V posledních letech se sice mluví o "slow fashion", ale „fast fashion“, tedy levná a nekvalitní móda, se zkrátka rozmáhá rychleji. S touto módou, jež pochází z asijských rozvojových zemí, jsou přitom spojeny nebezpečné chemikálie, ničení životního prostředí a dětská práce. Podle studie Dánského módního institutu je textilní průmysl druhým nejvíce znečišťujícím odvětvím na světě.
Reklama
Módní trendy nás ovlivňují téměř celý život. S textilním průmyslem jsou však kromě krásných modelek a pěkného oblečení spojeny i takové pojmy jako například dětská práce, zbytky chemických látek či plýtvání vodou. Na výrobu jednoho páru džínsů a trička se spotřebuje 3 500 litrů vody, což je množství, které jednomu člověku vydrží k přežití přibližně na 900 dní. Při výrobě 2 miliard džínsů ročně je to opravdu hrozivé číslo.
Módní průmysl je nastaven tak, abychom už po několika týdnech nošení určitého kousku měli pocit, že jsme „out“.
Organizace Greenpeace navíc odhalila obsah chemických sloučenin, a to nejen v oblečení, ale také obuvi, batozích, lanech a spacích pytlích. Přestože je v současnosti recyklovatelných 95 %, recyklujeme pouze čtvrtinu všech oděvů. Navíc je módní průmysl nastaven tak, abychom už po několika týdnech nošení určitého kousku měli pocit, že jsme „out“.
Chemikálie nejen v oblečení
Město Xintang v Číně je nazýváno hlavním džínovým městem světa. Právě kvůli textilnímu průmyslu má vysokou úroveň znečištění. Například při procesu barvení se používá 1,7 milionu tun různých chemických látek, které ale poté oděv stále obsahuje. Organizace Greenpeace testovala 40 druhů výrobků různých značek zakoupených v 19 zemích světa na obsah těchto sloučenin, které nakonec byly nalezeny nejen v oblečení, ale také v obuvi, stanech, batozích, lanech a spacích pytlích.
Jedna z typických textilních továren v bangladéšské Dháce. Tady se vyrábí pro světové značky, značka: levně
Podle Centra pro environmentální zdraví některé „fast fashion“ módní řetězce včetně Forever21 stále prodávají peněženky, boty a další produkty kontaminované olovem nad množství povolené zákonem. Přitom expozice olova je například spojena s vyšší mírou neplodnosti u žen a zvýšenými riziky infarktu, mrtvice a vysokého krevního tlaku. Kromě kontaminace olovem se na oblečení nachází i další karcinogeny, jako například pesticidy, insekticidy, formaldehyd, retardanty hoření a podobně.
Proč se nerecykluje
Podle odborníků se ročně vyrobí 400 miliard m2 tkaniny, z čehož jde do odpadu 60 miliard m2. Každý rok se vyrobí přes 80 miliard kusů oděvů a po krátké životnosti se tři ze čtyř vyhodí na skládky. Pouze jedna čtvrtina textilních výrobků se recykluje. Výrobci nemají pobídky pro sběr použitého textilu, což vede k nárůstu odpadu na skládkách.
Jen v Hongkongu jeho obyvatelé vyhodí asi 1400 triček každou minutu.
Jen v Hongkongu jeho obyvatelé vyhodí asi 1400 triček každou minutu, a protože většina našich oděvů se dnes vyrábí se syntetickými vlákny na bázi ropy, bude trvat desetiletí, než se rozloží.
Týdenní sezóny
Kdysi existovaly dvě módní sezóny: jaro/léto a podzim/zima. V současnosti je však plánováno 52 módních „mikrosezón“ za rok. Nové trendy nás každých sedm dní programují k častějším nákupům. Nemůžeme se tedy divit, že se zisky módních společností neustále zvyšují.
Obchodním modelem tzv. „fast fashion“ značek je nízká kvalita a vysoký objem.
