Jedním z nejúspěšnějších projektů Multikulturního centra v Praze je projekt Praha sdílená a rozdělená. Ten vlastně navazuje na to, co už v Praze existovalo v minulém i předminulém století. Česká metropole totiž vždycky multikulturní byla. „Děláme procházku Německá menšina v předválečné Praze, Německá literatura nebo procházku nazvanou Pražské prvorepublikové kavárny, ta je úspěšná snad nejvíc,“ říká ředitelka centra Zuzana Schreiberová. Právě díky takovým procházkám by se podle Zuzany mohla Praha mezi multikulturní města znovu zařadit. A Češi by se mohli zařadit mezi lidi, kteří se neosypou při slově "migrant". Co je proto třeba udělat a co pro to dělá stát?
„Víme o tom, že tady byly různé komunity a nejenom Češi, ale i Němci a Židé, kteří tvořili třetinu obyvatelstva. Pak je děsivé, jak zmizeli. Praha byla také centrem ruské emigrace, říkalo se o ní, že to jsou ruské Atény. Spoustu domů v Dejvicích postavili právě ruští emigranti.“
Ano, stojí tam ambasáda, kousek dál ruské kulturní centrum…
A to všechno byly právě ruské domy. Po konci druhé světové války do Prahy dorazili lidi z NKVD, kteří pak měli všechny Rusy na jednom místě, takže je naložili do náklaďáků, odvezli jako zrádce do Ruska a šoupli do gulagů. Považovali je za zrádce, protože utekli před bolševiky, přestože tam bydleli už během první republiky.
Na co se dá ještě z toho období první republiky navázat?
Třeba se moc neví, že v Praze existovala mezi lety 1870 až 1928 výborná "freak show", jmenovala se Divoši, zrůdy a lidské kuriozity. Ono to má dost společného s multikulturalismem, často se na těch výstavách předváděli divoši. V tu dobu bylo normální vystavit skupinku Pygmejů a lidi se mohli dívat, jak žijí. Nebo na Střeleckém ostrově zase měli vesničku Eskymáci. A lidi se tam na ně chodili dívat jako do zoo. Podobná akce se přitom nekonala jen v Praze. Jedna z nejstarších zoo té doby byla v Lipsku a tam měli africkou vesničku...
Na začátku 20. století byla v Praze také velmi populární postava černošského pikolíka Kristiana z kavárny Louvre, o níž se lidi taky leccos na procházkách dovědí...
To byla postavička! Byl tak populární, že oznámení o jeho úmrtí visí v Louvru dodnes. A tohle je právě cíl projektu Praha sdílená a nerozdělená. Má přilákat i lidi, kterým se dělají osypky při slově multikulti, ale na procházku o pražských kavárnách nebo o freak show půjdou rádi.
Jak tyhle projekty a programy financujete?
Programy jsou podporované českou vládou. Jsou to evropské peníze, ale rozděluje je Ministerstvo školství. Všechny programy se týkají prevence rasismu, prevence stereotypů, podpory kritického myšlení a podobně.
Uprchlíci z blízkovýchodních oblastí nejsou homogenní skupina. Byla bych velmi ráda, kdyby si tohle čeští náckové a jiní strašiči uvědomili.
Náš stát se zavázal, že bude sledovat trendy ve vzdělávací politice. Následkem toho se zrušily osnovy, udělaly se průřezové vzdělávací plány a jedním z těch průřezových témat je multikulturní výchova. Stát vypíše grant a my jako multikulturní centrum a další organizace napíšeme nabídku, grantovou žádost. Za státní peníze děláme pro stát to, co by měl dělat on sám, a přitom levněji než komerční sektor a efektivněji než státní správa.
Ministerstvo financí teď chce zrušit zálohové platby neziskovkám. Jak by se vás to dotklo?
Kdybychom museli vždycky na každou fakturu dlouho čekat, bude to pro nás likvidační. A to jsme ještě jedna z mála organizací, která má svoje výdělečné aktivity, jimiž můžeme něco dofinancovávat. Děláme třeba multikulturní školení pro Škodovku. Když firma potřebuje poslat manažera do Indie nebo přivede indického manažera do Česka, je potřeba některé věci vysvětlit, a ulehčit tak soužití s prostředím. Je moc hezké, že ti lidé chodí třeba do jazykových škol, ale nikde vás nenaučí, že šroubováku se ne vždycky říká šroubovák...
Co tím myslíte?
No třeba že v každé firmě se používá určitý slang, na což stačí ve firmě chvilku pobýt a mít zkušenosti se sžíváním komunit.
Takhle ale můžete být spojováni se soukromými firmami. Nevyřešily by problém financování nadace?
Mě spíš napadla jiná věc. Když si u nás něco objedná stát, mohlo by to být bráno jako určitá forma ručení. Mám tady zakázku za půl milionu, objednává to stát, tak je to dané.
Spousta lidí ale neziskovkám vyčítá i státní zakázky. Jste za příživníky...
Jasně, najednou se řekne, tolik a tolik miliard jde na neziskovky. Ale člověk nevidí, že největší neziskovka je fotbalový svaz, pak jsou tu veškeré sociální služby, Charita, Diakonie, Naděje, Armáda spásy, všechny nezávislé hospicy, domácí péče a tak podobně. To jsou taky neziskovky. A pak je pár neziskovek, jako jsme my. Na nenávist jsme si každopádně už zvykli.
