Revoluce byla euforie, dnes je doba zase šílená, říká fotograf Zdeněk Sokol

Málokomu se poštěstí, že by se už po dvacítce stal jedním z nejúspěšnějších lidí ve svém oboru. Zdeněk Sokol to však dokázal. V době těsně po revoluci patřil k nejlepším reklamním fotografům u nás a s propagací pomáhal tehdejším známým politikům i firmám. Není asi nutné dodávat, že jako mladík si života na vysoké noze v euforické porevoluční atmosféře opravdu užíval.

Netrvalo však dlouho a Zdeněk jako správný idealista zjistil, že jeho práce není taková, jakou si ji představoval. A že sice „kope dobře, ale za špatné týmy“. Tak se blýskavý život bohatého umělce proměnil téměř ze dne na den. Vzdal se kariéry a odešel do lesů, kde roky uvažoval o životě, o světě, a snažil se vymyslet strategii, kam dál. O tom, na co v ústraní přišel, co mu nejvíc na současném světě vadí i jak vypadala umělecká scéna těsně po revoluci, jsme si povídali v kavárně Uměleckoprůmyslového muzea. Právě tady nyní autor prezentuje některá svá díla na výstavě Obrazy konců dějin v rámci Festivalu Fotograf, který probíhá až do 14. listopadu.

Po revoluci jste patřil ke známé umělecké skupině Bratrstvo, jejíž tvorba je součástí hlavní výstavy letošního ročníku Festivalu Fotograf. Jak vlastně spolek vznikl a jaký byl jeho cíl?

S ostatními členy jsme se v roce 1989 dali dohromady velmi zvláštním způsobem. Všichni ve fotografické sekci, tedy konkrétně Václav Jirásek, Roman Muselík, Petr Krejzek a  Martin Findejs, pocházeli z Brna a byli přátelé už od dob střední školy. Já jsem se pak s Vaškem seznámil, když jsem přes inzerát prodával foťák.

Doba je v podstatě šílená, když si uvědomíme všechny souvislosti. A jediným východiskem je podle mne návrat k přirozenému řádu života.

Začali jsme se kamarádit a taky jsme zjistili, že máme společné názory i umělecké vnímání. Tak jsem se tedy k téhle partičce přidal. Fungovalo to intenzivně asi tři nebo čtyři roky, byli tam také hudebníci, malíři, literáti. Prostě to bylo sdružení lidí z více oborů uměleckého světa, kteří měli společný cíl, a to vyjádřit se k době, ve které žili.

Bylo vaše umění v té době kontroverzní?

Určitě. Hodně jsme pracovali s reminiscencí na padesátá léta. Takové to socialistické umění. Někteří lidé samozřejmě onu nadsázku a ironii pochopili, jiní si naopak mysleli, že systém podporujeme. Na přelomu devadesátých let se ale všechno začalo měnit, bylo to zajímavé období.

Proč se Bratrstvo nakonec rozpadlo?

Okolo roku 1994 jsme už každý šli svou vlastní cestou. Za svými projekty, za svou osobní seberealizací. Otevřely se nové možnosti a každý je využil po svém. Potřeba skupinové výpovědi v tu dobu opadla.

Jak byste popsal porevoluční náladu v uměleckém světě?

Víte, to byl oproti té předrevoluční obrovský rozdíl. Před ní se pořádně nic nesmělo a potom se najednou mohlo všechno. Takže těch prvních pět let to byla totální euforie. Já jsem v té době studoval na FAMU, začali jsme jezdit do zahraničí, po Evropě jsme cestovali stopem. Každý nás bral. Bylo to fantastické.

Člověk měl pocit, že je možné úplně všechno a že umění a celá společnost se zásadně změní k lepšímu. To se nakonec tak úplně nestalo, každá etapa má nějaké bolístky a cestu. Ale jsem hrozně rád, že jsem tu dobu prožil, byl to takový nekonečný večírek.

Byl jste považován za jednoho z nejlepších reklamních fotografů u nás. Jak jste se k tomuto oboru dostal?

Do reklamní fotografie jsem se hodně intenzivně ponořil právě v devadesátých letech, už na FAMU jsme s kamarádem měli studio reklamní fotografie. Po škole jsem si pak začal vydělávat velmi dobře, protože to tady umělo jen pár lidí.

Dělal jsem velké kampaně, v té době sem přicházely nadnárodní korporace, pojišťovny, automobilky, televize Nova. Ve velkých tendrech na zakázky se točilo tak šest až osm fotografů, kteří v té době už byli na vysoké úrovni. A já jsem měl to štěstí, že jsem byl jedním z nich.

Jaké to bylo začít takhle v mládí najednou vydělávat, být úspěšný?

Samozřejmě základem byl talent, píle a taky pomohlo být ve správnou dobu na správném místě. Představte si kluka, který měl celý život „holý zadek“ a najednou vydělává miliony ročně a je slavný a úspěšný, všichni ho znají. Zpětně musím říct, že mě to převálcovalo a hodně jsem si pak nabil „čumák“. Ale teď s odstupem času jsem rád, že se mi to stalo, protože jinak bych nebyl tím, kým jsem nyní.

Ve svém životopise máte napsáno, že jste byl po roce 2000 osm let pohlcen „bojem s větrnými mlýny“. To nějak souvisí s focením reklamy?

