Praze chybí dokonalý koncertní sál, říká dirigent Prague Film Orchestra

Jiří Korynta je hudební génius. Čtyřiatřicetiletý dirigent Pražského filmového orchestru ovládá hru na 34 hudebních nástrojů a už ve svých patnácti si vysloužil zápis do Guinessovy knihy rekordů, když během jedné hodiny dokázal zahrát (jen) na 33 z nich. Po ukončení konzervatoře bylo jeho snem dostat se jako violista do Anglie, bohužel neuspěl, protože přednost dostali uchazeči ze zemí Evropské unie, do které jsme tehdy ještě nepatřili. To však Jiřího neodradilo a rozhodl se, že si orchestr podle svých představ založí přímo v Čechách.

„Nebyl to vlastně problém, protože díky hře na tolik hudebních nástrojů jsem měl hodně kamarádů v různých sekcích. Jen jsem jim tedy řekl a už na první zkoušce byl postavený kompletně celý orchestr,“ vypráví energický muzikant, který i během našeho povídání v pražské kavárně Mamacoffee neustále „diriguje“ rukama. Jeho hudební talent, který prý zdědil po rodičích, se mu vyplácí vlastně neustále. Když se například některý z hudebníků vymlouvá, že pasáž nelze zahrát, Jirka mu vezme nástroj z ruky a výmluvy umlčí tím, že sám předvede, jak na to.

V Rudolfinu hraju rád, protože tam jsem chodil už jako malý a je to krásná dominanta Prahy.

Přestože jsem fanouškem vážné hudby nikdy nebyla, během chvilky se Jirkovo nadšení a energie přelévají i na mne. Filmovou hudbu prý miloval už odmala, a přestože v roce 2004 nebyla zdaleka tak populární jako dnes, nezalekl se toho a vytvořil už tehdy hudební těleso, které se na ni přímo specializuje. A rozhodně nelituje.

„Lidé už začínají chápat, že díky filmové hudbě je možné do koncertních sálů nalákat lidi, kteří by tam jinak v životě nepřišli. Díky tomu se pak i mladí mohou dostat třeba až ke klasice,“ popisuje Jiří, který je mimo práce v orchestru, jenž má v současnosti asi 80 členů, zaměstnán také jako učitel v Základní umělecké škole Mšeno.

Proč jste se vlastně učil hrát na tolik hudebních nástrojů? Většina muzikantů má co dělat, aby se naučila hrát dobře na jeden nebo dva...

Mě vždycky zajímalo, jak nástroje fungují. Ve třech letech jsem začal hrát na housle a na flétnu, v pěti jsem si přibral trumpetu a postupně přibývaly další. Vždycky jsem je někde viděl a říkal jsem si, že se mi to líbí a že na to chci také umět hrát.

Říká se, že čím víc jazyků člověk umí, tím lépe se mu potom učí ty další. Platí to samé i o hraní na hudební nástroje?

Přesně tak, například hoboj a fagot mají podobný nátisk, také trumpeta s trombónem. Ale samozřejmě nemůžete panu učiteli trumpety říct, že hrajete i na hoboj, to by vás přerazil. A obráceně. Takže v mém případě to většinou prasklo až na soutěžích, kdy seděli v porotě a ptali se: „Korynta, co děláš na trumpetové soutěži, když hraješ na hoboj?“ Prostě to neradi vidí, protože si myslí, že ten nátisk vám to „rozhasí“.

Říkal jste, že samotné sestavení filmového orchestru nebylo složité. Ale jak jste sháněli třeba noty?

Na začátku byl s notami problém, získávali jsme je přímo od skladatelů nebo od firem, které je zastupují. A bojujeme s tím vlastně dodnes, i když díky vyššímu zájmu o filmovou hudbu se to postupně lepší. V tuto chvíli máme v archivu přes 350 titulů. Nejtěžší je každopádně shánět českou filmovou hudbu, kde originální noty téměř nejsou, protože byly třeba spálené nebo rozkradené. V současnosti bychom rádi sehnali noty na téma Formule 1 od Briana Tylera.

Jaké skladby hrajete nejraději?

To je hrozně těžká otázka. Ale nejraději asi hraji věci, které zatím nejsou tolik populární. Třeba když se řekne Star Wars, všichni chtějí slyšet úvodní titulky a Imperial March. Jenže já rád hledám noty i z méně známých snímků, protože pak člověk objeví, že i tam jsou hezké melodie. Třeba nedávno jsme hráli hudbu z filmu Znamení, což není zas tolik známý film, a potom mi lidé psali, že se po koncertu šli sami na film podívat a sehnat si soundtrack, protože je ta hudba zaujala. V programech koncertů se snažíme vyvážit mainstream, který je divácky žádaný a lehce dostupný, s tím, co se nám podaří objevit.

A ze skladatelů máte jakého favorita?

Můj nejoblíbenější je John Williams, který je nadčasovým filmovým skladatelem. Dá se říci, že je to takový Antonín Dvořák dnešní doby.

Chodí na filmovou hudbu mladší posluchači, než jsou třeba ti, kteří chodí na klasiku?

Koncerty navštěvují jak ti nejmenší s rodiči, tak i senioři. Filmovou hudbu prostě lidé znají, rádi ji poslouchají a proto na naše koncerty chodí. Každá věková kategorie samozřejmě upřednostňuje jinou hudbu, starší mají rádi díla Enia Morriconeho, mladší naproti tomu ty současné autory, třeba Hanse Zimmera.

Váš orchestr nejvíc koncertuje v Praze. Jaké sály jsou tu podle vás nejlepší?

Hraji rád v Rudolfinu, protože tam jsem chodil už jako malý a je to krásná dominanta Prahy. Kromě něj také v sále Martinů na Hudební Akademii Múzických Umění HAMU, kde rádi pořádáme menší koncerty. A kromě Prahy má pěkný sál Zlín, kde jsme také dvakrát koncertovali.

Problém každopádně je, že Praha jako kulturní město  nemá sál s dobrou akustikou. Zato když člověk přijede do Německa, Rakouska, Anglie, tak tam jsou sály, kde ať sedíte kdekoli, slyšíte každé brnknutí harfy. Přitom některé z nich jsou opravdu staré, například sál Berlínské filharmonie nebo Schauspielhaus, a přesto jsou postavené dobře.

Hodně koncertů se také pořádá v O2 aréně...

Pro akce symfonické hudby je to vůbec nejhorší místo v Praze. Před pár lety jsem dostal k narozeninám lístek na Ennia Morriconeho, který se konal právě tam, a já ten koncert slyšel dvakrát v ozvěně. Je to škoda, protože to jsou lístky za tisíce korun. Ale pořadatelé to tam dávat musí, protože není jiné místo.

Stíháte tedy navštěvovat i jiné kulturní akce než vlastní koncerty?

Občas někam zajdu, ale když člověk celý den učí, tolik času není. Nicméně filmy musím hodně sledovat a znát, abych věděl, co se v tom daném momentu děje a co má každý nástroj a hudba pod scénou evokovat.

Reklama

foto: Radoslav Vnenčák a Michaela Cásková, zdroj: Prague Film Orchestra