„Dej ty nohy z toho prkna dolůůůů,“ křičí na mě instruktor. Ne že už by byl ze mě tak vytočenej, ale všude kolem nás se valí voda rychlostí 70 kilometrů v hodině a jiným než zvýšeným hlasem nemá nejmenší cenu se snažit cokoli říct. Tykáme si, protože na žádné vykání tady není čas. Ležím na desce z tvrzeného polystyrenu, pode mnou burácí vodní proud a já se ze všech sil snažím posunout alespoň o zatracených pět centimetrů níž. A taky doleva, protože při každém náskoku na vlnu úspěšně zaparkuju v pravém dolním rohu bazénu. A pak tam jen tak trčím.
Přijde mi, že všichni museli nutně absolvovat nějaký kurz toho, „jak vypadat na prkně zatraceně cool“, na který mě zapomněli pozvat.
Ještěže moře žádný rohy nemá. A ještěže voda v téhle aréně je sladká, protože jí mám plnej nos. Přijdu si, jako bych se snažila cvičit Pozdrav slunci na běžícím páse. A zasekla se v pozici zmoklého psa s hlavou nahoru. „A ty lokty taky dolůůůů!“ pokračuje instruktor, když se mi snaží vysvětlit, jak na tenhle bodyboarding konečně vyzrát.
Kopec srandy
Zasurfovat si v naší o oceán ochuzené zemi jsem do Surf arény v pražských Letňanech vyrazila s kolegyní Miladou, která surfování miluje. Zatím sice pouze platonicky, protože se aktivně na vlnu chystá naskočit až za pár týdnů na Bali. Ale s touhle nabídkou mi košem nedala, protože, jak všichni víme, sdílená radost je dvojnásobná a sdílená ostuda poloviční. Minimálně jsme tedy každá měla někoho, komu jsme se mohly beztrestně smát.
Do arény, která je jediným indoorovým surfařským simulátorem v postkomunistickém bloku Evropy, jsme došly asi čtyřicet minut před samotným zahájením lekce. To abychom stihly zhruba dvacetiminutovou instruktáž, a pak se rychle nasoukaly do slušivých neoprenů. Původně jsme si myslely, že tady budeme s instruktory samy, ale z tohohle princeznovskýho snu jsme okamžitě vystřízlivěly. Jedné lekce se v průměru účastní kolem osmi lidí.
Chvíli předtím, než jsme sem dorazily, jsem si v rámci suché domácí přípravy pouštěla pár videí s indoor surfingem a jedno musím říct: Pády na videích vypadají mnohem horší, než ve skutečnosti jsou. Zatímco z videozáznamů máte pocit, že všechny lidi po návštěvě arény odváží sanitka rovnou do Motola, v reálu to tak tvrdé není. Pod vámi je pogumovaná žíněnka a na ní asi deset centimetrů vody. Takže pokud máte obavu, že neumíte dost dobře plavat, můžete být úplně v klidu, zrovna tady to vážně nikdo nepozná.
Jdeme na věc
Přímo ve vodě rychle přicházím na to, že mé nevelké, ale za to intenzivní zkušenosti s ježděním na snowboardu a skejtu, jsou mi tady tak trochu k ničemu. O sjíždění mořských vln jsem si nechávala jenom zdát a to, co tady zatím nacvičujeme, takzvaný bodyboarding, připomíná spíš než surfování jízdu na bobech. Po břiše a hlavou dolů. Není prkno jako prkno a tohle se moc s ničím, co jsem dosud vyzkoušela, nedá srovnat.
Zrovna, když jsem konečně pochopila, jak se to ovládá, mávají na nás instruktoři, ať jdeme dolů, kde nás čeká jízda vestoje.
Jízdě na bodyboardu v leže, v kleče, případně v tureckém sedu se naštěstí budeme věnovat jen prvních 30 minut z celkem hodinové lekce. Pak konečně přijde prkno a jízda vestoje. Zatím mě to tady dost baví a přemýšlím, jestli člověk může bejt v něčem ze začátku úplně nejhorší, a přitom si to tolik užívat. Už si ani nejsem jistá, jestli mě svaly na břiše bolí víc ze smíchu, nebo z ležení na desce. A že už teď bolí pořádně.
Já osobně si první dvě jízdy na desku kleknout netroufám, spíš hledám tu správnou polohu, aby mě to pořád netáhlo ke břehu, a připadám si trochu jako sladkovodní lachtan. Milada je o krok napřed, klečí, a dokonce se jí občas podaří chytit míč, který začal instruktor účastníkům házet. Nakonec po několika pokusech klečím i já. A zrovna, když jsem konečně pochopila, jak se to ovládá, mávají na nás instruktoři, ať jdeme dolů, kde nás čeká jízda vestoje.
Ať stojí
Za zmínku asi stojí ještě jedna věc. Kromě toho, že jste se všemi svými lachtaními pokusy vystaveni zrakům ostatních halových surfařů, před kopcem, po kterém se valí voda, a vytváří tak umělou vlnu, je ještě sklo, zpoza kterého vás pozorují a nadšeně povzbuzují rodinní příslušníci snad všech zúčastněných. To, kdo se kouká nebo ne, ale naštěstí rychle házíte za hlavu. Ono to vlastně ani jinak nejde, máte totiž co dělat s tím, abyste si zkrotili své prkno a jaksepatří užili jízdu.
Rozdělujeme se na dvě skupiny podle toho, kterou nohu máme dominantní a kterou tím pádem budeme mít vepředu. Nějakým zázrakem končíme rozdělení na kluky a holky, což je docela výhra, jelikož holky jsme tady jenom tři a na prkno se tak dostaneme častěji. Jsme nadšené. Náš instruktor už o poznání méně, protože se ho s Miladou držíme jako klíšťata, a při vystupování z vody ho samou láskou a radostí z toho, že nás v tom nenechal, pokaždé div nepovalíme na zem.
Když se při čekání na volný surf rozhlížím kolem, přijde mi, že všichni museli nutně absolvovat nějaký kurz toho, „jak vypadat na prkně zatraceně cool“, na který mě zapomněli pozvat. A i když to tak ze začátku nevypadá a nikdo by si na nás nejspíš nevsadil, nakonec si na prkno stoupáme i my dvě a jsme schopny i bez instruktora udržet alespoň chvíli rovný směr. Mám z nás fakt radost. Klukům z druhého břehu to jde samozřejmě o poznání líp, jezdí sami, a dokonce si troufnou i na obloučky. V duchu se uklidňuju tím, že tady určitě nejsou poprvé. A tím hodina končí.
Den po té
Pomáhám Miladě dostat se z neoprenu, ruce ji totiž bolí tak, že je ani nezvedne nad hlavu. Přitom čisté jízdy bez čekání ve frontě jsme si užily každá tak dvacet minut. Napoprvé to však evidentně úplně stačí. Večer mi Milada posílá ještě fotky svých modrých kolen a já odpovídám, že jdu spát v tom, v čem jsem přišla, protože mě všechno bolí a nedokážu se převléct do pyžama.
Myslím, že kdybychom absolvovaly pět až deset hodin ježdění a měsíc v posilovně, tak i u tohohle sportu přijde vytoužený pocit uvolnění a sebejistoty. A taky bychom asi nebyly takhle zničené. Upřímně nás tahle varianta obě dost láká. Hlavně pak představa toho, jak si po lekci v místním plážovém baru vychutnáváme s drinkem v ruce pohled na ty, kteří se v tom plácají úplně stejně jako tenkrát my. Tak snad zase někdy...
Reklama
foto: Surf Arena Praha, zdroj: Surf Arena Praha