David Gaydečka: Metronome má hlavně přinést hudební komfort

Metronome je něco jako vzácné šampaňské. Tak hvězdný line-up asi neuvidíte na žádném jiném festivalu. Do otevření bran na pražském Výstavišti zbývají ještě necelé dva měsíce, největší bonbónky už ale pořadatelé oznámili: Liam Gallagher z bývalých britpopových králů Oasis, Primal Scream, Morcheeba…

Robotizace na jednu stranu všechno usnadňuje. Já ale věřím v lidský prvek, protože kdyby se program festivalu tvořil na míru podle algoritmů, tak by to byla asi docela nudná akce.

Model exkluzívních koncertů by podle Davida Gaydečky měl návštěvníkům umožnit zhlédnout všechny hlavní hvězdy: „Ty největší už znáte, ale ještě tam pár dobrých hudebních bonbónků přibude,“ slibuje šéf festivalu Metronome.

Kolik kapel vlastně na festivalu celkem vystoupí?

Zhruba čtyřicet na čtyřech scénách. Program je postavený tak, aby bylo možno stihnout všechny hlavní koncerty. Máme dvě hlavní stage a lidé budou mít vždycky čtvrt hodiny na to, aby přešli z jedné na druhou. A pak máme indoorové scény, které hrají i do noci. Diváci tam loni zůstávali dost dlouho, bavila je letní párty, i když počasí loni nebylo zrovna nejlepší, letos se to snad zlepší. Přidali jsme ještě jednu halu, ale pořád zůstáváme na těch čtyřiceti koncertech, to si chceme udržet, nechceme to přepalovat.

Jakou letos odhadujete návštěvnost?

Zatím to roste. První ročník byl zavádějící, druhý ročník to skočilo v podstatě na dvojnásobku. Nechceme ale soutěžit v číslech. Areál plánujeme pro zhruba dvacet tisíc návštěvníků, kterým chceme udržet velice komfortní prostředí. Prostě, nikdo se nechce na festivalu mačkat. Jasně, na těch největších koncertech se všichni sejdou, ale on je ten areál dost prostorný.

Takže máte něco jako horní hranici?

I kdyby se to dobře prodávalo, tak my bychom to stopli. Ani do budoucna už nechceme moc růst, chceme být spíš exkluzivní akce pro hudební fanoušky dobré muziky, kteří u toho ocení i ten komfort. Třeba to, že festival není na poli, ale ve městě. Uvažujeme spíš o tom, jak to udělat, abychom mohli přivézt ještě víc hvězd, na jejichž koncerty normálně čekáte třeba pět až deset let.

Kolik lidí se podílí na přípravě Metronomu?

Ten hlavní nejužší štáb má patnáct lidí. Ti mají na starosti program, propagaci, produkci, administrativu, fundraising, protože bez podpory partnerů bychom nemohli konkurovat velkým evropským festivalům. Během festivalu je to ale pak až 1 200 lidí.

Metronome ale není jen samotná hudba. Dá se zajít na přednášky a různá další vystoupení... 

Řešili jsme otázku, jestli festival, na který kromě Pražanů přijede vlastně až polovina lidí z celé republiky a ze zahraničí, má vůbec mít doprovodný program. Doprovodným programem je totiž pro spoustu lidí Praha jako taková – chtějí si odpoledne zajít třeba na Hrad, na Karlův most, podívat se někam na Nové Město, do židovské čtvrti a pak jít na koncert. Nicméně po třech letech jsme se rozhodli, že tam doprovodný program bude. A vybrali jsme dvojtéma – vzdělávání a věda.

Hodně festivalů se věnuje třeba lidským právům nebo ekologii, my jsme si řekli, že jsme z univerzitního města a hlavně cítíme intenzitu diskuze ohledně vzdělávání jako celku. Lidé si začínají uvědomovat, že učitel by měl možná být lépe placený člověk, protože má na starosti naši budoucnost. Na učitelích a učitelkách závisí, jak budou vypadat volební výsledky, jak budeme konkurenceschopní ve světě. Proto se zaměříme na znalosti a kreativitu. Bude to zajímavé i pro rodiče s dětmi – ty se tam můžou inspirovat, ale také chceme nabídnout program pro ty, kteří mají zájem o osobní rozvoj a sebevzdělávání.

Mezi sponzory vidím třeba Lego.

Procházka doprovodnou zónou může lidem docela dost otevřít obzory, takže i Lego do toho konceptu může zapadnout. Jsme ale rádi, že do toho jsou připraveny jít i vážené instituce, jako je ČVUT nebo Akademie věd. V budoucnu čeká lidstvo dost změn. Robotizace na jednu stranu všechno usnadňuje – co pak ale budeme dělat, až se bude všechno dělat samo?

No doufejme, že vy budete pořád dělat festival.

Ale kdo ví, jestli se kapely nebudou třeba objednávat samy. Bez dramaturgie to ale nepůjde, to musí naštěstí pořád dělat člověk. Ovšem hrozí, že promotérovi řekne nějaký algoritmus: „Diváci, kteří navštívili váš festival, by si dost pravděpodobně přáli tyto kapely příští rok, protože já vím, že je to zaujalo a poslouchali to.“ Já ale věřím v lidský prvek, protože kdyby se program tvořil na míru podle algoritmů, tak by to byla asi docela nudná akce.

Se kterou z kapel se vám jednalo nejlíp, se kterou třeba ne tak dobře?

U těch slavných je nejsložitější mediální publicita. Oni vnímají český trh jako vcelku malý, když dělají promo nové desce, tak turné začíná v Londýně nebo New Yorku, tam promluví s novináři ze zahraničních časopisů a nechce se jim ani zapojovat do mediálního dění tady. Což je škoda, protože lidi by určitě zajímalo, co si myslí třeba Kraftwerk, případně loni mysleli Chemical Brothers. Je to obtížné, ale některé se nám o tom snad daří přesvědčit, takže snad o nich uslyšíme i před festivalem.

Co se týče vyjednávání: My se pohybujeme na evropském trhu a ve výsledku je to poměr nabídka, místo a kapacita. Záleží na tom, co nabídne Vídeň, Mnichov, Lollapalooza v Berlíně… Všichni se snažíme, aby v okruhu dosahu dvaceti milionů lidí nebyl ten daný rok druhý koncert stejné kapely, aby ti lidé přece jen měli unikátní zážitek.

A má některá z hvězd opravdu „hvězdné manýry“?

Určitě si přejí hodně dobré hotely, žádné tříhvězdy na předměstí. Mě za ty čtyři roky Metronomu nejvíc překvapily požadavky Stinga, kde proběhla jóga v hotelu jako příprava na koncert, a potom se v zákulisí řešilo, aby tam byl kvalitní zázvor, citrón, voda – žádné zpovykanosti… Bylo vidět, že on o sebe pečuje hlavně s cílem odehrát dobře ten koncert.

David Byrne, náruživý cyklista, se byl projet ve Stromovce na kole. Ale ještě k tomu Stingovi. Nám říkali: „Do ničeho ho netlačte, on se s nikým nechce bavit, už viděl spoustu lidí.“ Tak jsme ho nechali a on pak vyšel a normálně se s námi bavil. A dost překvapil.

Čím?

Před ním vystupovala etiopská zpěvačka Ester Rada, to je takový soul říznutý Blízkým východem. Měla přistát ve čtvrtek, jenže nad Prahou byla bouřka, takže letadlo odklonili do Bratislavy. Letěla s izraelskými aerolinkami, takže tam byla velmi přísná bezpečnostní opatření a trvalo dlouho, než se vůbec dostali ven.

Přijel pro ně autobus a přivezli je do Prahy chvilku předtím, než měli jít na pódium, takže zvuková zkouška a rovnou na to. Ona stála, zpívala, pak slezla a řekla: „Já jsem všechno přežila, dožila jsem se toho, že jsem zahrála v Praze, ale pak jsem se v půlce koncertu otočila a na boku pódia stál Sting. Pak jsem se otočila po další písničce a on tam stál pořád, po celou dobu toho koncertu. Takové nervy, to jsem nezažila.“ On si pak za ní přišel pro cédéčko a spřátelili se – což je moc fajn, právě proto, že to nikdo neplánoval.

Jak vnímáte českou festivalovou scénu?

Je strašně lokální, zaměřená sama na sebe. I když někdo dělá festival třeba někde v příhraničí, tak ho dělá pro tu českou část a nedělá to proto, aby přijela spousta lidí z Německa či Rakouska. Když se člověk podívá do Barcelony, do Francie, do Rakouska, ale třeba i na Slovensko, ty kapely i festivaly přemýšlejí v širším měřítku, bez omezení hranic. U nás je většina festivalů zaměřených na českého diváka. My stojíme o to, aby naše publikum bylo mezinárodní a aby se tam i ti lidé navzájem potkali a inspirovali. A aby to nebyla pořád stejná parta lidí, kteří obrážejí všechny akce.

Kdybych to měl přirovnat, tak Trutnov byl nejundergroundovější, Colours of Ostrava jsou nejrozmanitější, United Islands jsou naopak s nejmladšími kapelami, Rock for People je možná nejrockovější a zase HipHop Kemp je nejhiphopovější… My chceme být nejunikátnějším hudebním zážitkem, luxusním hudebním komfortem.

Představte si, že byste mohl v Praze změnit jednu jedinou věc. Co by to bylo?

Já bych si přál takové dvě věci dohromady. Chtěl bych vícekapacitní parkoviště na zajímavých pražských uzlobodech, vyhloubit obrovské jámy, do kterých by se dalo v deseti patrech pod zemí parkovat. A v ceně toho parkování bude třeba i MHD. Lidi potřebujou vědět, kam s autem, když sem dorazí z větší dálky, a potřebujou taky vědět, jak se po Praze pohybovat dál. A taky bych si přál, aby ve veřejném prostoru bylo daleko víc kultury. V metru mohou být třeba výstavy, v tramvajích může hrát hudba a lidi pak ta veřejná doprava bude i víc bavit.

Reklama

foto: Profimedia, zdroj: Metronome Festival