„Kdejaká česká selka zná Bibli lépe než kardinál,“ povzdechl si prý v polovině patnáctého století kardinál Enea Silvio Piccolomini, muž vzdělaný a světaznalý, který se stal později papežem. Ta věta tak nějak vystihuje všechna utrpení, která musí snést každý, kdo se aktuálně v té naší kacířské zemi pokusí vládnout. Selka hádající se s kardinálem třeba o výklad Kázání na hoře může působit demokraticky, až impozantně, ale přiznám se, že raději bych o tom diskutoval s diplomatem a historikem Piccolominim než s ní.
Může to ode mě působit arogantně a ti, kteří si neberou servítky, by mě označili za typického představitele pražské kavárny, ale že něco znám, že si něco přečtu a udělám si na daný obsah názor, neznamená, že věci rozumím. Možná tehdy někdy vznikla ta námi tak pěstovaná iluze o vlastní vzdělanosti a nepotřebnosti naslouchat jiným, nedej Bože cizím, myšlenkám. Masaryk by mohl vyprávět, co dobří čeští vlastenci o něm napsali a řekli během bojů o rukopisy nebo za hilsneriády.
Natáčeli se mnou jednou cosi o politickém marketingu a ve vysílání z toho zbyly dvě věty, z nichž ta jedna zněla: „Praha je větší než Brno.“
„I skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále,“ zní hláška z filmu Marečku, podejte mi pero na podobné téma. A je naprosto pravdivá. Ostatně jistě existují skladníci, kteří zvládnou život lépe než kardinálové. Ku prospěchu svému i svého okolí. O tom žádná.
Jsme chytří jak Facebook
Bylo by dobré, kdybychom byli opravdu národ sečtělý a celkově kulturní. Dnes to spíš vypadá, že si o sobě myslíme, že když si přečteme cosi o něčem na Facebooku, víme o tom stejně jako ti, kteří se to třeba pár let učili a další roky se tím úspěšně živí. Naše nedůvěra v elity jistě pramení z toho, že dlouho to nebyly elity naše. Za těch posledních sto let vlastně jen velmi krátce. A za nedůvěru v experty si mohou ti experti také sami. Tedy někteří z nich, zvláště tací, kteří se jako mluvící hlavy rádi vyjadřují k čemukoliv v médiích, protože proč by jeden neodpověděl, když se ho na něco ptají.
Doba zkratek navíc vede ke zjednodušování většímu, než je užitečné. Natáčeli se mnou jednou cosi o politickém marketingu a ve vysílání z toho zbyly dvě věty, z nichž ta jedna zněla: „Praha je větší než Brno.“ Proč nám to ten chytrák vypráví, to každej ví, musel si říct nejen skladník u zpráv a vrátil se k Vergiliovi. A tak kardinál s vážnou tváří mluví v televizi třeba o chovu vepřů, což musí selku rozesmát a vést k přesvědčení, že když eminence plácá o prasatech, jak mu pak může věřit to Kázání na hoře. Rozpoznat dnes ty, kteří umí, od těch, kteří o tom jen mluví, je opravdu těžké.
Národ expertů
Dřív se říkalo, že u nás je každý trenér hokejového nároďáku. Dnes bych řekl, že v každé hospodě či kadeřnictví najdete experty a odbornice na epidemiologii, volební kampaň, energetickou politiku, inflaci, Ústavu, mezinárodní vztahy dle momentální situace na globálním hřišti a tak dále a tak podobně. Je dobře, že si nenecháme hned tak něco nakukat. Je skvělé, že jsme ostražití vůči jakékoliv podobě propagandy či manipulace. To v nás zůstalo díky těm desetiletím, kdy ony elity nebyly naše.
Někdy by ale bylo dobré si s pokorou přiznat, že naše vlastní zkušenosti a znalosti na některý problém nestačí. Že třeba na rozdíl od skutečného trenéra národního týmu nevidím hráče na tréninku, a tak by bylo lepší nechat na něm, koho postaví, abychom tedy zůstali u těch méně zásadních otázek... Ten trenér by si naopak měl najít víc času, aby nám lépe a srozumitelněji vysvětlil, proč zrovna postavil tu sestavu, která se pak po ledě dvě třetiny ploužila.
Možná je to taky tím, že onen pomyslný současný kardinál a selka sice čtou stejnou knihu, ale žijí každý ve světě jiných starostí a priorit. Každý si tedy obsah knihy vykládá jinak. Je zábavné žít v kacířské zemi, kde se slepě neposlouchá a každý byl všude dvakrát. Je ale velmi obtížné v ní dosáhnout dohody a výsledku.
Reklama
foto: Shutterstock