Flowcast s DFW: Larp je divadlo, ve kterém hrajete hlavní roli, a všichni ostatní také

Hry na hrdiny. Něco mezi divadlem a deskovou hrou. Možnost prožít pocity a emoce někoho jiného. Vynikající zábava. "Škola hrou" dovedená do optimální polohy. Pod cizokrajně znějícím slovem "larp" se může skrývat kterákoliv z těchto definicí. Pro Davida Františka Wagnera, který je s českou larpovou scénou nerozlučně spjat (až do té míry, že jeho oblíbenou profilovou fotografií na Facebooku je ta, kde drží ceduli Will write LARP for food), je to ještě něco víc. "Specifická umělecká forma, ve které můžu autorsky vyjádřit věci, které bych jinak nezvládl. Nemůžu je napsat ani natočit, nemůžu je dát do písničky," říká.

Já sám jsem si na vlastní kůži larpování několikrát vyzkoušel a zůstal bych u klasické definice, která vyplývá ze zaužívané zkratky. "Live action role playing" je hraní rolí naživo, k němuž si dovolím drobný osobní dodatek: Scénáře jsou velmi volné a každé uvedení larpu vytváří trochu jiný příběh s trochu jiným koncem.

Larp je jako divadelní hra s otevřenými konci, ovšem hra, kde scénář píšete vy sami.

"Divadelní scénář popisuje nějaký příběh, ale dobrý larpový scénář vytváří příležitosti a situace. Vytváří konflikty, vytváří problémy, vytváří zápletky a ty na ně nějak reaguješ a nějak s tím pracuješ. I proto je to pro mě tak lákavá forma, protože účastník, hráč je do velké míry spolutvůrce," dodává k filozofii larpu  David František Wagner. 

Vystoupení z životní role

Všichni hrajeme v životě nějaké role, říkáme tomu kultura a výchova. Problém je v tom, že velmi často je to jednosměrná cesta, která nevede zpět. Jako vystudovaný soudce se už těžko stanete vrcholovým sportovcem, jako muž s nadváhou se těžko stanete éterickým elfem (který navíc neexistuje), jako třicetiletý junior account manažer v reklamní agentuře už pravděpodobně nikdy nebudete šéfem diplomacie jedné z blízkovýchodních zemí.

Larpy jsou hrou a zábavou, která tyto přirozené hranice bourá. Můžete být doslova a do písmene, kým chcete. Larp je jako divadelní hra s otevřenými konci, ovšem hra, kde scénář píšete vy sami. A právě pocit, že "nepapouškuju text, který mi někdo napsal, ale fakt, že se sám stávám aktivním tvůrcem příběhu", je jedním z důvodů, proč v posledních letech zažívají larpy nebývalý rozmach.

Tři dny v tranzu

Před 20 lety bylo slovo larp synonymem pro klasickou dřevárnu, tedy larp většinou z fantasy prostředí, ovšem hraný ve skutečnosti. Já sám si vzpomínám na to, jak jsme se smáli podivným postavičkám v dlouhých černých pláštích, s jekorovými meči a polystyrenovými halapartnami, které se šťouraly ve špičatých uších a trousily z kapes koule ze zmuchlaných starých novin. "To jsou firebally, když tím trefím trpaslíka do hlavy, mám pět bodů, když do nohy, tak mám body dva," říkal mi kdysi nadšeně jeden dřevní larper a já se smál, až se za břicho popadal.

Abych o dlouhá léta později sám hrál šéfredaktora tiskové agentury TASSu, připravujícího se na sjezd Komunistické strany Sovětského Svazu ve 30. letech minulého století (Čistky), o pár týdnů později saúdského vyjednávače Saliyáda Fassaila zastupujícího svou zemi na plenárním zasedání OSN (Konec dějin) nebo podvádějícího manžela nepříliš spokojené středostavovské italské paničky (Perfect strangers, česky Naprostí cizinci). První z těchto her se hrála v budově staré terezínské nemocnice a trvala tři dny, druhá byla čistě online (čili každý doma jako u zoom meetingu) a trvala také tři dny, poslední pak trvala několik hodin a odehrávala se u jednoho stolu v jedné místnosti.  

Člověk má při téhle hře pocit, jako by fungoval ve virtuální realitě. Prostě na vlastní kůži zažíváte něco, co byste jinak nikdy nezažili. Ten zážitek je naprosto nepopsatelný, pamatuju si ho v životě pouze několikrát: Když jsem viděl poprvé Hru o trůny, když jsem byl poprvé v New Yorku, když jsem byl na první house party se vším všudy a také při larpu.

