Je důležité, jak věci a děje nazýváme. Třeba to rozvolňování. Jde to ztuha a pomalu. Jako když vám někdo půjčí pěknou knížku (ano, to se dřív dělalo) a vám se nechce ji vracet. Máte ji sice přečtenou, ale chcete v ní ještě listovat, znova si číst některé pasáže, ostatně, měli jste ji tak šikovně zasunutou v knihovně a teď musí pryč. Zvykli jste si na ni. To, že vám nikdy nepatřila a ani nyní ji nevlastníte, je tak nějak rozostřeno tím, že u vás pár dní pobyla. Tak proč by u vás nezůstala alespoň ještě týden, že. A tak se vymlouváte, že ji ještě potřebujete, chcete si vypsat pár pasáží (ano, i to se dřív dělalo), prostě samé výmluvy, jen aby to zůstalo tak, jak nyní. Třeba kamarád zapomene na to, že vám ji půjčil (ano, to se dřív hodně stávalo), nebo mu na ní zas až tak nezáleží.
Tak nějak jako s tou knihou to mají naši vládci se svobodou, kterou si od nás půjčili na počátku té zdravotní krize. Nyní ji chceme zpátky, ale jim se zalíbilo ovládat naše životy, a tak zdržují. Proto se neřekne jasně, "toto bude tak, jak bylo", ale "rozvolňuje se". A kousek té naší svobody zůstane úředníkovi za nehty. Samozřejmě kvůli našemu dobru.
Zahrádková taškařice
Něco se znova otevře, ale současně se kladou překážky, takže se to rozhodně nedá nazvat volností. Ono nařízení "zahrádky ano, ale bez wi-fi" je toho ukázkově komickým příkladem. Aspoň něco jim ještě nepovolíme, aspoň o něčem ještě můžeme rozhodovat.
Přijímáme novou realitu, kde omezení je svoboda a svoboda nezodpovědnost.
Celá ta taškařice kolem zahrádek je spíš komická, ale jsou tu vážnější příklady. Jen kolik osobních údajů dáváme kdekomu, na náš zdravotní stav se dnes může ptát zřejmě i paní na židličce před veřejným záchodkem. Brzy někoho zřejmě napadne i to, že když nás šlo chránit před covidem, je potřeba vědět o nás i další informace, protože nebezpečí je všude kolem nás, a bez osobních dat nás stát neochrání. Zvykli jsme si na ten newspeak, na změnu pojetí státu, přijímáme novou realitu, kde omezení je svoboda a svoboda nezodpovědnost.
Zorganizovaná nesvoboda
A lidé šťastní, že už mohou, i když ne úplně, se poslušně řadí dle značek na zemi, přihlašují se na webové stránky, které jim říkají, co mají dělat, a vůbec jim není divné, že po nich vlastně nikdo nechce, aby se sami rozhodovali. Když nesvobodu dobře zorganizujete, lidé si ani moc neztěžují. Ještěže nám ta organizace nejde. Ale i to je vlastně divné. Totiž to, že si ztěžujeme na špatnou organizaci té nesvobody a ne na ztrátu svobody samotnou. A organizaci se naučíme nebo ji můžeme "outsourceovat". Jistě se najdou firmy, které to rády vykonají za stát a pěkný paušál. I appka bude a navíc soutěž k tomu.
Nepodceňuji stále existující zdravotní rizika. Jen bych rád, kdyby nedocházelo k rozvolňování, ale k úplnému rušení zákazů. A vládci nám nedělají žádné bene tím, že nám svobodu vrací, je to jejich povinnost. Je to, jako když se hovořilo o demokratizaci a ne o demokracii. Svoboda buď je, nebo není. Už dávno jsme se měli ptát, proč není. Ptát se na ni, to je naše svaté právo a povinnost, jak se zpívá v jedné písničce.
Reklama
foto: Shutterstock