Sedíme v elegantní kavárně Mezičasy v domě pro seniory Portus v ulici Karolíny Světlé, který Jan Lorman přeměnil za 120 milionů korun v nejdůležitější pražské centrum pro seniory. „Co děláme? Snažíme se, aby člověk i ve stáří zůstal sám sebou,“ říká Jan Lorman, ředitel společnosti Život 90. Jak prosté. Ale ne zrovna jednoduché.
Co seniorům nabízíte?
Naše mise lze vyjádřit slovy „s námi sami sebou“. Člověk by si měl i ve stáří udržet autonomii, což nemusí nutně znamenat nezávislost. Měl by ale mít smysl života a udržet si ho až do konce. Právě ztráta smyslu života je jedním z největších problémů stáří.
Výskyt sebevražd u mužů starších 75 let je zdaleka nejvyšší v celé populaci. Důvod je jednoduchý: Nemám důvod, proč tady být, jsem na obtíž.
Když nevíte, proč tady jste, nemáte důvod se potkávat s ostatními, něco dělat, nebo se třeba uzdravit. Stáří dokáže člověka často dostat na existenciální periferii.
Jak se dnes společnost k seniorům chová?
Společnost je nastavená vůči starým negativně. Sám to začnete poznávat už někdy po čtyřicítce, protože vám hodně zestárnou prarodiče. Rodiče bývají v šedesáti ještě relativně mladí. Navíc šedesátka nic není, to je krásný věk… No a najednou vás ta zkušenost přivede k tomu, že začnete přemýšlet o tom, jak starým lidem pomoci. Pak jde o to, jak je vaše rodina nastavená. Někde to funguje tak, že o své nejstarší členy se chce rodina za každou cenu postarat. Svého seniora do péče cizím lidem nesvěří ani za nic, přestože ti „cizí“ mu jsou schopni poskytnout sebelepší péči.
Ženy to mají o něco jednodušší. Jsou totiž společenštější
Na druhé straně jsou rodiny, které s tím problém nemají – senior je stařík, který patří pryč. No a takový přístup může seniora dostat do těžké krize, protože mu tím rodina vezme důvod existence. A to je zásadní problém, o kterém se málo ví. Výskyt sebevražd u mužů starších 75 let je zdaleka nejvyšší v celé populaci. Důvod je jednoduchý: Nemám důvod, proč tady být, jsem na obtíž.
Jaké jsou konkrétní důvody těchto sebevražd?
Často neunesou podporu a pomoc těch druhých, nesmíří se se závislostí. A muži to snáší mnohem hůř. Ženy vůbec stáří zvládají jinak, protože ženy jsou víc nastavené na vztahy. A my ve stáří potřebujeme mezilidské vztahy mnohem víc než ve středním věku, kdy kolem sebe máte lidi automaticky a jste samostatní. Ale pak jste najednou staří, chcete se pořád cítit užiteční a vztahy potřebujete. A když je nemáte, tak nastane krize. Ženy umí vztahy udržovat i ve vyšším věku, pořád mají někde nějakou kamarádku, se kterou třeba jenom štěbetají na telefonu, jdou na kafe nebo chodí sem k nám do Života 90.
Takže k vám chodí více žen?
Výrazně! Chlapi jsou líní, zabalení někde v samotě a prostě už se jim nechce ven. Ale pro to naše společenství jsou chlapi důležití. Když děláme nějakou aktivitu a chlapi se přidají, má to obrovský význam. Hlavně v tom, že ty naše ženy hned rozkvetou. To je naprosto úžasné. Bohužel, mužů u nás najdete jako šafránu.
Jak jste vlastně s Životem 90 začali?
Už od roku 1990 se snažíme, aby člověk našel odpovědnost za svůj vlastní život. Vycházíme z určitých principů, které jsme okoukali od francouzského duchovního a zakladatele charitativních organizací Abbé Pierra. Potkal jsem se s ním tehdy v Paříži na kongresu dobrovolníků. Vyprávěl o tom, jak v poválečné Francii řešil problém bezdomovců, kriminálníků, prostitutek, vojáků, kteří se vrátili z alžírské války, lidí, kteří neměli co jíst a nevěděli co se životem. A on jim nejprve dával almužnu, pak si pořídil pozemek u Paříže a tam poskytl prostor každému, kdo chtěl.
Jan Lorman na pražském magistrátu. Budovu má Život 90 od města pronajatou za korunu
Vymezil jim určitou část toho pozemku a řekl: „Tak tady si postavte přístřeší. A na to přístřeší si vyděláte tak, že budete chodit po Paříži a čistit sklepy a půdy. To harampádí vyčistíte a prodáte je v sekáči.“ A tak nejenom v Paříži, ale i v jiných městech začaly vznikat obrovské haly, bazary, kde se životní ztracenci naučili vydělávat na živobytí a na střechu nad hlavou. Šlo o to, aby se ten člověk sám o sebe začal starat – a to je základní princip, podle kterého fungujeme. Když jste senior, nikdo už vás dneska nepotřebuje a vy nevíte co se životem, nesmíte se přestat sám o sebe starat.
Co vám v práci dělá největší radost?
Nejkrásnější je, když člověk, který na tom byl všelijak, najde sebe sama a dokáže věci, které byly zdánlivě neuvěřitelné. Jeden příklad z poslední doby: Paní, se ze dne na den téměř přestala hýbat a zápasila s tím svým stavem, přitom má obrovský výtvarný talent. Manžel jí sem tedy vždycky doveze ráno a ona tady celý den tvoří. Není odevzdaná, namalovala spoustu krásných věcí. A nedávno dokonce začala vést výtvarný kurz. Jiná paní k nám přivezla maminku, že ona už nemá chuť žít, že si s ní nevědí rady. A my jsme ji přijali a vzali do třicetičlenného pěveckého sboru, kde nejstarší dáma má asi čtyřiadevadesát let. Každé úterý se scházejí a zpívají lidové písně a oné paní to nesmírně pomohlo.