Ano, když jsem dělal ty velké zakázky, fotil kampaně politickým stranám, bankám, začínal jsem chápat pozadí politiky a velkého byznysu. A čím dál víc mi bylo jasné, že kopu sice dobře, ale za špatné týmy. Že třeba svou prací pomůžu nějaké politické straně, aby se dostala k moci, ona ale potom nesplní, co slíbila. Nebo děláte pro farmaceutickou firmu a pak se provalí, že jejich prášky víc lidem škodí, než pomáhají.

Nezkoušel jste hledat firmy, které pro vás byly etičtější?

Přesně tak. Říkal jsem si, že budu dělat projekty, které mají z mého pohledu smysl. Takže jsem se snažil pracovat pro různé nadace, charitativní projekty, abych si kompenzoval ten divný pocit, že dělám jen pro byznys. Potom přišla další vlna. Člověk už pochopil, že společnost jde, co se týče ekologie, politiky, vztahů mezi lidmi i mezi státy, celosvětově špatným směrem. Říkal jsem si, že se lidé probudí tehdy, když se dostanou k informacím. Tak jsem se v roce 2008 pokusil s partou kamarádů vydávat nezávislý týdeník.

Naivně jsem si myslel, že přineseme nějaký revoluční plátek, všichni nás budou nosit na rukou, ve velkém ho kupovat, sponzorovat, abychom mohli tvořit nezávislou žurnalistiku. Ale lidé se toho skoro báli. Byli tak přesycení reklamou, že mysleli, že jim zase něco vnucujeme. A také už byla úplně jiná doba. Vydali jsme tedy jen nulté číslo. To celé mě pak ekonomicky zruinovalo.

Pak jste se tedy rozhodl odejít „do lesů“...

Ano. Už jsem nechtěl pořád něco nebo někoho zachraňovat. Bojovat proti systému. V roce 2008 jsem se tedy rozhodl, že když nerozumím společnosti a ona nerozumí mně, musím si vytvořit vlastní svět, kde budu žít. Tak jsem se odstěhoval do východních Čech a pronajal si zámeček u Vysokého Mýta s tím, že tam zrealizujeme projekt komunitního bydlení, jakousi eko vesnici, a ukážeme lidem, jak by mohl svět udržitelně fungovat ve všech oblastech života. Ale nevyšlo to, nenašlo se dost stejně smýšlejících lidí. Poté jsme se s přítelkyní přestěhovali o pár kilometrů dál, na Sklenářku.

To je nějaké meditační centrum, ne?

Ano, dodnes se tam dělají meditace, semináře, ozdravné pobyty a tak dále. Já jsem tam od začátku pokračoval v intencích původního projektu. Začínali jsme ve dvou lidech. V roce 2009 jsme tam třeba měli takovou konferenci alternativ, byly tam různé přednášky o zenu, permakultuře, józe, nezávislé ekonomice. Vytvořili jsme vlastně platformu, kde se lidé scházeli a diskutovali o tom, jak by společnost mohla smysluplně fungovat.

A zpětně s uspokojením můžu říct, že ty principy, které jsme se snažili tehdy šířit, jsou teď po deseti až dvanácti letech vidět i ve většinové společnosti. Jako bychom byli nějací pionýři či průkopníci vnášející do kolektivního vědomí určité myšlenky, a ty se pak i díky naší práci staly součástí společnosti ve větším měřítku.

Přesto jste po několika letech ze Sklenářky odešel a rozhodl se vrátit do „normální“ společnosti…

Je to tak. Už mi to přerůstalo přes hlavu a věděl jsem, že je čas se posunout dál. Taky se mi tam narodila dcerka, tak jsem se zas pomalu začal přibližovat zpět k Praze, víc mezi lidi. Vrátil jsem se k fotografii jako základnímu komunikačnímu médiu. Sděluji skrze ni to, co jsem o životě a světě kolem nás pochopil.

V roce 2018 jsem se například zúčastnil úspěšné výstavy „Resurrection“ v Pražské galerii Arcimboldo společně s Františkem Skálou, Jaroslavem Valečkou a Hideo Takedou. Vystavoval jsem tam projekt „Počátek“, který reflektoval mé poznání, že všichni jsme součástí jakéhosi kolektivního vědomí, které tvoří realitu světa, v němž žijeme. A každý v sobě máme esenci „božství“.

Na čem pracujete nyní?

Teď připravuji další velký projekt, který se jmenuje „Modlitba za Matku Zemi“. Bude to putovní výstava a výpravná fotografická publikace. Skrze fotografii vyjadřuji svůj postoj k tomu, co se teď ve společnosti děje. Pracuji s tématy jako klimatická krize, jak se chováme k planetě Zemi, co je to rodina, přirozený řád. Pokládám si otázky, co jsou vlastně základní nosné hodnoty v životě. A zda se brzy staneme bioroboty nebo očipovanými lidskými klony napojenými na internet stejně, jako to budou mít nebo už mají ledničky a auta. Víte, doba je v podstatě šílená, když si uvědomíme všechny souvislosti. A jediným východiskem je podle mne návrat k přirozenému řádu života.

Asi se to bude těžko zobecňovat, ale co nejdůležitějšího jste si za ty roky odloučení uvědomil?

Že jsem vděčný za život jako takový, za každý přítomný okamžik i za tu školu, kterou mi život dává. Také za zjištění, že svět není jen materiální a má daleko větší přesah do různých dalších rovin bytí. Už dál nemám potřebu bojovat s čímkoli a vím, že i to nejhorší se nám děje z nějakého důvodu, třeba abychom se posunuli a mohli pak začít žít lepší život s ještě lepší verzí sebe sama.

Reklama

foto: Marek Musil a Zdeněk Sokol, zdroj: Fotograf Festival