Je to tak trochu paradox. Pražskou Letnou znají nejen všichni obyvatelé hlavního města, ale i velká většina přespolních. Když se zeptáte, kde tedy vlastně je, když na mapách Prahy najdeme tak nanejvýš Letenskou pláň, mnozí ji ztotožní právě s onou plochou, kde kdysi tábořila vojska krále Zikmunda Lucemburského a o mnoho let později se tu konaly vojenské přehlídky. A také povinné prvomájové manifestace.
Ano, Letenská pláň je tím nejvýraznějším útvarem, ale sama Letná je podle místních daleko rozsáhlejší a ukusuje velké části Bubenče a Holešovic. Zatímco její ohraničení na jihu (tok řeky Vltavy) a na severu (Královská obora neboli Stromovka) je poměrně jednoznačné, na východě a západě to s takovou určitostí říci nemůžeme. Kdybychom si to měli zjednodušit, tak dnešní západní hranice, kterou by měly tvořit Chotkova a Badeniho ulice, byla v minulosti dál.
Konaly se tu vojenské přehlídky a právě odtud se pálily čestné salvy na počest čehokoli, co bylo potřeba oficiálně oslavit.
Až snad k Písecké bráně, kde měla svoji konečnou někdejší Lánská koněspřežka. Geologicky by to odpovídalo, ale nejdříve tu v těchto místech nechal vévoda Albrecht z Valdštejna pro lepší přístupnost prokopat takzvanou Myší díru (dnes Pod Bruskou) a v roce 1831 pak hrabě Chotek dal vystavět pohodlnější a širší serpentinu, nesoucí jeho jméno. Na východě by tou hranicí mohla být ulice Bubenská, ale mnozí Letenští přísahají, že dál než za Strossmayerovo náměstí nevkročí.
Oblíbená armádami Evropy
Jestliže tedy neznáme přesně hranice Letné, musíme oželet i oficiální demografické údaje a spolehnout se na vlastní dojmy či historické údaje. O tom, že tu ležela Zikmundova vojska, jsme se zmínili. Ještě dlouho předtím tu král Přemysl Otakar II. uspořádal korunovační hostinu a tato událost z roku 1261 dostala jméno "Letná" na oficiální dokumenty. Jinak právě plocha Letenské pláně byla v oblibě všech možných armád Evropy. Utábořili se tady Švédové, Francouzi i Prusové, jako heliport ji používaly sovětské vrtulníky za okupace roku 1968 a – jak již bylo řečeno – konaly se tu vojenské přehlídky a právě odtud se pálily čestné salvy na počest čehokoli, co bylo potřeba oficiálně oslavit. Je zajímavé, že Letná a její pláň přitahovaly techniky všemožného zaměření. Vede pod ní Rudolfova štola, na svou dobu velmi zdařilé dílo, jímž nechal císař Rudolf II. zásobovat rybníky v Královské oboře vodou z Vltavy.
Do blízkosti pláně mířila ona zmíněná koněspřežka. Sem od vltavského břehu mířila při příležitosti Zemské výstavy roku 1891 první pražská lanovka a později nejdelší jezdící schody u nás. Oveneckou ulicí jezdila koněspřežka, později první česká elektrická dráha. Měl tu za první republiky vyrůst areál vládních budov, k němuž by se úředníci dostávali průkopem navazujícím na dnešní Pařížskou, tehdy Mikulášskou třídu. To zůstalo nerealizováno a ponechalo tu místo pro největší skupinové sousoší v Evropě Stalinův pomník, přezdívaný v lidové mluvě Fronta na maso. Ten tu dlouho nezůstal a s koncem Stalinova kultu byl v tichosti zbourán. Další projekty, které měly využít prostoru pláně, jako třeba obří oceánárium, zůstaly jen na papíře. V případě knihovny podle projektu Jana Kaplického, takzvaného Blobu či Chobotnice, by se dalo říci bohužel… Každopádně se zdá, že pro zde postavené Národní technické muzeum nemohl nikdo najít lepší místo.
Vzpomínky předškolní
Návštěva Letenské pláně na konci padesátých let se pro dítko předškolního věku nemohla obejít bez dvou atrakcí. Tou první byl Letenský kolotoč z konce devatenáctého století, dnes prý nejstarší v Evropě. Jeho podoba vychází z italské kratochvíle pro dospělé, kdy se z figurín koňů na otáčející se plošině snažili mladí šlechtici navléci na svá kopí zavěšený věnec. Kolotoč sem byl přestěhován z Vinohrad, protože jeho majitel usoudil, že v sousedství lanovky a elektrické dráhy na něm vydělá daleko víc než u vinohradské vodárenské věže. Hlavní atrakcí tu byly figuríny koní. Bylo jich snad osmnáct, snad dvacet, v různé velikosti, se jmény na dřevěných cedulkách zavěšených na koňském krku. Největší byl Honza a z jeho opravdu koženého sedla býval ten nejkrásnější pohled na svět.
Na legendárního Josefa Sojku, který si tu pořídil restauraci s vynikajícím plzeňským, aby vyšel vstříc profesorům z nedaleké Akademie výtvarných umění, se tu už ani vzpomínat nedá.
Letenská pláň bývala sportu a zvlášť pak fotbalu městskou částí zaslíbenou i centrem společenského ruchu. Byly tu stadiony Sparty, Slavie i fotbalového klubu D.F.C. Prag, týmu německé menšiny či spíše německy mluvící židovské mládeže v Praze. Ten musel skončit s okupací Československa v roce 1939 a Slavia, která měla stadion pro zhruba čtyři tisícovky diváků prakticky u dnešního Ministerstva vnitra, se musela stěhovat v roce 1951, protože tehdejší režim si představoval využití Letenské pláně jinak. Z výše uvedeného už víme jak.
