchto článků knížku. Vznikla tak kniha 25 tajemství Prahy, jejíž velmi důležitou součástí jsou snímky, které posílají fotografové na Miluju Prahu. Jde vlastně o knihu, která textově i fotograficky vznikla na sociální síti – na facebooku Miluju Prahu.

Největší věc je ale kalendář Miluju Prahu, který vydáváme každý rok a část z jeho prodeje opět míří na pomoc dětem. Kolem stovky autorů má ambici dostat své snímky do kalendáře. Je to velmi prestižní záležitost. Fotografie, které nominují fotografové průběžně publikuji na facebooku Miluju Prahu.

Každý rok nám pošle fotky 3,5 tisíce lidí. Zhruba sto fotografů má ambici v kalendáři být. Někdy v březnu dubnu zveřejním, že se začínají vybírat fotky, a spousta lidí je začne posílat. Dám tam nominační pravidla, pak se to tam nějakou dobu mele, lidi to lajkujou...

To finální rozhodnutí je ale stejně na mně. Protože kdybych to dělal jenom podle lajků, tak tam mám třeba 12 Karlových mostů, to je hodně. Musí se tam střídat roční období a mělo by to být pestrý. 

Ovlivňujete spoustu lidí…

Média se hrozně proměnila, teď můžu sám dělat plnohodnotný médium, což vůbec dřív nešlo. Dřív jste na to potřebovali strašně moc peněz, nějakou pozici na trhu a nevím, co všechno. Na projektu pracují ještě další lidi, kteří dělají třeba obchod. Ale po stránce obsahové utáhnu Miluju Prahu s dosahem 400.000 čtenářů týdně sám. To by bylo dříve nemyslitelné.  

Kde jste bral inspiraci pro knihu 25 tajemství Prahy?

Většinu těch věcí vím z rodiny, kde se o nich mluvilo. Vyprávěli mi o záhadné pražské mumii, o zbytcích Judtina mostu, o tom jak se v Praze měřilo poledne, o druhém pražském orloji nebo o dojemném náhrobku svaté holčičky. Ty příběhy jsou součástí mého dětstvé mého domova v Praze. Myslím, že lidi moc nevnímají to, že ze Starého Města může i někdo pocházet. Mají za to, že tady nikdo není. Vnímají centrum jako atrakci. Ale tady lidi normálně žijí. Je fakt, že teď to tu Airbnb mění celé v hotel, takže se to samozřejmě trochu vylidňuje. Malá Strana se vylidnila úplně. Což není dobře, ale na druhou stranu si myslím, že Praha to vydrží. To je jako, že teče voda, to zas přejde.

Inspirují vás fotky a příběhy města k nápadům, jak Prahu vylepšit?

Já na Miluju Prahu skoro vůbec nedělám kontroverzní věci. Celý projekt je postaven na tom, že je to hezký. To je ta náplň. Vrchol kontroverze je třeba to, že tam dám něco k výročí úmrtí Havla. Ale jedna věc, která si myslím, že Praze chybí obecně a souvisí to s tímhle projektem, je fakt, že tu chybí rituály.

Akce, kde by se všichni sešli, jako byly třeba novoroční ohňostroje, které teď mimo toho oficiálního zrušili. Což je podle mě chyba. Protože to je jedna z mála věcí ve městě, kdy se všichni lidé z Prahy sejdou a dělají něco spolu. A těchto věcí je v Praze strašně málo. Jako například v Benátkách mají karneval, bienále, Regattu Storica – velké městské slavnosti, na které se celé město těší.

Myslíte, že to lidem chybí?

Myslím, že si to nepřipouštějí, ale chybí. Chybí potom ten pocit, že to město je naše, že existuje nějaká pražská pospolitost. A těch věcí je prostě málo. Ale oni to také ne vždy ocení. Vezmu to na příkladu Navalisu. Navalis jsou obnovené barokní slavnosti, připomínající svatého Jana Nepomuckého. Ten je jediný český univerzální svatý, žádný jiný nemá ve světě takový dosah. V předvečer jeho svátku ze svatého Víta vychází procesí, dojde se dolů, na Karlův most přesně na místo, kde bylo jeho tělo ve 14. století shozeno do vody. Tam kardinál mávne praporem, vyjedou lodě a závodí.

