Rybičky 48: Systém pokus-omyl jedeme celý život, i když hrajeme popík, pořád z nás smrdí peklo

Rybičky 48 jsou jednou z mála kapel, kterou český popmusic mlýnek nedokázal moc vykostit – i dnes je to slovy zpěváka a baskytaristy Kuby pořád kytara, basa, bicí, zpěv, bigbít a prdel. Prostě teenageři, kteří se ze zaplivaných punkových klubů dostali až do O2 arény. „A stačilo jen počkat si 20 let,“ směje se baskytarista a zpěvák Kuba Ryba.

Jak to berete? Pro někoho je to vrcholná česká meta, někteří by nad tím třeba ohrnuli nos…

My jsme hráli strašně dlouho v zaplivaných klubech pro 50 lidí. Před sedmi osmi lety nám začal manažer říkat: hele, já to musím přesunout do kulturáku, jinak mě lidi ukamenujou, ten klub je úplně vyprodanej… No a pak se povedlo pár písniček, jeli jsme halové turné, bylo úplně natřískané – no, a když turné skončilo, začala korona. Chtěli jsme to zakončit právě tou O2 arénou, kde jsme symbolicky chtěli oslavit plnoletost čili 18 let kapely – je to logický krok, když ti chodí plné sály, tak to prostě zkusíš. Ono se nám samozřejmě v budoucnu ještě může stát, že budeme mít zase prázdné kluby, že jo… ale když je teď ta příležitost, tak si tam prostě chceš zahrát, jen pro tu prdel. No a ono se to vyprodalo… teda skoro, ještě pár míst tam zbývá.

Ono vám to trochu hraje do noty, lidi jsou na živé koncerty hrozně natěšení. Dva roky se nemohlo nic, teď nevíš, kam dřív skočit.

No tak to stoprocentně. Covid začal v březnu 2020 a my v té době už měli O2 arénu ze tří čtvrtin vyprodanou. Pak se to stoplo, lidi čekali, nevědělo se, jestli to bude nebo nebude… Kdyby to tenkrát nezačalo, tak jsme arénu vyprodali i dvakrát. Vůbec se nebojím, že bychom to nevyprodali.

U některých kapel je přechod na velká pódia přirozený vývoj, u některých přijde zlom – do které skupiny patříte vy?

Určitě k těm, u kterých to bylo hodně postupné. Nikdy jsme nebyli taková ta kapela, která by najednou vydala nějakou písničku, a lidi by se z toho posrali. A jsem za to rád, protože to pak jde zase hodně rychle dolů. My šli fakt hodně pomalu – jednu nohu nahoru na schůdek, druhou za ní… Zlomilo se to před šesti sedmi lety. A bylo to dáno tím, že jsme prostě dlouho vydrželi – spousta kapel, co začínala tak jako my, si myslela, že za čtyři pět let budou na vrcholu, no a když se jim to nepovedlo, tak se na to vykašlali nebo založili úplně novou kapelu, pak to třeba zase po pěti letech vzdali… My máme celou dobu stejnou sestavu, lidi si na nás zvykli. Mají zafixováno, že jsme parta lidí, kteří si z toho dělají prdel a baví je to. Že nestřídáme muzikanty, že jsme kamarádi, co držej při sobě. No a taky jsme začali dělat lepší písničky.

Z čistokrevného punku do mainstreamu… to se ne všem muselo líbit.

Nikdy jsme se nesnažili líbit se úplně všem. Někdo tomu říká neopunk, někdo poppunk, my jsme tomu vždycky říkali bigbít. Naše vzory byly ranní Green Day, Blink 182 a snažili jsme se hrát jako oni. Takže jsme kradli, nebo se nechali inspirovat, říkej si tomu, jak chceš. Nikdy jsme to ale neuměli tak jako oni, protože oni mají v sobě tu Kalifornii a my ji nemáme, protože jsme tady uprostřed Evropy. My jsme byli vylitý hovada, který chtěli hrát jako ti Amíci, moc jim to nešlo a podporovalo je dvacet lidí. Ale byli jsme ve stylu, kterej se nám líbil a kterej jsme chtěli dělat. A co se textů týče: já začal, když mi bylo 18, a píšu vždycky o tom, co prožívám. Takže na začátku to byly různý lásky, střední škola – no jo, ale tohle ti ve 30 už nikdo neuvěří. Můžeš zpívat starý hity, ale nemůžeš ve 30 zpívat o problémech teenagerů. Na tom se zabilo mraky kapel.

