Ulice je tak plná, že se musím pečlivě koukat, kam šlapu. Protože jsem běloch, očividně turista, každý se na mě zubí a pokřikuje: „Where are you from?“ „Czech Republic.“ „Cool.“ A jdou dál, víc je asi nezajímá. Jsem rád, že po mně aspoň nechtějí peníze.
Rád se považuji za backpackera a ne turistu. Novou zemi si chci osahat a ponořit se do ní. Chci mluvit s místními, otestovat jejich jídlo, poznat oblíbené hospody. Ale pravdou je, že jsem amatér a některé věci mě dostávají do kolen. Srílančanům se to podařilo.
Můj bratranec je tvoje poslední naděje
Srí Lanka. Rozvojová země o něco menší než Česká republika, s 20 miliony lidí rozdělených do dvou etnických skupin – Tamilů a Sinhálců, které si navzájem nerozumí. Sotva vystoupíme z letadla, nahrnou se k nám lidé. „Tuk-tuk? Tuk-tuk?“ pořvávají a nabízejí nám místní variantu motorové rikši. Tuk-tukáři se stávají srílanským evergreenem. Kam se pohneme, tam nám nabízejí odvoz a jsou překvapení, že odmítáme. Jako by ještě nepotkali Evropana, který je zvyklý chodit.
Pokaždé, když vstoupíme do nového města, seběhnou se kolem jako smečka hladových psů. „Všechny hotely plné, ne-ne, nevyspíte se. Poslední, kdo má volno, je můj bratranec, nikde jinde se už nevyspíte.“ Vzhledem k tomu, že ubytování ještě nemáme, stejně si musíme jednoho z armády „posledních bratranců“ vybrat. A tak v podvečerním soumraku nastupujeme do tuk-tuku pro dva pasažéry. Ve čtyřech. S obrovskými krosnami. Řidič tři z nás nasouká dozadu, mě posadí na svoji sedačku, prapodivně se skrčí... a dokáže nám, že Schumacher je bačkora.
Kaskadér za volantem
Zatímco v levé ruce drží jednu z našich krosen, vyráží na cestu a ještě si k uchu přikládá mobil. Sedím vedle něj a nechápu, jak zvládá řídit. Jakoby mu to nebylo málo, vydá se rovnou do prudkého kopce. Zatímco žvatlá do telefonu, přičemž kombinuje smích a nadávky, ukazuje nám zvednutý palec a zvládá nás vesele ujišťovat, že jeho bratranec je poslední, u koho se můžeme vyspat.
Pak zakleje, obrátí motorku, sveze nás na poslední křižovatku a vydá se do jiného kopce. Konečně nás doveze k hotelu svého kamaráda. Vesele se s ním přivítá, prohodí pár slov a řekne si o 2 000 rupií (asi 170 Kč). Cenu jsme s ním uhádali předem, jinak by nás mohl vzít pěkně na hůl. „Chcete zítra vyzvednout?“ nabízí potom, protože předpokládá, že si budeme chtít prohlédnout město. Když odmítneme, posmutní – právě přišel o zakázku na příští den.
Peníze a lži
Problém se Srílančany je jejich dotěrnost. Každý se na vás směje (svými absurdně zkaženými zuby), každý si s vámi chce povídat a každý doufá, že z vás vytáhne peníze. Přece jen, v jejich očích je Evropan boháč. Dokonce i chudý student. Aby z vás dostali dolary nebo rupie, jsou připraveni lhát vám do očí. Přijde jim to přirozené. Jestliže z vás nic nedostanou, jsou smutní, občas uražení, nebo dokonce ukřivdění. Což nic nemění na tom, že v jádru jsou dobrosrdeční, přátelští a bezmála vlezlí. Je normální, že vás na ulici někdo neznámý zdraví a podává vám ruku. Během tří týdnů na Srí Lance jsem potkal jenom tři lidi, kteří nám pomohli, aniž by na tom chtěli předem vydělat. Až do buddhistického svátku, kde jich najednou byly tisíce. Ale o tom až jindy...
foto: Shutterstock, archiv