Táňa Gregor Brzobohatá: Systémy, v nichž jsme se naučili žít, dávno nefungují

Setkali jsme se koncem jara v Dřevčickém parku, domově pro seniory, kde její manžel Ondřej Brzobohatý hrál open-air minikoncert pro jeho obyvatele. Na počátku byla spolupráce Taťániny nadace Krása pomoci a projektu Hrajeme do oken, který v době krize přinášel koncerty do vnitrobloků a domovů pro seniory a zajišťoval alespoň malé povzbuzení během depresivní koronavirové izolace.

„Projekt se nám zalíbil na první dobrou, my řešíme osamocení a izolaci starších lidí dlouhodobě,“ říká Taťána Brzobohatá. „Jsem ráda, že díky naší spolupráci budeme hrát do oken i dál. A doufám, že projekt poběží i následující roky. Osamocení starších lidí i v institucích nebo u klientů doma je ten největší problém. A já doufám, že jim tímto projektem uděláme lepší dny a zážitek, na který budou moct vzpomínat.“

Docela přesně jste definovala problémy, které seniory trápily zvláště v pozdějších fázích karantény, kdy už byl dostatek zdravotnických pomůcek a roli hrála hlavně psychika…

Celé období téhle pandemie bude mít obrovský dopad na psychiku všech lidí, nejen seniorů. My si můžeme jen představit, jaké to je, když musíte několik měsíců sedět doma u televize a máte jen zprostředkované zprávy, kdy se na vás valí stresující a často i rozporuplné informace.

Lidi byli nesmírně stresovaní, naše psycholožka byla na telefonu 24 hodin denně 7 dní v týdnu, protože to kolikrát byl opravdu pláč a slzy. Klienti často nevěděli, co se děje, jaký to bude mít vývoj… Bylo to velmi náročné období a doufám, že se to v takové míře nebude už nikdy opakovat. Pokud přijde druhá vlna pandemie, doufejme, že neuhodí tak silně.

A že na to nebudou starší lidé sami...

Proto jsem i hodně ráda, že vznikají takovéto projekty, do kterých naskočila i naše nadace Krása pomoci, a že budeme dělat radost starším lidem i dál, během celého roku. Senioři jsou opravdu nejpotřebnější skupinou, a to nejen za časů pandemie. Proto je hraní do oken něco, co bude fungovat dlouhodobě, doufám, že i několik let.

Po koncertě jste se bavila se seniory v publiku. Jak na to reagovali?

Byli nadšení. Většina z nich by se už ani na koncert sama nemohla dopravit. To, že interpreti chodí za nimi, je naprosto úžasné. Ti lidé pohupovali nožičkami, tleskali do rytmu i mimo něj, starší fláky si zpívali s Ondřejem, repertoár byl samozřejmě přizpůsoben právě jim.

Je ale pravda, že Hey Jude jsem si zpíval i já.

A ještě říkali, že kdyby se to zopakovalo, tak by mohla přijet třeba i Yveta Simonová nebo Marta Kubišová… A proč ne? Určitě bych to ráda zopakovala. Ptala jsem se jich také na to, jak se jim tady bydlí. A jsou tady prý strašně spokojení, je tu skvělé prostředí, hodné sestřičky, hodné pečovatelky… To jsou lidé, kteří tu práci dělají od srdce.

Dotkla se koronavirová krize i vás osobně?

Co se práce týče, spousta akcí se rušila nebo přesouvala buď na druhou polovinu roku, nebo na příští jaro. Teď nikam necestuju, nemám žádné zahraniční produkce. Ale musím se přiznat, že jak od těch sedmnácti létám málem jako na koštěti, tak mi to vůbec nevadí. Jsem ráda, že se můžu víc věnovat nadaci, rodině, taky sama sobě. Uvažuju o tom, že začnu zase studovat… Dalo mi to impuls k jiným věcem.

Jestli je na pandemii něco pozitivního, tak fakt, že se ukázala mezilidská solidarita a vstřícnost.

A s rodinou to bylo hodně pohodové – odpočinula jsem si u rodičů v Opočně. Jela jsem několik let ve zběsilém tempu, takže bylo fajn se zastavit a vidět se i s mužem, se kterým se ve špičce sezóny kolikrát potkáme tak akorát večer v posteli. Byly to až takové rodinné konstelace na tenkém ledě, byl čas si konečně vyříkat to, na co předtím nebyl čas a co bylo potřeba.

Mohou krizi doprovázet i pozitivní stránky?

Třeba to, jak se lidi dokázali semknout. Vznikla obrovská vlna solidarity, ozývaly se nám české firmy, které stoply výrobu a rozjely v obrovské míře výrobu roušek pro sociální pracovníky a zdravotní sestry, pro seniory, kteří se neuměli ochránit. Byla bych ráda, kdyby se tahle vlna solidarity ve společnosti udržela.

A také se tu objevily úcta, respekt, takové vlastně opečovávání starší generace. V rámci nadace se tomu věnujeme už 12 let. Jestli je na pandemii něco pozitivního, tak fakt, že se ukázala mezilidská solidarita a vstřícnost. A možná i takový ten klid – najednou se všechno zastavilo a zjistili jsme, že nám prostě nic neuteče.

Na co by se měla teď společnost nejvíc soustředit? Ekologie, ekonomika, demokratické principy…?

Krize nám ukázala, že systémy, ve kterých jsme naučení žít, už dávno nefungují a neplatí. Měli bychom se zamyslet, jestli je u nás demokracie správně pochopena a nastavena. Jestli bychom si neměli znovu připomenout, co to pro nás znamená, jaké hodnoty to pro nás představuje, a jestli při nich pevně stojíme. Je to celosvětový trend, přesně to, co se dneska odehrává ve Spojených státech. I tam je spousta lidí, kteří nejsou spokojení – ta doba spolu nese spoustu výzev a je potřeba se jim postavit čelem.

Měli bychom také více pracovat na mezilidských vztazích. Krize nám všem ukázala, že právě ony jsou to nejdůležitější, na čem naše společnost stojí. Já jsem přesvědčená, že to ustojíme. Doufám, že si lidé zachovají nadhled, pozitivní přístup a smysl pro humor – v tom jsme přece my Češi známí po celém světě. Ty pozitivní věci, o kterých jsme mluvili, v dlouhodobém horizontu převáží. Tomu opravdu pevně věřím.

Reklama

foto: Autor a Krása pomoci, zdroj: Krása pomoci