Měly by tu být tramvaje všude. Já osobně bych vrátil tramvaje i na Staromák.

Pak uprostřed Vltavy je ponton a tam je velký orchestr a hraje každý rok novou skladbu, na konci je ohňostroj. A je to jedna z věcí, která může být tou velkou akcí, kde se Pražani sejdou. A ten Jan Nepomucký je docela dobrá záminka. Ale je pravda, že to některým lidem vadí. Že to je třeba moc okázalý, že je to moc velký, že jdou do toho ti katolíci... A že je to strašně složitý. Když jste ve městě typu Benátky, tak tam mají prostě karneval, festival a Regata Storica a všichni se radují, protože v tom městě něco mají.

Co byste v Praze změnil, kdybyste měl tu moc a mohl něco změnit ze dne na den?

Měly by tu být tramvaje všude. Třeba na Příkopech. Já se třeba z domu ze Staroměstského náměstí nemůžu dostat veřejnou dopravou pohodlně na Hlavní nádraží. Když jste z Letňan, tak sednete do metra a dojedete tam metrem. Ale já musím jet metrem z Můstku na Muzeum a z Muzea na Hlavní nádraží. Takže pěšky je to lepší, protože je to rychlejší. A najednou zjistíte, že je to nádraží vlastně daleko. Ode mě je to na nádraží dál než z těch Letňan. Protože zrušili tramvaje, když postavili v 80. letech metro. Mysleli, že to metro je nahradí.  Ale ono je nenahradí.

Já osobně bych vrátil tramvaje i na Staromák. Aby přijížděly Pařížskou. Z náměstí by tramvaj odjížděla Celtnou a na náměstí by jela z Dlouhé. Protože tramvaj je super městotvorná věc, umožňuje přepravu lidí na krátké vzdálenosti a proto podporuje místní život. Proto je Václavák tak strašnej, protože tam nejezdí tramvaje. Kdyby tam jezdily tramvaje, tak se tam vrátí místní lidi. Já na Václavák taky nechodím, tam jsou jenom bordely a to náměstí je hnusný. Ale kdyby tam jezdila ta tramvaj, tak by to tomu místu hodně pomohlo.

A co si myslíte o tom, když z města mizí některé stavby? Třeba teď se má bourat Transgas...

Já osobně Transgas nemám rád. Ale moc té moderní architektuře nerozumím, takže se k tomu nechci moc vyjadřovat a ani se v tom nijak angažovat. Mně se ta stavba nelíbí, podle mě je odporná. Celej ten brutalismus mi přijde úplně odpudivý. Já jsem kdysi dělal v Rozhlase, takže jsem kolem toho furt chodil. A vždycky mi to přišlo úplně ujeté. Ale třeba když se nedávno boural ten dům na Václaváku, ten na tom rohu s Opletalkou, tak to mi bylo taky úplně jedno, myslím, že ten vlastně za nic nestál.

Reklama

V takových případech se ale vždycky projeví purismus, že lidi nemají rádi nové věci. Ale třeba ten nový dům Drn na Národní je vevnitř úplně úžasnej. I to Quadrium docela ujde. Tam mi přijde zase fajn, že tam nechali místo na tu Kavkovu hlavu. Když si uvědomíte, kolik peněz jim tím uteče, mohli tam mít ještě jeden ten barák. Celá ta parcela je vlastně velmi velkorysá věc. To si lidi neuvědomují.

Takže to vidíte optimisticky, že by se do centra mohl vrátit život?

Jo, já si myslím, že ta Praha je fakt strašně silná. Že přežije všechno.

foto: Michaela Cásková, Miluju Prahu, zdroj: Miluju Prahu