Nebo vám řeknu další případ: Paní v jednom týdnu přišla o manžela i syna. Manžel zemřel a syn se zabil na motorce. Když ji k nám přivezli, byla apatická a vůbec nemluvila. Ovšem moje žena dostala skvělý nápad. Měli jsme tady králíka v kleci a ona ho dala k té paní do pokoje. A co se nestalo: Ta paní začala králíkovi vyprávět svůj příběh. Vytvořili si pevný vztah. Protože vždycky je to o vztahu.
Ano, bez vztahů člověk vlastně není nic…
Podstata je v tom, že se navzájem ovlivňujeme. Není to tak, že já jsem lékař a vy jste objekt mé péče. My jsme oba jsoucna, která se navzájem ovlivňují. Tu péči si poskytujeme vzájemně. To platí u doktorů stejně jako v sociálních službách, kdekoliv, i v normálním životě. Tohle je naše filozofie. Máme dobrovolníky, kteří umí anglicky nebo dobře malují nebo umí pracovat s počítačem – to bylo už na začátku, teprve později jsme dospěli k dalším službám, jako je naše lůžkové oddělení. Není to ale tak, že by u nás byli lidi jako v domově pro seniory, aby tu byli na dožití jako v LDN. Lůžkové oddělení je jen na přechodnou dobu. Je to pomoc lidem, kteří třeba skončí hospitalizaci a ještě nejsou schopni žít samostatně.
Dům, kde sídlíte, je vašeho sdružení?
Dům patří hlavnímu městu Praze, ale my ho v roce 1995 dostali do nájmu s tím, že ho zrekonstruujeme – byl totiž v zoufalém stavu. Takže nájem je sice za korunu, ale rekonstrukce, vybavení a provoz nás stály už skoro 120 milionů. V přízemí máme divadlo, kavárnu a poradny. Také máme linku důvěry, která funguje 24 hodin denně zdarma na čísle 800 157 157.
Jan Lorman (1946)
V roce 1990 zakládal se svou ženou Blankou organizaci Život 90. Jejím cílem je umožnit seniorům žít plnohodnotný život. Organizace v Praze od poloviny 90. let provozuje dům Portus, komunitní centrum pro seniory a jejich blízké, kde poskytuje služby 365 dnů v roce, 24 hodin denně. Provozuje také Divadlo U Valšů, kde se mohou setkat senioři i mladší generace, a vyměňovat si tak své zkušenosti.
V prvním patře pořádáme kurzy, v druhém patře máme devět lůžek. Kurzy jsou pro dvanáct až patnáct lidí. A nejrůznějších skupin máme sedmdesát. Naší zásadní službou je ale tísňová péče. Zřídili jsme ji v roce 1992, když tady nikdo nevěděl, co to je. Úplně nahoře je dispečink. Lidé mají u sebe doma tlačítko, a když je potřeba, můžeme zasáhnout. Denně pomáháme zhruba tisícovce lidí.
Jste napojení na státní zdravotnickou službu?
Ne, to je naše samostatná služba. Pracuje na ní 12 dispečerek, které mají karty našich uživatelů, kterých jsou po republice stovky. Neřešíme jen krizové případy. Jednou za týden navíc každému z těch lidí voláme a ptáme se, jak se mají, co potřebují… A tím také vytváříme vazbu.
Tato služba slouží našim klientům, u kterých známe zdravotní a sociální data. Musíme znát jak je, tak rodinu i pečující, které pak voláme v akutním případě k pomoci. Známe bydliště seniora, jeho lékaře. Tohle oddělení má patnáct zaměstnanců. Máme tam i speciální výjezdovou službu, která vyjíždí s houkačkou a klíčky od bytu k akutním případům.
Vy máte klíče od bytu?
Jasně, musíme si přece nějak odemknout – nezapomeňte, že se jedná o velmi staré lidi, kteří žijí sami. V první instanci ale voláme sousedy, což je optimální varianta – přijde sousedka a člověka, který třeba leží na zemi, zvedne a posadí. Nemusí umět nic zvláštního, ale na místě je během několika minut. A samozřejmě, pokud je situace vážná, voláme i záchranku.
Jak jste na tom finančně? Podporuje vás stát?
Stát nás samozřejmě podporuje. Ale musíme se i sami starat – kromě naší práce musíme také dát důležitým lidem vědět, že existujeme, kdo jsme a co děláme. Prostě s nimi udržovat vztah, stejně jako s našimi klienty. Získáváme díky tomu prostředky od filantropů. Pomáhá nám taky třeba Nadace české spořitelny.
Jak vás vnímají rodiny vašich seniorů?
Jim pomáhá už jen to, že vidí, že má jejich senior nějakou stálou péči. Když máte závislého seniora doma, tak máte pořád nějaké nervy, jestli se s mámou něco nestalo, jestli neupadla… Proto v polovině případů o tuhle službu žádá právě rodina. A pak najednou zjistí, že už senioři být doma nemusí, že ohlídáme jejich bezpečí i venku. A tak tihle lidé zase začnou být aktivnější a můžou třeba zase začít chodit na procházky do lesa. My prostě pomáháme seniorům, ale taky rodinám, aby všichni jejich členové mohli normálně fungovat.
Reklama
foto: Archiv Jana Lormana, zdroj: Život 90
