Od svých pěti do dvaceti pěti let jsem bydlel pět minut od místa, kde stojí socha, o které se v Praze a Moskvě nyní hodně mluví. Ještě než tam postavili maršála, tak tam byly prolézačky, pískoviště a pár keřů. Byl to park, kam jsem si hrát moc nechodil, protože o pár desítek metrů výš byl další, větší prostor na hraní – „lotyšák“, kde bylo i hřiště na malej fotbal a lavičky, na kterých jsme mohli hrát „lavičky“, což nevím, zda ještě dnešní děti hrajou.
Dvě lavičky proti sobě, na každé seděl kluk, míč a zkoušeli si dát gól. Stačil tenisák a mohlo se hrát i ve čtyřech. A na rohu „lotyšáku“ byla hospoda, kde měli za korunu točenou limonádu, takovou tu bílou neprůhlednou, ta mi moc chutnala.
Co nebo kdo rozhodne
Ale zpátky k soše. Chci říct, že jsme ji ignorovali, byla neviditelná, stejně jako jiné symboly moci. Teď je viditelná ažaž, může se stát i místem procesí zastánců, i když nevím, zda oni sami vědí čeho. Sochu asi odstraní, nahradí jinou, rozhodnou zvolení zástupci, pokud to ti další zase nezmění.
Zničit maršála uměním, které ho zesměšní, je víc než maršála zakrýt, neb k tomu nepotřebujete myšlenku, stačí mít tu moc.
Tahle taškařice hodně vypovídá o naší nejistotě. Lidé, kteří dávno před námi stavěli katedrály, moc dobře věděli, proč tam která socha je, k čemu jsou chrliče tak strašlivé a co to s vámi má udělat, když pod klenbu vstoupíte. Měli to jednodušší: Byl jeden bůh, jeden král a jedna víra. Dnes co člověk, to bůh, král i víra v jednom. Cokoli řeknete, někdo zpochybní, jiného to urazí, dalšího rozesměje.
Vymazat, nebo provokovat?
Máme tedy před sebou dvě cesty. První je názor z veřejného prostoru vymazat. Žádné umění, protože umění je vždy provokace, žádná historie, protože kdo je pro jedny hrdina, je pro druhého padouch a Češi (a Pražáci zvlášť) neumí být jedna rodina.
Víc než dumat nad vhodností soch existujících potřebujeme sochy nové.
Druhý přístup je mi bližší. Naplnit veřejný prostor uměním, názory, provokacemi, myšlenkami, ironií, humorem, nenechat naši mysl v klidu a donutit i mileniály zvednout oči od mobilních telefonů. V Praze je spousta místa na sochy, plastiky, obrazy, výjevy, objekty, které v celku i čase budou říkat, kdo jsme. Že se nám to nebude líbit, je jasné, i našim vzývaným předkům se nelíbil takový Obecní dům, nyní pýcha a okrasa města.
Zničit maršála uměním, které ho zesměšní, je víc než maršála zakrýt, neb k tomu nepotřebujete myšlenku, stačí mít tu moc. A svoboda by se měla vyjadřovat myšlenkami, ne silou úřadů a vyhlášek. Víc než dumat nad vhodností soch existujících potřebujeme sochy nové. Svěřme veřejný prostor umělcům a můžeme si být jisti jedním: Bude víc svobody a méně uniformity. Což by pro začátek mohlo stačit.
Reklama
foto: Profimedia