Nemusíme být Kodaň ani Berlín. Buďme Praha, říká koordinátorka komunit

Olga Srstková nevypadá jako typická úřednice. V budově úřadu městské části Praha 10 mě přivítala uvolněná, trochu rozlítaná a v pestrobarevném oblečení. Nepůsobí ovšem ani jako pozůstalá členka hnutí hippies. Vystudovaná antropoložka totiž stojí někde mezi. Jednou nohou na úřadě, druhou nohou v komunitách a ulicích. Pracuje na vůbec první pozici koordinátorky sousedských komunit v Praze a náplní její práce je utužování sousedských vztahů, bourání předsudků o úřednickém molochu a otevření městské části směrem k lidem.

Než nastoupila na úřad, pracovala v neziskovce, kde se sama setkala s často problematickým vztahem mezi veřejností a veřejnou správou. No a tak se zvedla a šla tomu přijít na kloub. „Já teď vlastně stojím na dvou frontách. Na frontě tam venku, kde se snažím pochopit společensky aktivní místní lidi. A pak na druhé frontě, na úřadu, kde se pro změnu snažím pochopit veškeré procesy, které tady probíhají. A ty pak zase komunikovat lidem tam venku. V každém jednotlivém případě musím situaci, nejčastěji organizování nějaké akce, porozumět jak z pohledu úředníka, tak z pohledu místních,“ popisuje mi rozmanitou náplň své práce Olga.

S Olgou jsme se sešly v kanceláři tiskového mluvčího přímo na úřadu Prahy 10 a povídaly si o důležitosti navazování vřelých vztahů mezi občany a úřady, jak si mohou navzájem vyjít vstříc, usnadnit si práci, a taky o tom, kdo všechno je vlastně na desítce aktivní, protože v přepočtu na obyvatele je zrovna ve Vršovicích množství lidí, kteří pro svou čtvrť něco dělají, nejvyšší v Praze.

Na nově vzniklé pozici komunitní koordinátorky v Praze 10 jste tři měsíce. Jak se k aktivním sousedům dostáváte?

Začátky byly těžké. Nikdo mě neznal a já neznala je. Bylo potřeba se s těmi lidmi začít potkávat a navázat nějaký první oční kontakt. K tomu jsem měla příležitost docela brzo na sousedské akci Zažít město jinak. Taky jsem si samozřejmě udělala vlastní rešerši, posbírala materiály od kolegů, našla na Facebooku všechny aktivní skupiny a to pak porovnala s databází z odboru kultury.

Jak máte v plánu postupovat dál?

Kulturu na desítce chceme vytvářet odspodu. Abychom se v nějakých akcích se sousedy zbytečně nedublovali a nesnažili se jako městská část produkovat něco, co ty lidi vlastně vůbec nezajímá. Proto spíš pátrám po jejich potřebách a přáních, které chceme maximálně podporovat, a hlavně jim zjednodušovat následný proces všemožného vyřizování.

Co si konkrétně městská část Praha 10 od této funkce slibuje? 

O tuto pozici si řekly samotné aktivní skupiny, tedy spolky, organizace či neziskovky, v rámci jarních participativních setkání, která organizovala radnice. Tam se pokusily vytyčit hlavní body, které by tady chtěly změnit.

K lidem venku se nesnažím být na pozici typu "já jsem tady z úřadu, paní magistra, dobrý den". Normálně si s nimi tykám, mluvím s nimi lidským jazykem.

Lidé ze spolků chtěli hlavně přístupnější radnici, tedy někoho, kdo by na ně měl čas a zprostředkovával kontakt mezi radnicí a veřejností. Chtěli prostě někoho, kdo by jim podal pomocnou ruku. Takže městská část si od toho slibuje, že naplní přání občanů o přístupnější, otevřenější radnici.

Můžete uvést nějaký příklad projektu, který se vám už společně se sousedy podařilo posunout?

Přišel mi e-mail od skupiny lidí, kteří chtěli pořádat bleší trhy tady na náměstí Svatopluka Čecha. A chtěli po mně vědět, co všechno pro to musí udělat. Já jsem se zvedla ze židle a šla jsem to konzultovat za kolegou z odboru životního prostředí a pak hned za kolegou z živnostenského odboru, protože obou se to okrajově týká. No a zjistila jsem, že pokud chcete pořádat pravidelné trhy, musíte být v tržním řádu. Tam se musíte registrovat, pak vám to musí schválit pražské zastupitelstvo, pak odbor městské části, rada na městské části, pak se to zase vrací zpátky a takhle ta novelizace tržního řádu běží skoro rok a půl.

Takže jsem jim celý ten proces popsala, poslala jsem jim odkazy na dokumenty, dala adresy, kam musí zajít, a rovnou jsem jim řekla, že celý proces trvá zhruba rok a půl a rychleji to nepůjde. A taky jsem jim po konzultaci s kolegy nabídla nějaké dočasné řešení, co by tam třeba mohli pořádat do té doby, než budou v tržním řádu. No a kupodivu jsme spolu dále v kontaktu.

Máte pocit, že na sousedskou agendu stačí jen jeden člověk?

Mým cílem je do budoucna lidi naučit, jak to na úřadu chodí, vytvořit nějaké jednoduché metodiky a návody, kam s čím zajít, aby se postupně v rámci poskytnutého know-how osamostatňovali. To říkám samozřejmě s nadsázkou, ten lidský faktor je tady strašně potřeba. Jakmile těm lidem nezavoláte, pošlete jim jenom e-mail, jakmile jim napíšete na Facebooku, ale oni vás neznají a nikdy vás neviděli, jakmile nechodíte na ty jejich akce a oni nevidí váš zájem, tak je strašně těžké od nich čekat, že vás přijmou a budou s vámi automaticky spolupracovat.