Ve své knize Overdressed: Shockingly High Cost of Cheap Fashion uvádí autorka Elizabeth Clineová, že obchodním modelem tzv. „fast fashion“ značek je nízká kvalita a vysoký objem. Clineová poukazuje například na španělskou Zaru, která se stala průkopníkem tzv. „rychlé módy“ s novými dodávkami do obchodů dvakrát do týdne.
Podobně je na tom dnes například i H&M, Forever21 nebo Topshop. Módní kalendář těchto společností je nastaven tak, aby vyvolal u zákazníka pocit, že už po několika nošeních je jeho prádlo „out“.
Známky dětské práce
Odhady naznačují, že 20 % až 60 % výroby oděvů je provedeno doma neoficiálními pracovníky, alespoň podle knihy To Die For: Is Fashion Wearing Out the World? od Lucy Siegleové. Přestože existují stroje, které mohou flitry a korálky aplikovat, jsou velmi drahé a podle autorky je velmi nepravděpodobné, že by zámořské továrny investovaly do zařízení, zvláště pokud je vyrobený oděv určený pro cenově zvýhodněnou značku.
Nádeníci často šijí i za pomoci svých dětí, aby vyrobili oblečení, které skončí v našich skříních.
Siegleová, která vyrazila do asijských továren a manufaktur, zjistila, že v nejchudších oblastech světa jsou miliony zoufalých pracovníků nuceny „vyšívat a vyšívat obsah globálního šatníku. Ve slumech, kde celá rodina žije v jediné místnosti.“ Domácí nádeníci často šijí i za pomoci svých dětí, dokud jim to umožňuje denní světlo, aby vyrobili oblečení, které skončí v našich skříních.
Jak se maskují problémy
Zara představila v roce 2016 řadu oblečení s názvem Join Life, jejíž oděvy jsou vyrobeny udržitelnými metodami a s ohledem na úsporu energie. Švédská značka H&M podobnou kolekci s názvem Conscious Collection uvedla na trh již v roce 2011. O „zelený“ přístup se dále snaží sběrnými kontejnery umístěnými v jejich obchodech, jejichž obsah má být poté recyklován na znovupoužitelná textilní vlákna.
Podle některých názorů jsou to však pouze maskovací triky, jejichž podstatou je prezentovat firmy environmentálně zodpovědnější, než ve skutečnosti jsou. „Každý teď používá slova eko, ohleduplné k životnímu prostředí, udržitelné, ale je to jako s loupáním cibule. Oloupnete jednu slupku a pod ní jsou další,“ popisuje zelenou politiku módních řetězců Melissa Joy Manningová, designérka špérků a módní aktivistka serveru Fashionista.
Možná bychom se měli při nákupech častěji řídit heslem Tomáše Bati: „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“
Z „běžných“ módních řetězců, jako je například Bershka, Stradivarius, New Yorker nebo výše zmiňované H&M či Zara, má etický cerfitikát WRAP zaručující, že při výrobě zboží byla plně dodržena práva dělníků, pouze společnost AlpinePro.
Ty ostatní se k této otázce vůbec nevyjadřují či udávají informace, že kontroly podmínek v továrnách provádí, avšak pouze předem ohlašované, které nelze považovat za adekvátní. Společnost pro Fair Trade na toto téma dokonce provedla šetření, které si můžete přečíst v tomto dokumentu.
Radši second handy
A co s tím? Možná bychom se měli při nákupech častěji řídit heslem, které propagoval už Tomáš Baťa: „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci.“ Brát v potaz spíš vlastní vkus než módní trendy, občas zajít i do second handů, vyměňovat oblečení s přáteli nebo nakupovat v obchodech, které zaručují etický přístup.
Nepotřebné kousky lze věnovat lidem v nouzi, prodat na internetu nebo je umístit do jednoho ze speciálních kontejnerů, které jsou už v každém větším městě. Pokud ale chcete mít jistotu, že vaše oblečení ještě někomu poslouží, pak sami bezdomovci říkají, že se má dávat "na kontejner", nikoli do něj.
foto: Shutterstock, zdroj: China Daily