Petra Miškejová: I za posledních 25 let vznikala v Česku krásná architektura

Většina Čechů si podle Petry Miškejové nemyslí o architektech a stavebnictví nic dobrého. V minulosti bylo tímhle řemeslem dokonce opovrhováno. A tak se to rozhodla změnit. Založila projekt Stavba čtvrtstoletí, který má být takovou reflexí uplynulých pětadvaceti let v české architektuře.

Veřejnost prý také často nemá ani tušení, že české výrobky, technologie nebo stavební řešení slaví úspěch ve světě. Povídali jsme si tedy o tom, jaký je stav současné české architektury, o povědomí české veřejnosti o oboru, ale třeba i o současném trendu Smart City. 

Jak to z vašeho pohledu v dnešní době vypadá s českou architekturou?

Architektura se tak jako v každé jiné době odráží od vztahu investora k architektovi. V obecné rovině nám dnešní doba ukazuje devalvaci pozice architekta. Ten se stal snadno vyměnitelným zbožím, než aby byl rovnocenným partnerem pro zadavatele stavby. Klidně se stane, že nakreslí stavby, ale už nemá vliv na interiéry a detaily, protože to převezme jiný architekt.

Retrospektiva dvaceti pěti let ve stavitelství dává úžasný příběh reflektující naše zájmy, ale také vývoj požadavků, například na ekologii staveb a ekonomiku jejich provozu.

Jde o byznys spíš než o výsledek. Na druhé straně ovšem vidíme – žel spíš ojediněle – případy, kdy tomu tak není, kdy investor svému architektovi věří, a proto mu nechá volnou ruku. To totiž znamená, že věří sobě, architekta uznává jako autoritu a zbytečně mu nemluví do práce. A podle tohoto vztahu to pak vypadá s architekturou.

Je to třeba i tím, že architekti stojí moc peněz?

Architekti stojí úměrně. Jejich práce využívají běžní pracující lidé nebo podnikatelé, protože vědí, že architekt jim přinese úsporu peněz při stavbě i jejím provozu, zlepší kvalitu prostředí. Není to předražená služba, kterou by si nikdo nemohl dovolit. Lidé z branže dělají i zcela drobné stavby, zásahy do krajiny, pracují pro obce.

Chcete na tohle poukázat i vaším projektem Stavba čtvrtstoletí?

Přesně tak. Jde o to ukázat architekturu a stavitelství napříč celým spektrem, od sakrálních staveb přes developerské projekty po technickou infrastrukturu. Vyhlašujeme celkem 21 kategorií. Projektem Stavba čtvrtstoletí chceme tomuto oboru vrátit prestiž, kterou ztratil v 90. letech. Někde tu prestiž zase vybudovat úplně od píky a někde ji zlepšit. Sbíráme až neskutečné příběhy třeba o tom, jak se do jednoho sousedství přistěhovala rodina, kde otec vlastnil stavební firmu, a sousedovic děti dostaly zákaz se s nimi kamarádit, protože stavař se musí rovnat gauner. Což je docela drsné.

Dneska ze statistiky vyplývá, že díky krizi ve stavebnictví v letech 2008 až 2009 odešlo z oboru na šedesát tisíc lidí. To má šílený a dlouhodobý vliv na kvalitu práce a prestiž oboru. Z nedávného průzkumu vyplynulo, že v České republice se v současnosti učí na zedníka asi pět set učňů, dvacet tři elektrikářů a šest kameníků. Zdá se to jako sci-fi, ale je to tak. A to v národě, který má z historického hlediska v oboru skvělou pověst zručné a mistrovské práce. Přitom z finančního hlediska už se řemeslo znovu dostalo do dobrých čísel.

A z finančního hlediska je to taky lukrativní práce...

Jistěže je. Ale rodiče mají často pocit, že jejich děcka mají být hlavně v klidu, v teple kanceláře a dělat manažera nebo ekonoma. Napříč celým oborem je každopádně velmi patrný odliv odborníků buďto do jiných profesí, nebo do zahraničí. Velmi chybí i studenti. Důvod, který si monitoruje například ČVUT v Praze, je, že rodiče těchto dětí čtou negativní zprávy o korupci, politikaření, nebezpečnosti práce a tak podobně. A ti jsou pořád zásadní, pokud jde o výběr školy pro jejich potomky. Tohle je tedy velmi nezasloužená vizitka českého stavitelství.

V uplynulých pěti letech jsme s řadou odborníků osobně navštívili mnoho staveb, takže víme, že umíme stavět špičkově, že jsme velmi konkurenceschopní také v zahraničí a že se české firmy a architekti podílí na velmi zajímavých stavbách. My chceme ukázat zajímavosti známých staveb a také stavby, které jsou veřejnosti skryté. Touhle „naukou o oboru stavitelství“ chceme i přitáhnout pozornost k novým turistickým cílům.

Proč se podle vás některé městské části Prahy rekonstruují víc nebo rychleji a jinde se toho zas tak moc neděje?

Praha už dlouho zažívá stavební boom, který je viditelný zejména v developerské výstavbě, což jsou soukromé investice. Developeři se soustředí na výdělečný byznys, takže rádi využívají brownfieldy, přivedou život do dlouhodobě mrtvých částí města nebo revitalizují chátrající oblast.

Z dlouhodobého hlediska je to dobře pozorovatelné na příkladu Karlína, který zažil ohromný boom, jehož impulsem byla vlastně zkáza, povodně v roce 2002. Veřejné investice jsou v Praze mnohem pomalejší. Přitom právě město by správně mělo být garantem úrovně a kvality výstavby a nejlepším příkladem pro soukromé investory, jako se to povedlo třeba v Litomyšli. My se v projektu zabýváme nejlepšími příklady dokončených staveb a rekonstrukcí, na kterých můžeme stavět prestiž oboru.

Řešíte v projektu i to, jak stavby a architektura ovlivňují společnost?

Ano, protože stavby se bezprostředně týkají života člověka, zrcadlí stav společnosti, zobrazují její potřeby i vývoj. Jsou úzce spjaty s každodenností, s kvalitou pracovního prostředí i soukromého žití, stejně jako s kulturou. Toto mapování staveb posledních dvaceti pěti let je perfektní vzorek a reflexe života společnosti. Protože dřív než samotná stavba vzniká potřeba společnosti. Žádná stavba se nestaví bezúčelně. Dřív se taky nestavěly superpočítače nebo laserová centra jako dnes.

A jak myslíte, že se s měnícími se potřebami společnosti bude stavitelství a architektura vyvíjet?

Výhled do budoucna říká, že se vylidňují vesnice a zahušťují velkoměsta. Ten poměr trvale osídlených měst vůči vesnicím se zvětšuje. To znamená, že se nejvíc staví nové byty. Zde jsme velmi zaspali, a tak budou nové byty ještě nějakou dobu v popředí zájmu. S tím úzce souvisí potřeba pracovních ploch, to jsou zase administrativní centra. Třeba na začátku devadesátých let se nejvíc stavěly autosalony, pumpy a banky. Ta retrospektiva dvaceti pěti let ve stavitelství dává úžasný příběh reflektující naše zájmy, ale také vývoj požadavků, například na ekologii staveb a ekonomiku jejich provozu.

Vy jste donedávna měli otevřené přihlášky do projektu. Co se bude dít dál?

Do projektu se stavby hlásí průběžně. Od listopadu 2018 intenzivně pracujeme na tvorbě kvalitní databáze, do které své stavby hlásí investoři, architekti, stavební firmy nebo i samotní uživatelé. Jde nám o mapování staveb dokončených od roku 1993 dodnes. Prvním milníkem a první uzávěrkou přihlášek je konec března pro stavby, které se chtějí zúčastnit odborné ankety, ve které si budou přihlašovatelé vybírat své vítěze sami. Pracujeme na televizním cyklu o nejlepších stavbách. Jeho jedinečnost je v tom, že na stavby nahlížíme jako na špičkový výsledek týmu, ve kterém se všechno povedlo.

Následovat budou putovní výstavy u nás i v zahraničí, publikace, komentované prohlídky a další akce. Jedinečnost projektu spočívá v jeho komplexnosti, jdeme napříč celým oborem. Pracujeme se skvělými profesionály. Současně víme, že zde vznikl velký dluh vůči veřejnosti. Proto se zaměřujeme na komunikaci i tam, kde lidé dnes často bývají. V obchodních centrech, na náměstích, na sportovištích, u televizí, ale třeba i ve vlacích.

Které všechny stavby se do projektu hlásí, třeba i dopravní?

Mapujeme výstavbu v celém jejím spektru. Je to 21 kategorií od dopravních staveb, vodních, železničních i silničních, stavby technické infrastruktury přes obchodní centra, stavby pro vědu, výzkum, kulturu až po sakrální stavby, bytové domy, sportoviště, urbanistické celky a tak dále. Je toho hodně a je to ohromně obohacující práce. Skoro každé pracovní jednání je pro mě zároveň vysokoškolskou přednáškou. Projekt má nakonec i svůj původ v doktorandském studiu, které jsem začala na ČVUT.