Vzpomínky pubertální
Léta plynula a člověk se začal zajímat i o jiné kulaté formy, než byla fotbalová mičuda. Letenské sady byly ideálním cvičištěm. Věděli jsme, kde vystrčí své první květy sněženky, u zdi bašty nad Strakovou akademií byly zaručeně nejdřív fialky, které v tu dobu ještě v květinářství k dostání nebyly, a pochopitelně šeřík a s trochou opatrnosti pak i tulipány. Ochrana přírody se ještě nenosila, a tak bylo svědomí – až na ty tulipány – čisté.
Z hospody u Letenského zámečku je skvělý výhled na Prahu. A v provozu by měl být brzy i letenský kolotoč pár metrů odsud
Ty fialky pak měly velkou zásluhu na tom, že jsme objevili hlavní stan pro naši puberťáckou partu, která chodila oblečená výhradně v černém. Kousek od místa, kde se vyskytovaly, stál či vlastně v té době spíše padal, Hanavský pavilon. Jeho chátrání bylo ukryto za bytelnou ohradou z vlnitého plechu, ale my objevili, kudy se dá vlézt dovnitř. Občas to sice odnesla natržená nohavice či rukáv, ale mít něco, kde se dá schovat, pokuřovat a popíjet ovocné víno, stálo zato.
Vzpomínky nejen filmové
Na Letné jsme chodili i do kina. Samozřejmě, byla tu i jiná, třeba to ve Veletržním paláci, ale pro nás to bylo především Ponrepo. V úterý, jen co skončila škola, jsme spěchali dolů do Letohradské ulice. Bohužel se nám nikdy nepodařilo dojít až dolů, protože fronta na lístky na týden od čtvrtka často končila až u Kamenické ulice.
Když se šlo z Ponrepa směrem nahoru Letohradskou ulicí, křížila ji ulice Ovenecká. V holešovické části, než překříží třídu Milady Horákové a vydá se od Letenského náměstí směrem ke Stromovce, téměř nezajímavá. V té Bubenečské pak vstupujete do jiného světa. Pojmenovaná podle původního názvu Bubenče Přední Ovenec si ještě dnes zachovává noblesu z doby, kdy tu zdejší neorenesanční domy začaly doplňovat ty secesní, většinou ve stylu geometrické secese, s půvabnými předzahrádkami, dnes už naštěstí udržovanými.
Vzpomínky "zralých"
Svůj půvab ovšem měly a někde ještě mají i zdejší hospody. Tu nejslavnější už ovšem nenajdete. Nároží ulice Kamenické a Milady Horákové obsadila jakási banka a na legendárního Josefa Sojku, který si tu pořídil restauraci s vynikajícím plzeňským, aby vyšel vstříc profesorům z nedaleké Akademie výtvarných umění, se tu už ani vzpomínat nedá. Akademici v restauraci U Sojků ovšem slavně pili a majiteli tu a tam museli zanechat nějaké to dílko, aby umořili zanechanou sekeru. Vznikla tak svérázná galerie, která však zmizela v propadlišti dějin, stejně jako tato slavná hospoda, v níž hasili kdysi dávno žízeň i slavní fotbalisté z Letné a míval zde své místo i Bohumil Hrabal. Do hospody U Houbaře, ta je trošku na hraně, protože leží pro ortodoxní Letenské na druhé straně třídy Dukelských hrdinů, zase chodívali sparťanští hokejisté, kteří si dokonce s jejím majitelem občas zahráli hokej.
Ti, co se vozili v letenském kolotoči na Honzovi, už mají jiný pohled na svět. Ne lepší či horší, prostě jiný.
I to už je asi minulostí, vlastník hospody totiž zahynul na lyžích. Poměrně mladou a bohužel i krátkou historii měl hostinec Na Staré kovárně v Kamenické ulici. Jeho název je odkazem na stejnojmennou hospodu v Braníku, kde se kdysi scházeli členové kapely Tři sestry. Reminiscence měla ovšem "jen" asi dvacetileté trvání, kdy bylo možné se pod zavěšeným Harleyem potkat s jejími členy… A hospodu Nad Královskou oborou, kde svého času hráli Českomoravské hudební sdružení i Vlasta Redl, už je také zbytečné hledat.
Vzpomínky, které už ani nejsou
Klasické hospody (snad až na Prašivku neboli Bábu ve zmiňované Ovenecké ulici) už na Letné nejsou prostě v módě nebo, chcete-li, in. Ostatně místní hipsterská komunita, jíž dnes Letná sluje, vyhledává něco jiného. Malé kavárničky na každém rohu i uprostřed bloků, vinárny a vinárničky, bary, domácí pekárny, pizzerie a bageterie, sushi bary i čínské či vietnamské restaurace, které si čas od času vymění místo i hosty, to je prvoplánový obrázek poklidu, za kterým se ovšem neskrývá konkurenční boj. A tak mnohým podnikům po čase hrozí to, co potkalo třeba hospodu U Sojků či proslulý Dům kávy v Jirečkově ulici, kde mistr Tomáš Bilík kouzlil z nepřeberného počtu druhů brazilského či kolumbijského moku. Nezapomenutelné bylo jeho cappuccino z praženého roibosu…
Ano, můžeme si tu vybrat mezi vegetariánskou a veganskou restaurací či spíše bistrem, ale ti, co se vozili v letenském kolotoči na Honzovi, už mají jiný pohled na svět. Ne lepší či horší, prostě jiný. A v něm je krom onoho vycpaného koně i kdysi chátrající Hanavský pavilon, kino Ponrepo či jistý dům v Ovenecké ulici.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Jedna Čtvrť Letná