Jde prostě o to se písničkou trefit do nálady. A nám se to od toho roku 2014 daří dobře.

Ale zpátky k tvojí otázce: my jsme se vysrali úplně na škatulky, na všechno a začali jsme si z toho dělat trošku víc prdel. Třeba ta písnička Léto, to je hovadina na tři akordy. My jsme jeli skládat na Bali, a dva měsíce jsme nenapsali vůbec nic – furt jsme byli zhulení a vožralí a pamatuju si, že všude hrál Bob Marley. No my se dostali do nirvány a tak najednou z toho vypadlo Léto (v p**i mám, pozn. red.), měli jsme z toho srandu – a najednou to hrály všechny rádia, který nám do tý doby říkaly, že máme špatnej zvuk a sprostý slova. No a najednou to chtěli všichni. Písničku, kterou jsme nahráli na Bali, na iPad, úplně na hadry. A nikomu to nevadilo. Jde prostě o to se písničkou trefit do nálady. A nám se to od toho roku 2014 daří dobře.

Jste jedna z mála kapel, kterou česká popmusic nedokázala úplně sešrotovat. Vzpomínám si na Support Lesbiens nebo na Divokýho Billa, idoly devadesátek a počátku tisíciletí… a dnes je to unylá, utahaná nuda.

My když jsme vydali sebevětší popovou sračku, tak jsme ji tak cítili. Podívej se – lidi stárnou. Roděj se děti, berou se ženy, ale do svých textů pořád tam promítáš sám sebe. My jsme teď pod novým vydavatelstvím udělali 2 písničky, do kterých jsme nechali šáhnout producenty. Řekli nám, takhle to teď ve světě funguje… fajn, ale bylo to poprvé a naposledy. My jsme si za těch 20 let našli svoji cestu, a buď to někoho baví, nebo ne. To, že se naše hudba někomu nelíbí, to je v pořádku. Ale není to zpronevěra – spíš jsme si vyzkoušeli, že tudy cesta nepovede. Přitom ten producent byl skvělej.

A co to bylo za track?

Goodbye s Markem Ztraceným. Chtěli udělat popovou písničku, udělal jsem popovou a ještě jsem tam nahnal Marka, protože jsme známí. Ta písnička je dobrá pro lidi, kteří nebyli u našich začátků, ale ta konečná produkce není taková, jakou bychom si udělali sami. A proto ji taky nehrajeme na koncertech, protože bychom ji museli hrát úplně jinak. Ale za to nemůže ani Marek, ani vydavatel, ani producent – za to můžeme my sami, že jsme na to kývli. A příště už to neuděláme.

Takže pokus omyl.

Pokus omyl my jedeme všechno celý život. Většinou tedy omyl. Jinak ale máš pravdu. I když hrajeme sebevětší popík, tak trošku vždycky smrdí peklo. Nějakým způsobem, malinko…

Co vlastně posloucháš – kromě těch už zmiňovaných Green Day a Blink 182?

Jedu pořád to, co mně určovalo v 10 až 18 letech. Neopunk, Ramones, Sex Pistols… ale taky jsem třeba miloval Chinaski, to byl vůbec první koncert, na kterém jsem ve 13 letech byl naživo. A hned na druhý den jsem založil svoji první kapelu. Oni dnes hrají úplně čistej pop, ale já je mám hrozně rád. Mám rád Motörhead, Mötley Crüe, z nových mě baví Machine Gun Kelly, Young Blood, Adele, Billie Eilish, taky Avril Lavigne. Já se štítím máločeho. Když je to dobře udělané a je to pro mě uvěřitelné, tak to může být popík. Zbožňuju Backstreet Boys – když se tenkrát dali zpátky dohromady, a byli to už potetovaní chlapi s nakřáplýma hlasama od drog a od chlastu, tak jim to prostě zpívalo jako kráva.

Jak se daří skloubit působení v jedné z nejpopulárnějších rockových kapel v Česku s dospělým životem? Mluvili jsme o ženách, dětech…

Já jsem vždycky jel to, co jsem zrovna zažíval. Když mi bylo 18, házel jsem tam středoškolské lásky. Když mi bylo 22, psal jsem o tom, jak mě sere práce, ve které zrovna jsem, a jak bych raději dělal rock’n‘roll. Ve 30 jsem zpíval zase o něčem jiném, v 35 zase – narodí se ti dítě, udělal jsem písničku Ty vole, já budu táta. Udělali jsme svatební písničku, protože v té době jsme se všichni ženili, navíc já zjistil, že poslední dobrá svatební písnička je Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap – a já si tehdy říkal: hele, jestli se ta naše chytne, bude se to hrát na svatbách. A hraje, což je super.

Já třeba teď mám desetiměsíčního synka a mám třeba půlroční období, kdy jsem nenapsal ani hovno. Protože prostě převlíkám, přebaluju, měním plínky…starám se. Je to fantastická věc a nemám chuť psát texty. Ale ono to zase přijde. Šlo to dvacet let, teď to chvilku nepůjde. Já tomu dávám volný průběh. Říkám si: teď se lidi prostě neposerou, když jim nedáme singl každé tři měsíce, když na to není nálada.

Jaké máte vztahy s ostatními punkery v Česku? Máte stejného manažera jako Visací zámek…

Hele, to je úplně jiná generace. Zažili jsme jiné věci, vyrůstali v jiné době. My ale nikdy neměli s nikým problémy, většinou se potkáváme s lidmi, kteří vědí, že hrajeme prostě jinej styl než oni. Byly doby, kdy jsme se s nejvíc punkovými kapelami plácali v šatně po zádech, a pak nás jejich fanoušci fuckovali na koncertech. Ale největší agresi vůči kapele, která se ti nelíbí, máš v 15–20 letech, pak tě to pomalu opouští. No a my v té době začali a 20 let už máme za sebou. A já vyrůstal na Visáčích, mám rád Tři sestry, které nás vzaly na turné… to jsme byly ještě hodně malinké Rybičky. Těch kapel je víc – třeba Plexis, ty mám hodně rád.

Jaké to je, když na vás chodí na koncerty lidi nejen o generaci mladší, ale i o generaci starší?

Mě hrozně štvalo, že na nás chodí jen naši vrstevníci a mladší, určitou dobu. Říkal jsem, že chci mít publikum jako Kabáti – chci mít děti od šesti let po vole starce. Prostě tam chci mít kompletně věkový spektrum. Nevěděli jsme, jak to dokázat, protože upřímně, když nám bylo 30, tak lidi kolem 50 nebo 60 na nás nešli jenom kvůli tomu, co se v té době o nás vyprávělo. Tak jsem vymyslel takovou strategii, že jsem dva roky ve všech rozhovorech říkal, že na nás chodí všichni od 5 do 60 let.

Styl Steve Jobs a indukovaná poptávka. Vymyslíš, co chceš, aby lidi chtěli, a oni to pak opravdu začnou chtít.

A najednou se i ti starší přestali bát a začali chodit. Oni by na nás někteří i šli, ale bylo to přesně takové to: „Děti tam vzít nemůžu, je to punk…“ nebo „Je mi 50, nemůžu jít na punkový večírek“. A pak ti šedesátníci zjistili, že je to normální bigbít, prostě dvě kytary, basa a bicí. Samozřejmě, naše jádro je 20–40, ale mě fascinuje, že ti lidi berou svoje děti i svoje rodiče. To mě fascinuje nejvíc.

Pojďme chvilku ještě k té O2 aréně. Je to, jak jsi správně řekl, velká meta a lidé, kteří ji dosáhnou, chtějí ten koncert vždycky nějak ozvláštnit – zvou si hosty, dělají si speciální show… na co se můžou těšit lidé, kteří se přijdou podívat na 20 let Rybiček?

Já upřímně doufám, že na nás. Nechceme je lákat na hosty – samozřejmě, pár jich tam bude, udělali jsme písničku s Bárou Zemanovou, s Kubou Děkanem… ale o tom to není. Jasně, budeme mít monstrózní show, chceme na pódiu řadu Marshallů, které přivezou čtyři tatrovky… máme připraveno pár špeků, které budou ale spíš sranda. My na tom vlastně ani nechceme vydělat. Když máme takové větší koncerty, tak do toho spíš pustíme všechno, aby měli lidi zážitek. Neplánuju nic ve stylu to budete čumět – budeme se snažit bavit a dostat nás všechny do velké euforie. Taky můžu mít trému, že jo… vím úplný hovno, jestli tam nepřijdu a nezapomenu texty. Budu tam stát a čumět…i to se může stát. Nikdy jsem v O2 aréně nehrál. Ale věřím, že se na nás budou těšit lidi, kteří s náma rostli, nebo nás třeba potkali cestou – my se na to těšíme teda hrozně moc.

Reklama

foto: Zdeněk Strnad