Tak prý jsem zamindrákovaný maloměšťák, Čecháček, kterej zjistil, že se jezdí auty a vlakem, napsali mimo jiné dobří lidé (většinou z venkova) do komentářů k mému předchozímu textu. Psal jsem o Praze, která ztrácí svoji podstatu, a o náplavách, které za to mohou. A za příklad jsem dával tři období, kdy moje město bylo minimálně evropské: karolínské, rudolfinské a prvorepublikové. Prý jsem nostalgik, který nechápe globalizaci současného světa a marně sní o Praze, která zmizela. Protože svět už je prý jinde, mám se tam vypravit a sám poznám.
Být Pražákem je stav ducha
Kamarád Tadeáš K. mi napsal, že být Pražákem je stav ducha. Souhlasím, ale teď vysvětlujte způsobem současným lidem pochopitelným, tedy třeba na Instagramu, „stav ducha“. Vysvětlujte jim, proč si myslím, že náplavy, tedy lidé nemající intelekt chápat město jako propojení božského s pozemským, minulého s budoucím, evropského s místním, město ničí. Tím, že připomínám doby minulé, ale nevolám po Praze jako skanzenu. Naopak. V oněch dobách, které dávám za vzor, byla Praha veskrze moderní. Ptám se: Jak uvolnit a najít energii, která město provinční změní v magnet pro kreativní lidi z celého světa?
Připomínám-li minulost, pak neříkám: pojďme zpět, ale ptám se, kde najít energii a vůli, která zde byla.
Praha nemůže mít jinou ambici. A tvrdím, že náplavy – které definuje úroveň ducha, ne místo trvalého bydliště – z Prahy dělají něco, co jí bere její jedinečnost. Je jim jedno, kde a proč zapadá slunce nad katedrálou, a Kafku znají jen z triček na zpocených tělech turistů. Připomínám-li minulost, pak neříkám, pojďme zpět, ale ptám se, kde najít energii a vůli, která zde byla. Nepoložili jste si v poslední době jednoduchou otázku jako já? A tohle nám opravdu stačí?
Kamarád Jakub K. z malého města, do Prahy jezdící každý den za prací, není náplava. Proč? Protože nechce dělat z Prahy malé město. A správně tvrdí, že náplavy jsou i Pražáci, kteří se přistěhovali na venkov, a chovají se tam jako ve své představě venkova. Pro mě to teda nejsou Pražáci, protože ti by se nikdy na vesnici nepřestěhovali, ale pro pochopení, co si představuji pod náplavou, to postačí.
Pražský k...y, to jsme my
Ptal se taky někdo, proč by mi vadilo, kdyby Praha bylo milé město. Protože Pražáci nebyli a nejsou milí lidé. Aspoň ne tak milí, jak si představuje většinový druh. Nejsou chápaví, citliví, plni porozumění pro potřeby jiného. To si zkoušejte v Hradci nebo Budějicích. Pražák je podivín. Nepříjemný, protože nemá čas někomu něco vysvětlovat, má vždy na práci něco důležitějšího. Třeba pít pivo. Všechno ví nejlépe a nebere ohledy. Ví, že svět má temnou stránku a že se jí nezbaví. Když na fanoušky pražských fotbalových klubů křičí na venkově „pražské k..vy“, tak oni odpovídají „pražské k..vy, to jsme my“. V tom pokřiku není žádný velký duch, ale vyjadřuje asi vše o tom, jak Pražáci kašlou na to, co si o nich myslí jiní. Náplavy to mají přesně naopak. Moc jim záleží, co si o nich ostatní budou myslet a jak na ostatní ony samy působí.
Svět začínají ovládat lidé od technologií, kteří mají daleko ke světu tvůrčímu, kdy se instinktem dotkne autor čehosi, co nikdo jiný neviděl a neznal.
To, co ztrácíme nejrychleji, je vůle vybudovat opět světové město. Stačí nám piknik v parku, nepotřebujeme novou katedrálu. Praha nemá symbol a emotivně vnímaný prostor vyjadřující dnes, tady a teď spojení tvůrčího se silami věčnosti. Kaplického knihovna mi přišla málo. Ale ani k ní jsme nenašli odvahu. Svět začínají ovládat lidé od technologií, kteří mají daleko ke světu tvůrčímu, kdy se instinktem dotkne autor čehosi, co nikdo jiný neviděl a neznal.
Praha potřebuje uvolnit mozky a ruce umělcům. Bez nich budeme velkým obchoďákem. A pak ani jím, protože do vesnic už budou nákupy rozvážet drony. Ptáte-li se, co je pro mě pražské a umělecké, tak třeba nemluvňata na Žižkovské věži. Jim nemusíte vysvětlovat, kdo jsou to Pražáci.
Reklama
foto: Shutterstock