V čem se to vlastně nyní nacházíme? Původně jsme měli končit covidovou dvouletku a pomalu se vracet do normálu, jak se říkalo. Jistě, do ničeho bychom se nevraceli, protože návraty jsou možné jen v textech písní nebo stále se opakujících snech, třeba o tom, jak mě vyhodili z nějaké zkoušky. Ale řekněme, že v našich životech mělo být opět víc toho, čemu rozumíme a co se nám líbí, než toho, co v nás vyvolává obavy.

Těšili jsme se na iluzi, že budeme rozumět tomu, co se děje kolem nás, a úředníci a další jim podobné osoby budou méně rozhodovat o tom, kam smíme a jak u toho máme vypadat. Ono staré židovské, že Bůh se nejvíc směje, když lidi vidí plánovat, se opět ukázalo být pravdivým a 24. února jsme se ocitli v situaci, proti které jsou roušky otravná vosa, odmítající opustit okolí sklenice mého džusu při letní ranní snídani na terase hotelu.

Napadený svět

Opět se bez našeho přičinění a rozhodnutí musíme srovnat s něčím, co jsme nechtěli nikdy zažít ani v nejhorších představách a co v sobě nese možnosti, na které se jen bojíme pomyslet.

Zbytečná smrt zapříčiněná jiným člověkem není literární či filmový obraz, ale každodenní realita, kterou můžeme on-line sledovat.

Ta naše dnešní situace je tak nějak poloviční. Svět, který nám dosud umožňoval žít jako zřejmě žádné generaci před námi, byl napaden a je ohrožen jednáním, které nechápeme, protože nám není vlastní. Rozdíl mezi tím, co je správné a co je pragmatické a krátkodobě výhodné, není akademickou úvahou, ale skutečností. Zbytečná smrt zapříčiněná jiným člověkem není literární či filmový obraz, ale každodenní realita, kterou můžeme on-line sledovat.

Co stačí ke štěstí

Zlo ovšem jako vždy nechodí osamoceno, ale má své bratříčky, takže ani nesledování či ignorování médií a sociálních sítí nám nepomůže, protože vidíme, že peníze z našich peněženek mizí rychleji než zbytky sněhu po naštěstí ne příliš tuhé zimě. Je nám jasné, že když lidé bojují či čekají na nejhorší ve sklepích svých domů, tak nezasejí. A že když nebude obilí, tak v lepším případě cena toho zbylého bude vyšší, což výrobci a obchodníci nenechají jen tak.

A nejde jen o to obilí. Přetrhané vazby globálního byznysu, kdy se jeden výrobek vozil sem tam přes celou zeměkouli, než byl vytvořen, vyroben a zabalen, se po dvou letech pozastavení těžko rozjíždějí, zvlášť když se největší země světa rozhodla, že jí to vožení výrobků sem a tam ke štěstí nestačí.

Nejde to napůl

Dotkla se nás válka, ale nebojujeme. Cítíme ekonomický průšvih, který se k nám teprve blíží. Chtěli jsme se nadechnout a zase si užívat, jak nám slibují reklamy, leč k tomu schází chuť i možnosti. Víme, že bude hůř, ale viníka nemáme po ruce a náprava nebude záležet jen na nás. Vše kolem nás se děje tak nějak napůl. Přitom okolnosti vyžadují, abychom se do té šlamastyky vložili zcela, vážně, rozhodně, odvážně, pořádně.

Probudili jsme se ze zimního dvouletého covidového spánku do světa, který není jarní rozkvetlou loukou. On jí nikdy nebyl ani předtím, ale v naší roklince jsme si na to mohli hrát. Chtěli bychom zase usnout, jako když ráno po zaznění budíku opět zavřeme oči v naději, že to probuzení je sen a my se přece ještě teprve probudíme. Není to sen, v čem jsme se ocitli, a neutečeme z něj. Sledujme ty, kteří si to již uvědomili, a nevěřme těm, kteří nám říkají, abychom zase klidně usnuli, že to vyřeší za nás. Je jaro a většina z nás má kde spát, co jíst a kam jít do práce. To je dobrý začátek. Lepší, než si uvědomujeme.

Související…

Pátek Karla Křivana: I v krizi rozhoduje vítěz. Budeme se mu zase dívat na záda?
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek