A ejhle, pivo tam čepoval známý, ale opravdu jen známý. Tehdy, před mnoha lety, byl nový člověk v hospodě přinejmenším podezřelý a bylo potřeba ho vyzpovídat. Naštěstí se toho úkolu ujal muž, jenž byl rád, že má se mnou shodné příjmení, a po několika pivech se rozhodl, že mě musí seznámit s Braníkem. Lépe řečeno s místními hospodami. Tak proč ne.
Ten muž byl původním povoláním zahradník, a tak se v něm snoubilo vše, co dělalo Braník Braníkem – zahrady a hospody. Nedopadlo to slavně, asi v páté hospodě upadl, rozlil pivo, rozbil půllitr a vyhodili nás.
Vltava i vrchy
V každém případě i tenhle zážitek stačil na to, abych si uvědomil, co pro místní Braník znamená. I ten, co tu bydlel třeba dvě desetiletí nebo se přistěhoval ze sousedního „Jamrtálu“ (údolí Botiče), to neměl v kádrovém posudku místních rodáků lehké. Když se vrátíme k dávnému šerověku, tak zjistíme, že nejstarší písemná zmínka o místě nazývaném jako Branice pochází už z roku 1088, tedy z doby, kdy mnohem honosnější čtvrti pražské byly pouhými samotami v divočině.
Počátek 20. století uvítal rozvíjející se čtvrť v náručí Královských Vinohrad, dnes je už pod správou městské části Praha 4.
Je pravděpodobné, že právě tady bránily natažené řetězy přes řeku plavbě dál po proudu k Vyšehradu, aby jej pomohly chránit. Potměšilejší výklad zase říká, že tu vybírali clo od vorařů mířících se dřevem do Prahy, takže jim „brali“ peníze. Zřejmě to ale peníze nebyly, protože voraři ještě dřevo neprodali, takže spíš asi odevzdali část dopravovaných kmenů, které výběrčí později prodali. Podle etymologů je „braník“ vrch, který byl opevněn a měl obranný charakter. Můžeme si tedy vybrat vlastní verzi nebo i kopec. Vrchů v Braníku je hned několik.
Braník se rozkládá na pravém břehu Vltavy, je s řekou úzce spjat a na naplaveninách (teď nemáme na mysli „nemístní obyvatele“) prosperovalo zdejší proslulé zahradnictví. Počátek 20. století uvítal rozvíjející se čtvrť v náručí Královských Vinohrad, dnes je už pod správou městské části Praha 4. Když se psala léta počínající devatenáctkou, měl Braník něco přes tři tisíce obyvatel, krásný nový pivovar, nádraží, vápenku, kostel svatého Prokopa a především velké plochy pokryté záhony pilných zahradníků.
Trocha vršovické architektury
Podél meandrujícího Kunratického potoka byl lovecký revír s bažanty, zajíci i srnčí zvěří, níže pak stávaly mlýny. A taky vinice už tu bývaly. O tom svědčí i místní názvy ulic jako Nad Vinohradem či Pod Vinohradem. Před první světovou válkou vyrostly na břehu Vltavy pozdně secesní Branické ledárny, odkud byla zásobována vltavským ledem většina pražských hospod, a kousek odtud se pnuly objekty Vršovické vodárny, jejichž fasády v duchu geometrické secese navrhl profesor Jan Kotěra.
Meziválečný Braník byl harmonicky vybaveným městysem, kam se ochotně stěhovali i ti movitější.
Vršovická vodárna v Braníku? Je to jednoduché. Odtud putovala upravená voda z Vltavy přes Michli právě do Vršovic. V roce 1925 si Braničtí dokonce postavili divadlo, a když k tomu připočítáme i známý sportovní oddíl ABC Braník, založený v roce 1914, místní Sokol a různé spolky včetně dobrovolných hasičů, zjistíme, že meziválečný Braník byl harmonicky vybaveným městysem, kam se ochotně stěhovali i ti movitější, a svými vilami dotvořili jeho atmosféru.
Stavby inteligence
Dneska má Braník do své idylické podoby daleko. A to hlavně kvůli poválečné výstavbě. Kunratický potok, který jím protéká, byl svázán do kamenitého koryta, aby byl před vyústěním do Vltavy úplně zakryt. Nad údolím, kterým zatím původně vedla jen železniční trať Nusle-Modřany, bylo naplánováno sídliště.
Horší než komunistické stavební vylomeniny bylo, že nově vystavěné komunikace Braník postupně odřízly od řeky.
Výstavba pochopitelně potřebovala dopravní obsluhu, a tak se do severního svahu zakousla estakáda. Tam, kde dříve vedla kolem branického hřbitova dlážděná silnička končící jako polní cesta v rozsáhlých třešňových sadech, vznikla víceproudá silnice, kterou stoupající motorizace začala rychle zahlcovat. Do údolí přibyla i trať Radotín – Vršovice, která pokračovala kolem Branického pivovaru přes Branický most.
Most inteligence či oficiálně Branický most byl budován od roku 1949, poslední jeho oprava proběhla v roce 2015
Téměř kilometr dlouhé přemostění Vltavy bylo naplánováno už ve 20. letech minulého století, ale s výstavbou se léta čekalo až na dokončení koncepce dopravního obchvatu hlavního města. Komunisté v roce 1949 ovšem jednali rychle. Potřebovali zaměstnat v dělnických profesích co nejvíce vzdělanců, inženýrů, filosofů i doktorů. S jejich nekvalifikovanou pomocí byl most dokončen už v roce 1955 jako dvoukolejný, ovšem k dopravě začal sloužit teprve po devíti letech, kdy byl dobudován zbytek železniční spojky. Při ražení navazujícího tunelu nad Malou Chuchlí se však ukázalo, že skála není dostatečně pevná, aby jí mohly dvě koleje vést. Řešení bylo nasnadě, z mostu Inteligence, jak mu sarkasticky kvůli stavitelům říkali Pražané, byla druhá kolej odstraněna a využita jinde…
Jak tu najít domov
Horší než komunistické stavební vylomeniny bylo, že nově vystavěné komunikace Braník postupně odřízly od řeky. Další estakáda se pak zařízla do kopce nad pivovarem, aby propojila se zbytkem světa sídliště na Novodvorské. V centru starého Braníku, hned vedle Dominikánského dvora, se zapíchla hrozitánská stavba jedenáctipodlažního panelového domu, sídla pečovatelské služby. Na někdejších záhonech mrkve a salátů trčí jako maják hranol kancelářské budovy zvané Golden Office.
Ale možná je to dobře, ze starého Braníku se stal jakýsi ostrov, který žije svým životem bez vlivu okolí. Je tu znát takové tiché spiknutí. Budeme tu mít nejlepší zmrzlinu – a opravdu, nový krámek nemá chybu. Chcete květiny? Před domem je máme vysázeny, stačí si vybrat. Obchod, který nemá jméno, je v Braníku proslulý – potřebujete hrnek, baterii, hadr na podlahu, vazelínu na panty nebo dárek pro dědečka? Vše tu najdete.
I Braník se ovšem mění, staré štamgasty nahrazují noví a je otázka, zda dovedou ocenit situaci, kdy tři babky na lavičce radí dvěma stojícím babkám před domem s pečovatelskou službou. „Pani,“ ukazuje jedna stojící žena na druhou, „tady ta neví, kde je!“ Rada sedících starousedlic byla prostá. „Tak ať de domů!“ V Braníku se sice můžete ztratit, ale jestli tam nepatříte, jděte prostě domů.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Braník (Wikipedie)