Zažít si svůj bleed

Festival barevných emocí vždy trval ještě několik dní poté, co jsem se vrátil domů. U larpů se jedná o celkem běžnou věc. Říká se jí bleed  a projevuje se třeba tak, že když hra skončí, zůstanete psychicky kouskem stále v ní, jako kdybyste pokračovali v hraní postavy v reálném světě. "Může to být hrozně smutné, můžeš proplakat víkend, to se může stát," říká David. "Ale důležité je, aby to fakt bylo na úrovni zážitků bez trvalých následků. Prožijete zajímavou situaci a do týdne normálně pracujete. Cílem není zůstat zaseklý v cizí fantazii a být neschopný reálně fungovat."

Podle Davida je tedy potřeba najít tu hranici, kdy chcete lidem poskytnout opravdu silný zážitek a zároveň zabránit tomu, aby to na něm zanechalo následky. "Zase si nedělejme iluzi – ty hry mohou být intenzivní, mohou být zajímavé, proto je děláme," říká. "Ale nejsou to věci, které někomu změní život víc, než když mu dáš přečíst dobrý román."

Poslední dobou se na larpech také častěji řeší téma obtěžování. Věci, které trpaslíci řeší úderem přes hubu a elfové kouzelnými lektvary, musí mít pořadatelé larpů zvládnuty konvenčními prostředky. Jedním z takových nástrojů se stal manuál Pro bezpečnější larpy, což je de facto soubor rad pořadatelům, jak se vyhnout situacím, ze kterých by si hráči odnášeli nepříliš příjemné zážitky. A jak se dalo čekat, vzbudilo to velký rozruch: "Drtivá většina lidí to bere nějak rozumně, chce to dlouhodobě zlepšit a třeba mají různý přístup, jak to udělat," říká David František Wagner.

"Existují lidé, kteří nevěří tomu, že nějaké obtěžování vůbec existuje, protože je to pro ně nový a nepříjemný. Stejně tak je těžké si říct ,Hej, tyhle věci jsou asi blbý a já taky občas třeba mám asi fakt debilní kecy‘. A někteří dokonce tvrdí, že je to nástroj neomarxistů k demaskulinizaci světa... Tohle je opravdové nebezpečí. Zvlášť, když jsi v komunitě nový a chytneš partu, co vypadá dost tvrďácky a tlačí ti do hlavy takové nesmysly. Je to živná půda pro kluky, co se pak s bizoní čepicí půjdou podívat na Kapitol."

Co podnikneme, až to skončí?

Rok 2021 ovšem zatím nevypadá, že by larpům příliš přál. Plánované akce se logicky odkládají. Ono totiž zajistit dodržování hygienických opatření při pětidenní akci pro 150 lidí je prakticky nemožné. "Letošní rok, minimálně ten první půlrok, bude extrémně ztížený koronou," říká David. "Hodně doufám, že to všichni organizátoři vezmou co nejzodpovědněji. Prozatím pracujeme na nových online larpech, což je například vyjednávací hra Konec dějin online, kterou budeme znovu uvádět v únoru. A pokud se povede, tak třeba i vícekrát. A pak už přijde léto, kdy všichni doufáme, že nebezpečí už bude nižší a bude možné už něco uvádět," dodává.

"Chceme, aby v zimě mohli znova vyjít legionáři na larpu Legie, protože o ně je největší zájem. Abychom mohli uvést Belle Epoque, abychom mohli uvést třeba Čáru a i ty bizarnější věci. Třeba máme hru Zpěvy rytířské, která je o moderní pohádkové Šumavě, na které ve skrytu žijí rytíři." David František Wagner nechce jen hry organizovat. Je pro něj také samozřejmě důležité v těchto hrách i hrát. "Chci si zahrát na konec devatenáctého století v Paříži v kabaretu, chci být u konce Prastarých, chci znovu na Legie... Určitě chci stihnout ale i nějaké zahraniční online hry a velmi se těším na nějaké to šťouchání zbraněma po lese. Těším se na to velmi a doufám, že také teď tu pauzu karantény všichni využijeme k nějaké tvorbě. A že si třeba také víc lidí, kteří budou doma sedět a přemýšlet ,Mámo, co podnikneme, až to skončí?‘ nakonec řekne: Mohli bychom zkusit larp."

Jak vlastně takový velký larp pro spoustu lidí vzniká? Kolik lidí ho připravuje a kolik to stojí? Dá se využít larp ve výuce? Jak se liší larpy dnes od larpů před 20 lety? A jací nejstarší a nejmladší hráči "live adventure role playing" vlastně hrají? To všechno se dovíte v podcastu na Spotify, Apple Podcasts nebo SoundCloudu.

Reklama

foto: Autor, zdroj: Rolling