I jako doktorandka byste doporučovala stavební učňák?

No jistě. Uvedu příklad z Chrudimi, kde je skvěle vybavený strojírenský a stavařský učňák s velmi zdatným panem ředitelem. Mají perfektně vybavené dílny, ale chybí jim studenti. Jinde celé školy zavírají ani vysoké školy nemají dostatek studentů. Přitom se dneska díky zavádění BIM úžasně propojil svět stavitelství, facility a IT. Také se díky stavitelství můžete dostat do světa, být součástí světově významných staveb. Nebo pracovat doma v Česku, dobře si vybrat pro koho a specializovat se. Protože člověku je přirozené pracovat na jedné věci nebo tématu do hloubky a pojmout ji ve všech vazbách. Ovšem my jsme vedení opačně, k plošnému nasávání všeho a nicneříkajícího množství povrchních informací.      

A opravdu za to můžou rodiče? Možná je to tím, že mladí lidé prostě nemají chuť k fyzické práci.

Podle mě je to odkaz rodičů, kteří v devadesátých letech měli za co bojovat, přišla změna a nám chtěli předat to nejlepší. Tedy výdobytky demokracie a kapitalismu, což se zkrátilo na pohodlí, lenivost a spotřebu. To od nich byla asi logická úvaha, ale ukázala se jako docela nevýhodná. Nemáme dobré zedníky, zato máme hodně nešikovných manažerů. Plus z předrevoluční doby tu zůstalo vytěsnění řemeslníka na okraj společnosti, ten přitom u západních sousedů požívá úctu. „Pan truhlář“.

Znám kluky, kteří po vysoké škole zahořeli láskou ke dřevu, tak si udělali učňák a dneska je to baví i živí. Takže se pojďme soustředit na to, co je fakt pozitivní, z čeho si můžeme vzít příklad, co je zajímavé a v čem je život – to je trvalá udržitelnost. Relativně nově zavedený systém BIM je dobrou cestou pro ty, kteří jsou na pomezí IT a stavební profese.

Co ten systém umí?

Má přinést energetickou a také ekonomickou úsporu. Sleduje stavbu od prvních výkresů přes dodávky a montáže po revize sítí, upozorňuje na stav, dělá inventury například úklidových prostředků. Máme už i pastičky na myši řízené přes GPS, ty se používají například v obchodních centrech. Ale podle mě vám kočka přinese víc radosti. 

Takže ty stavby svým způsobem obživnou. Budou mít tu svojí digitální stopu.

Ano, kromě toho, že jsou fyzicky postavené, mají i svou digitální kopii, která umí řešit věci od stolu s počítačem bez potřeby chodit na obhlídky. Nebo jdete rovnou tam, odkud to na vás bliká. To je samozřejmě velmi obecně a jednoduše řečené, ale existuje na to celý obor.  

Teď jsem četla o člověku, který mapuje město fyzicky. Studuje, kudy lidí chodí, jak jsou aktivní na sociálních médiích, jaké má které místo hodnocení, co tam ty lidi dělají, jaké tam jsou teploty, smog...

To se využívá hlavně pro veřejné prostory nebo také pro místa, kde je třeba sledovat toky lidí, například na letišti. Sleduje se množství lidí nebo jejich pohodlí, délka fronty a podle toho se pak otevře více přepážek a upraví nastavení vzduchotechniky. To všechno je monitorováno a řízeno digitálně.

To vlastně zapadá do konceptu Smart City.

Přesně tak, je to součást konceptu využití technologií ve veřejném životě včetně toho pracovního, se kterým souvisí také doprava do zaměstnání.

Co si myslíte o Smart City, o chytrých lavičkách, lampách a dalších chytrých věcech? Není to spíš tak, že se začíná zbytečnostmi? Že se řeší wi-fi a nabíječky, ale nikoli celkový koncept.

Je to přesně tak, že se na to jde od konce, od detailu. Těžko říct, jestli se dá touto cestou dobrat ke skutečnému Smart City, nebo to zůstane pouze jako trendová myšlenka na efekt. Já nevím, proč si mám nabíjet vybitý mobil na zastávce, kde strávím pár minut, když na ní nenajdu ani obyčejné hodiny, které jsou na zastávce MHD docela důležité... V čem pak mám tu výhodu?

Reklama

foto: Archiv Petry Miškejové, zdroj: Stavba čtvrtstoletí