Ale samozřejmě se jim snažím doporučovat i nějaké vzdělávací akce, třeba Nadace Via dělá workshopy o plánování komunitních projektů, projektovém řízení, cílení PR a podobně. Do toho vydává nějaké metodiky i pražský IPR. Je fakt, že v Praze na žádné jiné městské části taková pozice koordinátora není, takže to nějak jde i bez ní. Ale já bych právě její existenci chtěla naplno využít a naučit s ní teď úřad i veřejnost nějak smysluplně zacházet.

V celé Praze tedy komunity a úřady nikdo nekoordinuje?

Praha 10 je v tom skutečně výjimka, na Praze 7 funguje podobná pozice. Současná pražská radní Hanka Třeštíková, která měla na sedmičce kromě jiného na starost sousedské vztahy, tam na to měla vyčleněné nějaké koordinátory. Jinak jsou koordinátoři v Praze obecně často hodně schovaní pod odborem kultury, jinde pod kanceláří starosty nebo starostky a také se stává, že jsou právě hodně často na strategickém oddělení pod participací, kde se starají o to, že když potřebujete vědět, jaká je současná situace dejme tomu ohledně parkování, tak s vámi uspořádají kulaté stoly.

Proč je podle vás tato pozice tak výjimečná?

Na úřadech jsou obecně mí kolegové zavaleni vlastní agendou a nezbývá jim mnoho času na řešení takových dílčích úkolů. Pak se něco řeší a zasahuje to gesci životního prostředí, dotace, kulturu a strategii. A když jednotlivé gesce nechtějí spolupracovat a chtějí se soustředit jenom na to, co zrovna mají na stole, tak ani komunitní koordinátor nic nezmůže. Protože potřebuje prostupovat strukturou úřadu opravdu do hloubky, a pak to z něj vynášet zase zpátky ven. V tomhle ohledu desítka funguje, tady mi to naštěstí kolegové dovolují.

A pak, já se ve vztahu k lidem tam venku nesnažím být na pozici typu "já jsem tady z úřadu, paní magistra, dobrý den". Normálně si s nimi tykám, mluvím s nimi lidským jazykem. A takový přístup není úplně typický pro každého, kdo se na úřad rozhodne jít pracovat. Ale určitě by se i další takoví lidé našli.

Můžete vyjmenovat nějaké konkrétní akce, aktivity, spolky, které už na Praze 10 úspěšně fungují?

Aktivních je jich tady zhruba okolo čtyřiceti, ale celkově v databázi jich mám třeba 150 až 200. Vypíchla bych třeba akci Malešice v pohybu. Tam se organizátorům podařilo vytvořit udržitelný spolek, dlouhodobě spolupracují s řadou nejrůznějších subjektů. A do jisté míry už jsou soběstační, takže ta spolupráce třeba zrovna s nimi je snazší v tom, že už mají řadu pevně zaběhnutých procesů.

Další lokální uskupení je pak ze Strašnic, jmenuje se Bubahof a jde o uměleckou organizaci, která sdružuje právě umělce a kurátory. Zároveň pořádají a zapojují se do různých komunitních akcí, a dokonce zvelebili i park Františka Suchého. Tím pomohli k propagaci tohohle místa, a tak se tam letos konal obrovský dlouhý stůl, kam přišli lidé z okolí, a dali si společně oběd, pak kafe a nakonec se tam promítal film, bylo tam autorské čtení. I já jsem tam byla a bylo to fajn.

Ve kterém okamžiku se sousedství překlápí do komunity?

To je podle mě nějaký organický proces. Myslím, že komunita je hrozně závislá na tom, jak dobré vztahy jsou lidé schopni vytvořit právě v rámci toho sousedství. Komunita už je nějaký fungující organismus, který nespojuje už jenom vztah k jednomu místu, ale nějaké silnější vazby. Ty pak nefungují pouze na základě, "když ty uděláš tohle, tak já udělám tohle", ale stojí na bázi dobrovolnictví a důvěry.

Jaký je podle vás první krok k tomu, aby se mezi sousedy začalo něco takového dít?

První krok je vytáhnout ty lidi ven z bytů, ven z baráku. Když se vám povede tohle, tak za sebou máte úspěšný první krok. Ale zkuste si přesvědčit šedesát lidí, které na začátku většinou spojuje jenom to, že mají stejné číslo popisné a nakupují u stejného pekaře, aby si šli dát třeba pivko... Hodně tedy záleží na tom, kdo a s jakou energií se toho ujme a jaká v domě panuje sousedská nálada.

Snažíte se místním předkládat i nějakou inspiraci ze zahraničí?

V budoucnu bychom chtěli uspořádat minikonferenci, na kterou bychom pozvali právě urbánní antropology, sociální geografy a architekty ze zahraničí. Ale rozhodně nechci prohlašovat, že jednou budeme jako Kodaň, že budeme jako Berlín nebo třeba jako Vídeň. Buďme chtít být jako Praha. Specifičtí zase v něčem jiném.

Co vás třeba během vašeho působení nejvíc překvapilo? Dejme tomu, že mile...

Tak třeba teď si mě pozval na jednání svaz důchodců z Vršovic. A ti mi přišli nesmírně zajímaví. Dělají to totiž všechno ještě tak nějak postaru. Pravidelně se scházejí a vyměňují si informace, co se kde na desítce bude dít. Jedou do informačního centra, kde si posbírají letáčky, na setkání si je pak rozdají spolu s časopisy městské části Praha 10, rozebírají kurzy pro seniory a radí si, jakým způsobem se tam zaregistrovat. Žádný Facebook, žádné webové stránky, e-maily. Všechno pěkně osobně.

Reklama

foto: Michaela Cásková, zdroj: MČ Praha 10