To je asi pravda. Prosluli jste také akcí, kdy jste na hlavním nádraží pomáhali v době kulminující uprchlické krize migrantům. Kolik jich vlastně v Praze a v Česku je?
Nejdřív by se musel definovat uprchlík. Podle Ženevských konvencí je to každý, komu hrozí pronásledování v jeho zemi a nemůže se tam vrátit. Buď dostane azyl, který je trvalý, nebo dostane doplňkovou ochranu třeba na tři roky a pak se předpokládá, že až se situace v té jeho zemi zlepší, může se vrátit zpátky.
Ročně v Čechách požádá o azyl zhruba 1 500 lidí a asi polovina z nich ho dostane. A z té poloviny je 500 Ukrajinců, pak lidé z Donbasu, Arménie, Gruzie, různých postsovětských republik. Pak máme docela velkou komunitu Kubánců, což je demokratická opozice z Kuby. A pak jsou tady přesně ti lidé, o kterých se teď mluví, že jsou uprchlíci. A to jsou Sýrie, Afghánistán či Irák. Azyl ročně dostane zhruba 150 lidí z těchto zemí.
A zůstávají tady? Lidé mají za to, že Česko je pro ně tranzitní země a všichni chtějí do Německa.
Já jsem byla jako řadová dobrovolnice u iráckých křesťanů, z nichž do Čech přiletěly čtyři skupinky a dvě z nich zdrhly do Německa. To se samozřejmě mediálně hodně propíralo. Ale dvě skupinky zůstaly tady v Praze, normálně se tu chytly. Rodiče už pracují, někde ve fabrice vyrábějí křupky. Jejich děti mluví už úplně plynně česky.
Jak dlouho jsou tady?
Tři roky. Jedna moje svěřenkyně teď odmaturovala na gymnáziu a dostala se na tři vysoké školy. Dějepis a čeština jí dělaly problémy, ale ona byla dobrá v technických věcech. Já jsem jí vyprávěla, že moje babička měla ráda chemii, a ona mi řekla: Tak to musí být vzácná paní. Je hrozně hezké, jak jim zůstalo to arabské obrazové květnaté vyjadřování, ale přitom mluví česky. V druhé rodině jsou kluci ve věku 9 a 15 let, oba dostali cenu za vynikající školní prospěch.
Ale počet lidí, kteří u nás chtějí zůstat, je řádově asi určitě nižší než třeba v západní Evropě?
Naprosto na rovinu ano. Mají představu toho Německa jako země, kde pečení holubi lítají do huby. Oni z Evropy neznají nic jiného. Pro ně je Německo vysněný cíl. Vůbec je nenapadne, že by v České republice mohli zůstat, často o tom vůbec nevědí. Spousta lidí tady zůstala ze stejných důvodů jako Fatima Rahimi, novinářka deníku Referendum. V roce 2001 je pašerák vyhodil v Bruntále a řekl jim, že jsou v Německu.
Jak jsou u nás tito lidé zabezpečeni?
Není to tak, že by se topili v penězích. Mají zajištěnou stravu a dostávají kapesné 30 korun na den. To není žádné bohatství. A z toho si člověk platí všechno kromě ubytování a jídla.
A jak se jim daří v soužití s majoritou?
To je taky otázka. Uprchlíci z blízkovýchodních oblastí nejsou homogenní skupina. Byla bych velmi ráda, kdyby si tohle čeští náckové a jiní strašiči uvědomili. Já mám blízko k Syřanům, kteří tady jsou. Spousta z nich tu za minulého režimu studovala lékařství, byli na ČVUT a podobně.
Zuzana Schreiberová
Absolvovala bakalářský studijní obor Studium humanitní vzdělanosti na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy, kde se zabývala současnou pražskou židovskou komunitou. V navazujícím magisterském studiu Obecné antropologie se specializovala na historickou antropologii, narativní analýzu a paměťová studia. Dlouhodobě se věnuje dobrovolnickým iniciativám. V rámci Iniciativy Hlavák se například zapojila do pomoci uprchlíkům. V Multikulturním centru koordinovala od března 2016 projekt Praha sdílená a rozdělená a od srpna 2017 je jeho výkonnou ředitelkou a statutární zástupkyní.
Většinou se pak jednalo o smíšené manželství, kdy si Syřan našel českou manželku, vrátili se do Sýrie, měli děti, které uměly oba jazyky. Pak, když v Sýrii začala válka, se vrátili do Čech a vzali s sebou další příbuzné, protože se o ně chtěli postarat.
Jsou Syřani opravdu tak tvrdě nábožensky založení, jak je veřejnosti představuje například profesionální migrant Tomio Okamura?
Tak co čekat od Tomia... Jsou Syřani, kteří jsou ateisté a chodí normálně na pivo, jejich ženy nenosí šátky. Nejde tu přece ale o náboženství, věřící lidé jsou i u nás a jsou to ti, kteří chtějí pomáhat. My jsme sem přivezli přes speciální projekt Medevac šest syrských rodin na léčení.
K jedné rodině jsem docházela. Při ruském bombardování přišli o tři děti, máma přišla o nohu, holka přišla takhle o ruku a táta se z toho zbláznil. Záleží na tom, jestli jsou věřící nebo ne? On je zlatý člověk, výborný holič… Pořád přemýšlím, jestli bych mu v nějakém barber shopu nedomluvila benefici.