Manželé své počiny považují za umění. „Fascinuje mě, že si za peníze, které získali podvodem, koupili svobodu a volný čas. Žádné Ferrari, žádné šaty Prada, ale prostor pro návštěvy muzeí, péči o děti a jejich vášeň pro studium,“ řekla Fischerová Guardianu. Právě její kniha nazvaná Psychoanalyst Meets Helene and Wolfgang Beltracchi vychází začátkem května.
Hlavní padělatel Wolfgang Beltracchi, který po svatbě přijal příjmení své manželky Helene, se svému řemeslu naučil restaurováním maleb v kostelech, s nimiž pomáhal svému otci. Díky tomu ve 12 letech dokázal přesně zkopírovat Picassa.
Bavili se tím, že se jim daří klamat nejen majitele galerií, ale dokonce i rodiny těch, jejichž obrazy padělali.
V době, kdy potkal svou budoucí ženu, falšoval obrazy již dlouhých dvacet let. Když jí nakonec přiznal charakter své obživy, stali se z nich nejprve obchodní a poté i životní partneři. Podle toho, co manželé řekli při psaní knihy Fischerové, vnímají celý obchod s uměním jako jeden velký podvod. A tak podle vlastních slov vlastně nedělali nic jiného než to, že podváděli lidi, kteří si na živobytí sami vydělávají podváděním ostatních.
Oklamaní odborníci i rodiny
Výnosné padělání obrazů od velikánů typu Maxe Ernsta, Fernanda Légera nebo Georgese Valmiera či Andrého Deraina jim umožňovalo udržovat životní styl, který oba milovali. Cestovali do míst, kde mistři, jež napodobovali, sami tvořili, a studovali jejich díla. Právě díky jejich znalosti byli z uměleckého úhlu pohledu tak úspěšní.
Hledali prázdná místa v tvorbě jednotlivých umělců, a díky tomu mohli vytvářet nové obrazy, jež zapadaly do celkové charakteristické koncepce každého z nich. A bavili se tím, že se jim daří klamat nejen majitele galerií, ale dokonce i rodiny těch, jejichž obrazy padělali.
„Právě Max Ernst byl typickým příkladem. Vždy maloval série a vždy specifickým způsobem. V jedné sérii například maloval davy a v další lesy. Chyběl tedy obraz znázorňující davy a lesy pohromadě. Přechodové dílo, dalo by se říci. A právě to jsem namaloval já,“ vysvětlil Beltracchi, jak se mu dařilo kopírovat tvorbu Ernsta a dalších malířů, jejichž díla společně s manželkou zkoumali celé měsíce.
Autentičnost umocňovaly také padělané etikety galerií nebo sbírek. „Rukopis se skládá z pohybu a času, takže ho čtu tak, že vidím a cítím každý pohyb malířova těla, z tahů štětce čtu stav jeho mysli,“ popsal Beltaracchi dále Fischerové.
Vysoko nastavená laťka
Manžele bavilo zejména vymýšlení příběhů, kterak se k tomu a tomu obrazu vlastně dostali. „Čím úspěšnější jsme byli v prodeji, tím výše jsme nastavili laťku a tím více příběhů navíc jsme vymysleli, protože nás tato hra opravdu bavila.
Někdy byly příběhy tak propracované, že by je nikdo nikdy neodhalil,“ řekla Fischerové Helene Beltracchiová s tím, že cestovali přímo do míst, kde daný mistr tvořil, aby si mohli představit, jakým vlivům byl vystaven a co cítil, když maloval.
Prozradila ho neopatrnost
A možná právě skutečnost, že všechno šlo tak hladce, vedla zřejmě i k jejich pádu. „Wolfgang Beltracchi začal být postupem času neopatrný a na posledním obraze použil špatnou bílou barvu,“ popisuje Fischerová.
V roce 2008 odhalila analýza jejich padělaného obrazu Rotes Bild mit Pferden (Červený obrázek s koňmi), který se v roce 2006 prodal za rekordní cenu 2,8 milionu eur, stopy titanové běloby, tedy pigmentu, který autor obrazu, jímž měl být nizozemský malíř Heinrich Mathias Ernst Campendonk, v roce 1914 nemohl používat.
Beltracchimu došel zinek, který si sám míchal se svou bílou barvou, a koupil čistou zinkovou bělobu od holandského výrobce, který mu ovšem neřekl, že barva obsahuje stopy titanové běloby. A to byla fatální chyba, která odstartovala policejní vyšetřování. Světem umění se začala šířit panika a v roce 2011 odsoudil německý soud Wolfganga a Helene ke čtyřem letům odnětí svobody. Dneska už mohou manželé o své umělecké a prodejní pouti zase v klidu vyprávět.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: The Guardian
