Velikonoce jsem neměl nikdy moc rád, protože bývá ještě zima. Všichni se tváří, jako že už je jaro, i ta příroda rozkvetla, ale ve vzduchu ještě pořád cítím chlad. Jsou ale příjemné pro svůj superdlouhý víkend. Ve čtvrtek může jeden zapařit víc než obvykle, protože nejenže v pátek nikam nemusí, ale po víkendu je ještě volné pondělí.
Biodomácnosti si barví vejce samy, nejlépe v odvaru z cibule. Je to pak ošklivější, což mají přírodní lidé rádi.
Ty svátky jsou ale nepříjemné specifickým marketingem, který osloví jen hospodyňky a... Jaký je genderově vyvážený výraz pro partnera, který je hospodyňka? Prostě pro hospodyňky – muže. Úplně nerozumím myšlence mít v bytě v květináčích trávu (myslím opravdu trávu jako rostlinu, kterou se ve velkém krmí krávy) a zelená barva ve mně už od Zeleného čtvrtku obecně vyvolává víc připomínku na hrozbu vojenské služby než na cokoliv pozitivního.
Venkov do města netahejte
Velikonoce jsou tedy spíš svátkem venkova, infantilnosti a kýče. Opravdu mi to do města netahejte. Chlupatá kuřátka na klacíčcích zastrčená do květináčů, místo normální placaté čokolády čokoládoví zajíčkové sedící i stojící a pak samozřejmě vajíčka. Vajíčka velká i malá, zabalená do kilogramů barevného staniolu. Případně si biodomácnosti barví vejce samy, nejlépe v odvaru z cibule. Je to pak ošklivější, což mají přírodní lidé rádi. Nic z toho do města zkrátka nepatří. Pravda, trávu máme i v pražských parcích, sadech a zahradách, jen tam místo štěbetajících kuřátek na vás čekají mlčící mazlavé pozůstatky psího ulevení si.
První pivo na zahrádce, to je pro mě teprve začátek nového roku.
Přesto má čeština i v Praze slovo, které zavání přírodou a znamená příchod jarního počasí do městských ulic – zahrádky. Před kavárnami, hospodami, bistry i waflárnami se objeví stolky a stolečky, židle a židličky a pražští povaleči vylezou ze svých podniků ven a dávají veřejně najevo, že není lepší způsob trávení času pracovního i volného než plkání nad nápojem a pozorování cvrkotu ulice. První pivo na zahrádce, to je pro mě teprve začátek nového roku. Letos už proběhlo, ale s Velikonocemi to nemá nic společného.
Where are you from? Japan?
Pohanské Velikonoce se Prahy netýkají. Ty křesťanské ano. To jsou naopak svátky veskrze městské, vždyť ten příběh se odehrál v Jeruzalémě. Líbí-li se mi něco na Velikonocích, pak to jasné oddělení komerční zhůvěřilosti od křesťanských svátků. Na Vánoce se to nepodařilo. Tam je řachanda i narození Spasitele prakticky v jednu chvíli a na jednom místě. O Velikonocích ne. Většina netuší, o co vlastně v tyto svátky jde. Ale to není nic nového pod sluncem, tak je to na zemi téměř se vším.
Budu čekat na kačenu s káčátky a házet jim chleba, pít z plechovky pivo a kouřit doutník a mít radost, že je jaro.
Pohanské Velikonoce jdou ve městě odignorovat. Milovníci rituálů za nimi musí na venkov, a Praha tak zůstane napospas turistům a ztroskotancům. Mě nechávají pohanské rituály chladným, takže se učím pohybovat po centru a nevnímat turisty. Hledám a nacházím jakési černé díry, kudy se dá uniknout selfujícím výpravám a objevit se rovnou na místě, které je pár metrů od Karlova mostu, a přitom zcela prázdné.
Reklama
Popravdě si o Velikonocích dám do sáčku starý chleba a vyrazím k Vltavě nebo ještě raději Čertovce. A budu čekat na kačenu s káčátky a házet jim ten chleba, pít z plechovky pivo a kouřit doutník a mít radost, že je jaro. A pak si půjdu sednout někam na zahrádku, kde bude určitě volno, protože o takhle dlouhém víkendu odjíždí z Prahy i ty náplavy, které si myslí, že náplavami dávno nejsou. A na požádání budu fotit čínské turisty a provokovat je otázkou: Where are you from? Japan? To mě naučil jeden místní průvodce v Africe v místě, kterému říkají etiopský Jeruzalém, a jmenuje se Lalibela. A vždycky to zabere.
foto: Shutterstock